Invaze

- část první -
Boj o život
Moje ušní bubínky rozvibruje zvuk, který znám velmi dobře. Postupně se k němu přidávají další známé tóny, které na mě působí jako pohlazení po duši. Poznávám, že je to ptačí zpěv, vítr opírající se do korun stromů a pobublávání vody. Na moji mysl to působí velice příjemně a jsem zcela klidný. Jako bych sem patřil, jako bych byl součástí toho všeho kolem mě. Nic mi nechybí. Nepociťuji žádnou bolest či strach, ani zodpovědnost nad sebou samotným. Užívám si ten blahodárný pocit, který zrovna prožívám. Pociťuji jen význam přítomnosti ve které se nacházím. Chci víc, chci to vnímat více smysly, potřebuji to vidět. Pokusím se otevřít oči. Všechnu svoji energii se teď snažím vložit do velmi jemných svalových tkání v očních víčkách. Moje koncentrace na tento jednoduchý úkon je obrovská, ale jako bych je měl slepené. Najednou ucítím, jak se mi víčka chvějí a velmi zlehka povolují. Pomalu se od sebe odlepují a dostavuje se mi pocit úspěchu. Mezi víčky se mi vytvoří skulinka a i přes mé husté řasy se mi do očí dere oslepující zář. Světlo mi doslova vypaluje zorničky a způsobuje velkou bolest. Moje odhodlání a zvědavost, co se skrývá za onou září je ale silnější. Oči si na světlo postupně zvykají, zář slábne a předemnou se odhalují jednoduché obrysy. Jakési vodorovné zářící čáry se pohupují v dáli. Vlní se ze strany na stranu, jako by to byla vodní hladina. Ano, vodní hladina. Předemnou je obrovské jezero. To odraz slunečního svitu od hladiny mě tak oslepil. Kolem celého jezera se tyčí mohutné stromy. Nádherný pohled. Začíná se mě ale zmocňovat nepříjemný pocit. V dolních končetinách cítím chlad a postupně se rozlévá po celém těle. "Co se to děje?!" Zaměřím se na svoje tělo, ale nevidím ho, všude jen voda, která se náhle rozbouřila a do mého obličeje naráží jedna vlna za druhou. Nemůžu popadnout dech a z krásného snění začíná boj o život. Z ptačího zpěvu se stalo nepříjemné vřeštění, které můj pocit bezmoci ještě více utvrzovalo. Začnu kolem sebe máchat rukama, kopat nohama, cokoliv, jen abych se odtud dostal. Pod sebou ucítím dno o které se opírám a odstrkuji se, co mi síly stačí. K mému štěstí jsem ležel hned u břehu, takže nebylo až tak složité se vyškrábat na pevninu. Teď tu ale ležím celý promáčený na studené zemi. Slunce už zapadá za obzor, stmívá se a mě se opět zmocňují děsivé myšlenky. S obtížemi se pokouším postavit na nohy, mám je celé ztuhlé a promrzlé. Když se mi to podaří, rozhlédnu se kolem sebe, abych zmapoval terén. Během chvilky padla na krajinu tma, takže nevidím nic, jen obrysy stromů. Zvláštní, před chvílí ještě bylo světlo,.... Opatrnými kroky se vydávám vpřed, nevím kam, je mi to jedno, hlavně pryč odtud s nadějí, že snad narazím na něco, co mi zachrání život. Všude kolem je hustý les, nezbývá mi nic jiného, než do něj vstoupit. Ze začátku je prorostlý křovím a trním. Přijde mi to jako nedobytná pevnost, jako by to křoví chránilo vše živé, před nástrahami onoho temného lesa. Trní se mi zabodává do rukou a malé větvičky bičují můj obličej ze všech stran. Musím využívat váhu svého těla, abych se přes křoví dostal. Po pár metrech křoví řídne a já vcházím do lesa. Stojím na okraji a čekám co se bude dít. Oči mám na šťopkách a snažím se nimi zachytit cokoliv předemnou. Uši mám nastražené a vyčkávám, zda zaslechnu nějaký zvuk. Ani jediné špitnutí něčeho živého, žádný náznak vánku, jen hrobové ticho a tma.

- část druhá -
Kde to jsem?

