Je mi sladce

Prostě kafe. Černý, hořký, sladký nebo s mlíkem. Nebo s kopicí šlehačky. S panákem rumu pro starý páky a s panákem whisky pro fajnšmekry. S vaječňákem, protože Vánoce. Horký nebo ledový. Jakýkoliv. Kafe je tekutý objetí pro můj mozek. Já kafe nesladím, protože to pak chutná jako takový divný kakao, ale ráda si tu černotu protáhnu kapkou mléka. A když jdu na rande, dávám si capuccino do velkého hrnku, aby to kafe trvalo co nejdýl, abych na patře cítila tu sladkost mléka a hořké teplo nahoře v hlavě, abych mohla přes hranu hrnku házet rozesmáté pohledy a po odložení šálku si rovnat za ucho věky dorůstající patku.

To jsou ty okamžiky, kdy bych nejradši odkopla stolek, který mezi námi tak zvláštně překáží a trčí, přestože jediné místo, kde bych teď chtěla sedět, je na klíně muže proti mně, zabořit mu obličej do mezery mezi krkem a límcem, abych poznala, jak doopravdy voní. Jenže jsme v kavárně, tak vím, že se mám chovat slušně. A pak první polibek. Váhavý, ostýchavý, průzkumný. Chuť cizích rtů, zatím neznámá. Ještě nevím, jak mě ochutná, jestli jen na povrchu otestuje hebkost rtů, nebo jestli mě nakousne jako jablko a ochutná to první křupnutí neviditelné slupky rtů a sladkost šťávy pod ní, do jaké nálady mu zrovna dnes voním, jestli něžně nebo divoce, jestli se s mými rty jen tak pomazlí nebo si je bude chtít jemně podržet v zubech jako kořist. A je úplně jedno, jestli zrovna stojíte na náměstí plném lidí, v obchoďáku, nebo u auta na parkovišti venku. První křísnutí rtů o sebe, svět kolem se zatočí a zmizí, jste tu jenom vy a mléčná dráha emocí ve vaší hlavě.

To první křísnutí, když je správné spojení, mě odkopne, jako když dostanu pecku defibrilátorem. Odskočím leknutím, koukám kolem sebe jak praštěná a do renderované vizualizace světa kolem vás se vrací lidi, zvuky a pohyb. Nevím, jestli to křísnutí trvalo pár sekund nebo desítky minut, ale každopádně to bylo proklatě málo. Ráda bych se na tu milky way vrátila, ale nevím, jak zpátky, jak navázat na přetržené. Poddávám se něžnému pohlazení, chci víc, jenže ručičky hodinek mě už tlučou do zad a já musím jet.

Zatracený kafe. To jsme nemohli jen tak stát na parkovišti a prostě se hodinu líbat?