(Ne)Vánoční

Světlo nám ubývá, dny se halí do mlhy a nepříjemné vlhkosti jenž umocňuje chlad, který se dostává až do morku kostí. Vánoční šílenství pomalu graduje a útroby našeho oddělení se mění v zeď nářků, protože zubaté je jedno že se blíží Vánoce. Tahle nepříznivá konstelace je náročná i pro vyhořelejší kusy než je moje maličkost. Patřím do tábora Grinche, takže si přeju už leden, kdy se vše zas vrátí do normálu. Jestli na Vánoce dostanu nějakého měkýše, tak to budou určitě kalhotky s Grinchem.

Místo zdobení perníčků v teple domova se svařákem v dosahu se bavím v adventním čase se svým randíčkovým polobohem hledáním trosek budov kdysi vojenského areálu. Svařák nepiju, ostatně jako cokoliv alkoholického, takže jsem vděčná za horký čaj z termosky. Vánoční trhy plné davů a gastronomických prasáren měníme raději za trochu toho urbexu a tichý les, kde naši přítomnost ohlašují krkavcovití opeřenci a dobrý den popřeje leda tak svině, kterou rušíme ze siesty. Sviním je lepší se vyhnout a je jedno kolik mají nohou.

Dokud jsme byli v pohybu, tak mi zima nebyla, ale svačinová pauza a prolézání budovy mi úplně nesvědčí. Nicméně muži nezvládají víc věcí zaráz a pán nebude jíst za pochodu. Takže vyskládá hromadu jídla na improvizovaný stůl s tím že madam, tedy já, si už vybere co hrdlo ráčí a s klobásou v ruce se chystá odejít prozkoumat sklepení, kam jsem kategoricky odmítla lozit. Nesouhlasně ukazuju na rozstřílenou mohutnou zeď s tím, že mě tu snad nenechá samotnou. I v tom šeru vidím jeho škodolibý úsměv a velkoryse mi podá svůj nůž. Takže nechá.

Donutím svůj mozek vytěsnit všechny katastrofické scénáře a za světla baterky se bavím zkoumáním a dolováním zbloudilých střel. Je to asi tak uklidňující jako mačkání bublinkové folie. Samozřejmě to nejde. Kdyby to šlo, tak si to po sobě uklidí ti idioti s nízkým IQ a malými ptáky, co si to tu spletli se střelnicí. Pana K by to dozajista pěkně rozčílilo. A rozhodně by mě tu nenechal takhle nevyužitou a bezprizorně. Z té představy, že bych měla odhalit byť jen kousek kůže, co hůř stáhnout kalhoty, se celá otřesu. Nějak se mi přestalo chtít šukat mimo ložnici v takových bojových podmínkách. Vlastně jsem ráda, že můj věrný společník na takové věci nemá pomyšlení. Zdá se, že oba potřebujeme svůj čas než se rozhodneme si posrat život.

Mého lovce to dole samotného dlouho nebaví. Chybělo mu totiž mé kňourání. Provokativně si zapaluje cigaretu, aby si vychutnal mé nevraživé pohledy. Většina mých skvělých mužů byli vždycky kuřáci. To je jak nějaký blbý vtip. No alespoň mě rychle opustí ty sexuální vzpomínky na pana K. Ale to už je riziko výběru vhodného protějšku, obzvláště když si člověk vybírá zas a znova podobné archetypy.

"Stále plná hlava?" odhadne trefně. Je prokletí natrefit na druhého velice vzdělaného introverta, který se umí hrabat v lidské mysli a nalézat v ní to nejhorší. "Jo. Tak se pojďme unavit a řádně rozbít. Chci vidět ten tankodrom a celou rezervaci," pobízím ho. S řečnickou otázkou "co jsem komu udělal" začíná balit, co jsme vytahali, abychom mohli jít sbírat další společné kilometry, hodiny, zážitky a bůh ví co dalšího místo řešení stromečku, cukroví, dárků a zda se bude jíst kapr či losos. Tohle necháme ostatním, protože oba budeme každý ve své práci. To už je v našich oborech úděl single lidí.

Takže i takhle se dá krátit vánoční čas a konec roku. Lidi sedí doma na prdelích nebo courají jako stádo po nákupácích a trzích a příroda je tak konečně zase tichá a rájem pro všechny samotáře.

Tak krásné svátky, milí Amatéři. Dávejte na sebe pozor, ať se z vás nestanou vánoční pacienti.