Tiše našlapuji a vydávám se vpřed. V cestě mi nic nebrání, žádné křoví tu není, dokonce ani žádné zlomené větve, které by ležely na zemi. Stromy, které jsou mnohem vyšší než obvykle, se mi zdají být všechny naprosto stejné a stojí jaksi záhadně v řadě. Každým krokem se mi bota zaboří do zeme, jako bych kráčel po mechu. Povrch je hladký, ale přesto tak pružný a pevný. Všechno tady na mě působí velmi negativně, obzvlášť to ticho, které je naprosto šílené až halucinogenní. Slyším jen svůj dech a tlukot srdce cítím až v krku. Chvílemi se mi motá hlava a chce se mi zvracet. Nejradši bych se otočil a šel zpět k jezeru, ale už tu bloudím dlouho a vlastně ani nevím, kterým směrem se vydat. Nezbývá mi nic jiného, než se smířit s tím, že tu budu bloudit hodiny, než dosáhnu nějakého bodu , kterého bych se mohl zachytit a zorientovat svoji polohu. Nemám sice pojem o čase, ale můžu počítat své kroky, abych odhadnul vzdálenost, kterou urazím. Když jich dosáhnu asi třech tisíc, stromy začínají ustupovat a předemnou se rozprostírá široká a prázdná plocha. V dáli nevidím vůbec nic. V tom jsem si všimnul, že na zemi něco leží. Když se k neznámému objektu přiblížím, tak zjistím, že je to nějaká kopule. V průměru může mít něco kolem třech metrů, ale jde vidět jen její vrch. Je jasné, že pod zemí bude mnohem větší. Hodně dlouho si ji prohlížím, snažím se na ní najít nějaké šrouby, nebo nýty, ale je dokonale hladká. Ze zvědavosti na ni položím ruku a hned s ní ucuknu. Ten povrch je hrozně ledový. Jeho teplotu odhaduji hodně nízko pod bodem mrazu. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím, že opodál leží další, úplně stejná kopule. Musí jich tu být více. Procházím mezi nimi a nechápavě si je prohlížím. S každým dalším krokem stoupá strach i mé obavy, protože jsem si naprosto jistý, že tu nemám co dělat. Mám pocit, že mě něco sleduje, ale nevím odkud. Otáčím se za sebe, koukám do všech stran, potom zvednu hlavu k nebi a v dálce zahlédnu něco zvláštního. Neidentifikovatelný objekt, který je sotva viditelný. Zdá se jako by byl průhledný. Má tvar trojúhelníku, spíš mi to připomíná hrot šípu, který je ohraničený slabě zářícími zelenými čarami , které se linou po celé ploše objektu a tvoří různé obrazce. Neslyším žádný zvuk, který by objekt vydával, je naprosto tichý a jen tak si pluje po nebi přímo mým směrem. Je to snad hologram, nebo už jsem dočista zešílel a je to jen halucinace? Promnu si oči a dál vyděšeně sleduji, jak se ke mně objekt přibližuje. Najednou začne záhadně problikávat a vydávat jakýsi bzučivý tón, který je sice slabý, ale tak intenzivní, až je mi to nepříjemné. Zacpávám si uši, ale není to nic platné. Nepříjemný tón mi vstupuje přímo do mozku. Začínám být malátný. Sundám ruce z uší a v ten moment se skácím k zemi a upadám do silného komatu.

