Běžky

V hlubokém sněhu sněžnicemi tvořím stopy, jako by tudy procházel Bigfoot. Procházím středním jizerským hřebenem, směrem k meandrům Jizery na česko-polské hranici, místa jsou to zakázané vstupovat, ale teď v zimě nemůžu nic poničit ani narušit.
Budou to unikátní fotky čisté divočiny. Naplňuje mne představa, jako bych byl trapper pohybující se divočinou Aljašky, sledující stopy zvěře na lovu, jako z knih Jacka Londona.
Počasí se rychle mění, zvedl se silný vítr a sněhové vločky mi přímo mete do obličeje, který schovávám pod šátek a nasazuji lyžařské brýle na oči.
Viditelnost se rázem zkrátila na pár metrů.
Citelně vnímám klesající teplotu, vítr se snaží vyhánět drahocenné teplo z bundy. Teď není čas otálet, zdraví rozum by každému říkal: ”Fajn, tak je načase to vzdát a raději se přesunu někam do tepla anebo ještě raději na nejbližší spoj a domů.“
To všechno je fakt, ale má snílkovská a dobrodružná duše má silnější vůli, která mne nenechává něco jen tak vzdávat.
Pokračuji dál.
Stopy za mnou umetá silný poryv, který postupně zakrývá vše.
V čerstvém sněhu se bořím celkem hluboko a každý přibývající krok se stává náročnějším, ale už se konečně blížím k cíli. Počasí se také umoudřuje, začínají se trhat mraky za kterými je vidět blankytná modř. I slunce se dostává ke slovu a razí si cesty v dírách tmavých mračen.
Připravuji fotoaparát na stativ a chystám se zachytit tu zdejší krásu. Mezitím usrkávám čaj z plecháče a promýšlím co dál. Nejjednodušší bude kus pokračovat podél Jizery, až dojdu na Jizerku, kde bych si mohl dopřát něco teplého do žaludku. Vnitřně souhlasím a beru to jako velmi dobrý nápad, ještě nafotím pár snímku, když už slunce dodává to úžasné světlo a pomalu balím věci k odchodu.
Po půl hodině už vidím první chalupy osady a blížím se k cestě, kde můžu sundat sněžnice.
Docházím k Pyramidě a modlím se, aby měli zase čočkovou polévku, co mi tu vždy zachutná. Uvnitř je restaurace plná k prasknutí a jsem rád, že venkovní stoly byli prázdné.
Spokojen s vytouženou polévkou na tácu vycházím ven a sedám si směrem, abych měl výhled na Bukovec, horu opředenou místními pověstmi o patronech zdejších hor.
Zhruba u konzumace půlky misky někdo přichází za má záda, vrhá na mne stín.
Udělá krok blíže ke mě a položí hrnek kávy přede mne na stůl.
Poznávám vánoční dárek na zápěstí a otáčím se.
Vesele na mne září zelené oči.
Zvedám se.
„Co tady děláš?“ překvapením se ptám, obtáčím ruce kolem jejího pasu, přitahuji k sobě a polibky jí zdravím. Tělem mi projede náhlá nepopsatelná vlna příjemného vzrušení.
„Čekám tu na tebe, ne, byla jsem tady za kamarádkou něco si vyzvednout.“ S úsměvem odpoví.
„Aha.“
Jsem strašně rád, že ji vidím po celkem dost dlouhé době, kdy jsme si jen volali nebo napsali pár vzrušujících řádků. Musím se stále usmívat z jejího náhlého překvapením.
„Dej si tu kávu, dokud je horká.“ Povídá a posunky hlavou ukazuje ke stolu.
Sedá si naproti mně, podávám jí složenou deku, co ležela vedle mne, ať nesedí na ledovém prkně.
„Co teď máš v plánu?“ Zeptá se zvídavě.
Podívám se na hodinky, za dvě hodiny se bude stmívat.
„Nejspíš se budu chystat na cestu domů.“ Odpovím.
„Takže máme společnou cestu, svezu tě.“ Povídá a v očích se jí zaleskne zvláštní jiskra.
„Tak to budu samozřejmě moc rád.“
Po dlouhé době je to zas společná chvilka, kdy můžeme spolu posedět u kávy. Popovídat si z očí do očí a vnímat reakce jeden, druhého, o které při psaní přicházíme. Vyprávím jí o své dnešní cestě, mezitím dojídám polévku, kterou zapíjím kávou od pokladu, co mám před sebou, za níž dominuje Bukovec. Na chvilku mně napadla myšlenka, že víla Izerína mi nahrála příležitost vidět Freyu. Že by kouzla hor opravdu měli tu moc?
