Trn v duši

Září. Počasí se začíná kazit. Ubývá sluníčka a ráno už bych na kole snesl i teplejší výbavičku. Vydržím ještě pár dní a pak zavřu kolo na pár měsíců do kumbálu, než přejde zima. Dneska se ale sluníčko přes den přeci jen umoudřilo a nejspíš vydrží na obloze až do večera. Škoda toho nevyužít. Manželka je s dětmi mimo Prahu. Nikomu nebudu chybět, když si trošku zajedu a urvu pár kilometrů navíc. Čas v kanceláři se ale neskutečně vleče. Ručičky hodin postrkuju očima. Trochu poskočily, když jsem si plánoval trasu. Pak konečně padla a já můžu vyrazit.

Cyklostezka. Silnice. Pěšina podél vody. Les. Pěknej kořen. Takovej ten od borovice přes cestu. Rána. Tu jsem ustál, ale stezku jsem na chvíli ztratil. Tráva. Křoví. Had. Jo, musel jsem tam přejet nějakýho hada. Nic jsem necítil, ale strašně hlasitě zasyčel. A to syčení slyším pořád. Jak to? Páč si píchnul, moulo. Odpovím si sám. Rychle dolu, než zničím ráfek a plášť. Jo. Píchnul. Na kraji lesa. Sám. Na silnici mi zbývá slabých 50 metrů. To nehraje roli. Duši můžu vyměnit tady i tam. Tam ale budou jezdit auta. A jejich řidiči se budou nejspíš náramně bavit mojí smůlou. Udělám to rovnou tady. Pak si střihnu nějakou tu Hřibovo kolonu, abych si spravil chuť.

Vyndavám vercajk. Z báglu. A novou duši. No, novou. Už taky něco pamatuje. Ale není děravá. Snad. Sundávám kolo. Stahuju plášť. Kontrola. Trn. Jasně. Pěknej. Akátovej. Prošel čistě skrz.

Od silnice slyším brzdy. Zvedám pohled od své děravé duše a vidím jak na stezku couvá auto. Z místa spolujezdce vystupuje žena. Spíš dívka. Menší. Zrzečka. Pěkná. Řidič ještě chvíli zápolí s parkováním. Pak vystupuje taky. Na něco se jí ptá. A ona mu odpovídá. Aniž by se otočila. Vypadá a zní to smutně. Na tu dálku není rozumět. Vracím se k opravě. Zabere to jen několik minut. Občas směrem od auta zaslechnu pár nesrozumitelných slov. A pak vzdechy. Vzdechy?!

Znovu se dívám směrem k autu. Buď jsem vyšel ze cviku a oprava se táhne, nebo to ti dva vzali dost hopem. Ona už nemá kalhoty. Ani kalhotky. Stojí opřená o auto. Prdelku vyšpulenou. On klečí za ní. Tvář zabořenou mezi jejími půlkami. Ruku jí rytmicky vráží do kundičky. Moc se s tím nemazlí. A moc dobře ví proč. Krásně jí podlomil kolena a ona se pokládá na kapotu.

Přemýšlím, jak moc jsem v tom cyklodresu vidět. Jestli mě na těch pár desítek metrů přehlédli, měl bych si koupit jinej.

Ona otáčí hlavu mým směrem. Vidí mě. Lehce se usměje. Stojím na lesní pěšině. Tvrdej jak "Y". V ruce píchlou duši. A usmívá se na mě krásná ženská, kterou právě propichuje někdo jinej. Zezadu. Vlasy jí padají do obličeje. Dává si je na stranu. Zapírá se proti jeho přírazům. Vychází mu vstříc. Vzdychá. A stále se mi dívá do očí. Pak se její tělo vzepře. Několikrát zaškube. Oči zavřou. Vzdechy potrhají a ustanou.

Skončil. On. Zapíná si poklopec. Nasedá do auta. Ona zůstává ležet na kapotě a zhluboka oddechuje. Přeju si, aby otevřela oči a ještě jednou se na mě podívala. Chci být zase s ní. Chvíli jsem byl. Mnohem víc než on.

"Jedeš?", slyším ho. Ona se sesouvá z auta. Sbírá oblečení. Pomalu. Otevírá dveře spolujezdce. Zastavuje se úpně. Váhá. Pak rychle nasedne a auto odjíždí. Už se na mě nepodívala.

Sedám si do trávy. Stále je mám před sebou. Je? Vlastně jen ji. Jeho jsem úplně vytěsnil. Nedokázal bych říct ani jakou barvu mělo auto, na kterém ona právě prožila 2 orgasmy.

S myšlenkami na ní jsem tam seděl ještě dlouho. Domů jsem dojel až za tmy.