- část třetí -
Jsme v tom spolu

Ticho, tma.. Od krku až po třísla cítím obrovský tlak. Nevím kde se nacházím a co se se mnou děje. Tak moc se bojím otevřít oči, radši ani nechci vědět... Po chvíli oči stejně otevřu, ale nevěřím jim, jsem naprosto šokovaný. Je to snad jen sen? Chci křičet, ale nejde to, nemůžu se ani pohnout, jsem zcela paralyzovaný. Snažím se uklidnit a nějak racionálně si vysvětlit dění okolo mě, ale marně , prožívám totální zešílení. Co se to děje s mým tělem a proč mám na sobě tu podivnou bílou hmotu. Nejen, že mi způsobuje nepříjemný tlak, ale hrozně to pálí a mám pocit, že mě to snad rozežírá zevnitř mého těla. Kolem mě stojí několik zvláštních bytostí. Jejich vzhled mě hrozně děsí. Mají nepřirozený výraz v obličeji a v jejich černých očích se leskne odraz moji vystrašené tváře. Kůže po celém jejich těle je velmi pórovitá a zbarvená do modrošedé barvy. Na výšku měří sotva metr a půl a jsou tak vyzáblí, že jim vystupují zvláštně uspořádaná žebra na hrudi. Všichni se dívají na tu bílou hmotu, kterou mám přísátou na těle. Občas se podívají jeden na druhého, ale nemluví, jsou tiší. Teď už je mi jasné, že jsem se stal jejich pokusným králíkem. Třeba mi nic neudělají a jen zkoumají funkci mého organismu, nebo trávící soustavu. V tuhle chvíli je to jedno, můžou si se mnou dělat cokoliv a já tomu nijak nezabráním. Prohlížím si tedy prostředí kolem mě. Všechno je naprosto stejné. Strop, podlaha i stěny mají matně průhlednou barvu, ale nejde vidět skrz. Vše je tak zvláštně a dokonale osvícené, ale přitom nevidím žádný zdroj světla. Podaří se mi trochu pootočit hlavu a kousek ode mě vidím stůl, který vypadá jako vytesaný z kamene. Na tom stole někdo leží. Snažím se na něj zaostřit pohled. Leží na zádech, ruce podél těla, hlavu má otočenou na stranu, ale nevidím do tváře, tu zakrývají dlouhé blonďaté vlasy. Asi je to nějaká žena. Kouknu na hruď a její bujné poprsí mě přesvědčí o tom, že mám pravdu. Chudinka, potkal ji stejný osud jako mě. Hlavu otočím zpět rovně , zavřu oči a v myšlenkách přemítám, co se mnou bude dál. Zanedlouho ztrácím vědomí a opět upadám do kómatu.

- část čtvrtá -
  Můj erotický zážitek

Když se probudím, ležím pořád na tom stejném místě, alespoň to tak na první pohled vypadá. Tentokrát svým tělem můžu pohybovat normálně. Posadím se a chvíli jen tak bezmyšlenkovitě koukám do stejného místa. Najednou si vzpomenu na ženu, kterou jsem tu zahlédl, než jsem upadl do kómatu a otočím se směrem ke stolu, na kterém ležela. Je tu se mnou. Sedí ve stejné pozici jako já a jen co na ni pohlédnu, podívá se i ona na mě. Koukáme si přímo do očí. Postavím se na nohy, jdu pomalu k ní a ani na vteřinu neuhnu pohledem. Žena se postaví taky a náhle tu stojíme před sebou a díváme se jeden druhému do očí. Má naprosto neutrální výraz v obličeji, nemůžu z něj vyčíst žádné emoce, kdežto z jejich očích dokážu vyčíst úplně vše. Vidím v nich stejnou bezmoc, jakou pociťuji já. Zároveň i obrovskou úlevu a pocit štěstí, že tu teď máme jeden druhého. Jakoby se to všechno snad i mělo stát a my dva se tu potkat. Vůbec mě teď netrápí co tu dělám a jak jsem se tu ocitnul, jen se dívám do jejich očí a hltám všechny myšlenky, které mezi sebou sdílíme. Je to snad umění telepatie? Její oči vypadají jako dvě křišťálové studánky. Můj pohled se v nich topí, jako by neměla dna a byla nekonečná jako samotný vesmír. Udělám malý krůček, abych byl blíž. Stojíme v pozici, kdy se  jeden druhému díváme přes rameno, hlavy máme vedle sebe a jemně se dotýkáme tvářemi. Poslouchám její dech, který je tak nádherný. Nic tak krásného jsem v životě neslyšel. Naše těla se sotva dotýkají, vlastně cítím jen bradavky, které zdobí její okouzlující ňadra. Až teď mi došlo, že jsme tu celou dobu nazí. Ani na okamžik jsem nepocítil žádný stud. Moje konečky prstů teď krouží po její ruce a jemně ji hladí. Svými prsty sjedu až na její ramena, vzápětí na záda a celou ji obejmu. Žena mé obětí hned opětuje a tak tiskneme svá těla k sobě, jak jen to jde. Náhle vzniká silné spojení dvou těl v jedno jediné. Cítím její srdce jak divoce buší, stejně jako to moje. Dokonce snad buší v jednom a tom stejném rytmu. Uvolním ruce z pevného sevření a prsty zabořím do jejich blonďatých vlasů. Pohlédnu ji opět do očí a moje rty se pomalu přibližují k těm jejím, přičemž mi druhá ruka sjíždí po jejich zádech někam směrem dolů. Zastaví se na zadečku zrovna v moment, kdy se naše rty střetnou. V ten moment oba dva pocítíme obrovskou explozi vášní a touhy, která nám začíná proudit v celém těle. Naše jazyky se vzájemně proplétají, rukou masíruji její zadeček a do bříška ji začíná tlačit můj penis, který se rychle zvedá do pozoru. Chvílemi mám pocit, že mi snad praskne. Náš tep se citelně zrychluje a každý další nádech je hlubší. Prstem se dotknu jejího rtu a pomalu sjíždím přes bradu až k ňadrům, kde si začnu prohrávat s bradavkami, které velice rychle tvrdnou a rozpínají se do enormních rozměrů. Po té ji hladím kolem bříška a přibližuji se dolů k jejímu klínu, který je vyholený a hladký jako křišťál. Prsty se mi v ten moment začnou topit v tekutině, které její tělo produkuje vlivem nadměrného vzrušení a já tak prostupuji hlouběji do její vagíny. Není na co čekat. Svalím ji na zem a penisem prejíždím přes její pysky. Je tak dokonale vlhká, že mi nebrání nic v tom, abych ho zabořil do její tajemné komnaty. Zpočátku zvolím velmi pomalé tempo, abych zjistil, jestli je dostatečně připravena. Necítím žádný odpor, penis klouže sem a tam velmi elegantně a můžu ho tam zabořit úplně celý. Nasadím rychlé a divoké tempo. Její hlasité vzdychání doprovází vlhké čvachtání, které v nás vyvolává ještě větší vzrušení. Hlavou se mi honí myšlenka, že z této ženy dnes vymrdám duši z těla. Chtěl bych s ní zažít úplně vše, co nás napadne a vystřídat všechny různé polohy, ale teď je ten sex jiný než kdy předtím... jako bych byl něčím nadopovaný a jen to do ní buším, co mi síly stačí. Po dlouhém a divokém milování to na mě přijde a svoje koule vyždímám do poslední kapky. Tím to ovšem nekončí a já pokračuji dál, dokud nepadnu na zem totálním vyčerpáním. Teď tu ležíme vedle sebe a vychutnáváme si ten uvolňující pocit po krásném sexu. Žena se na mě podívá a její neutrální výraz v obličeji vystřídá lehký a krásný úsměv. Pomalu mi začíná docházet, že tohle všechno byl záměr neznámých bytostí, aby mohli zkoumat naši rozmnožovací soustavu, nebo snad s námi mají úplně jiný záměr? Nechci přemýšlet nad tím co bude dál a kazit si tím tento nádherný okamžik. Chci si ještě naplno užít přítomnost té ženy, se kterou je mi tak nádherně, protože vždy až v moment, kdy tyto krásné chvíle pominou si člověk uvědomí, jak byl vlastně šťastný a jediné co mu pak zbyde, jsou jen vzpomínky. V moment , kdy tuhle myšlenku dokončím se ozve bzučivý zvuk, který už jsem jednou slyšel. Hlavou mi jen probleskne, že tímto asi ztrácím kontakt s tou úžasnou ženou a ihned upadám do bezvědomí.
Je to jen sen, nebo bdím? Nic si nepamatuji a v hlavě mám úplně vymeteno. Znenadání moje ušní bubínky rozvybruje zvuk, který znám velmi dobře. Postupně se k němu přidávají další známé tóny, které na mě působí jako pohlazení po duši. Poznávám, že je to ptačí zpěv, vítr opírající se do korun stromů a pobublávání vody. Na moji mysl to působí velice příjemně a jsem zcela klidný. Ještě chvíli budu poslouchat tyto líbezné tóny a potom se pokusím otevřít oči.