Klopím poslední hlt z hrnku.
„Tak můžeme?“ Zeptá se.
Slunce se už dávno schovalo za horizontem a okolní teplota více klesá pod nulu.
Zvedám se, dávám batoh na rameno a pomalým krokem jdeme k autu. Jdu dva kroky za Freyou, prohlížím si její postavu. Při pohledu na její pozadí, mám v rozkroku příjemné cukání, ani únava nic nezmůže s narůstajícím přívalem vzrušení, které se zvolna rozlévá do celého těla.
U auta se ona otočí ke mně s nataženou rukou.
„Řídíš.“ Špitne s úsměvem na rtech.
Jak jinak, líbí se mi, že tuto věc máme tak nějak zažitou. Automaticky je přebírám a odemykám.
Při otevření kufru, abych odložil batoh, jsem znovu překvapený. Leží tam běžky.
Podívám se tázavě jejím směrem.
Jen se usmívá a povídá: „Já vím, říkala jsem, že nesportuji, ale také jsme se bavili, že jsem kdysi na nich jezdila, tak jsem zvažovala, jestli to zas nezkusit.“
„Takže se může tedy stát, že porušíš zásadu, že nikdy se mnou do hor?“ Potutelně se usmívám nad mou otázkou.
„Kdo říkal, že tě chci sebou?“ Usměvavá kontruje na mou otázku.
„Aha, takže ne?“ Ptám se.
„To jsem přeci neřekla.“ Směje se.
„A vůbec, řekla jsem, že to zvažuji.“
„No dobře, tak zvažuj, já si je stejně musím nejprve znovu pořídit.“ Odpovím a uzavírám tuto debatu.
Nastupujeme do auta.
Pomalou jízdou míjíme poslední domy osady, kterou definitivně opouštíme.
Kužely světel ozářím Jurischův kříž, jehož necelá třetina vykukuje ze závěje. Vnitřkem auta se znatelně rozlévá příjemné teplo.
“Až budeš moc někde zastav, ať si můžu svléknou bundu.” Povídá Freya otráveným hláskem z tepla.
“Kousek od sud bude přístřešek, tak tam.” Odpovím.
Po pár stovkách metrů, kdy mlčky sledujeme kouzelný třpyt sněhových kup podél cesty odrážející se v dálkových světlech, dávám levý blinkr a sjíždí na malý plácek k turistickému přístřešku.
Vypínám motor.
Vystupujeme.
Do temného ticha lesů jsou slyšet jen zvuky jezdců na zipech. Zbytkové světlo interiéru auta ozařuje naše vydechující páry z úst, které podle objemu značí výraznou teplotu pod bodem mrazu.
Freya otvírá kufr, aby si tam odložila bundu a nahýbá se více do něj hledajíce lahev s pitím.
I přes nepřízeň světla sleduji její vyšpulený zadeček, kdy nemohu odolat se jej dotknout a pohladit obě polokoule vtěsnané do přiléhavých kalhot. Příjemné teplo jedné z jejích půlek sálá do chladné dlaně, kterou úmyslně posouvám do mezery mezi jejími stehny. To už se teplo mění v horkost, která více rozpaluje můj chtíč a touhu po vyplnění její žhavé komůrky svým stoupajícím kůlem. Chytám její madla lásky a svou znatelnou bouli tisknu mezi její půlky. Její zadeček se vábivě vrtí a chtivě tiskne na špici mé boule.
“Tady je někdo pěkně nadržený.” Ozývá se usměvavý hlas z kufru.
“Přiznávám, ale ani Ty nevypadáš, že bys byla ledová královna.” Odpovím.
Uvolňuji Freje prostor, aby se narovnala, hledí mi do očí zas tím svým divokým pohledem sexuální čarodějky a bohyně, po které jsem jí pojmenoval.
Bouchne dveřmi kufru a ruce omotává kolem mého krku.
Tiskne rty na mé, jazykem dobývá má ústa.
Nyní stoupající pára z nás, je parou vzrušení a neskutečného chtíče.
Úkroky se posouváme k zadním dveřím.
Otevřu je a Freya mne tlačí na zadní sedačky, posouvám se dál.
Dveře zaklapnou.
V pololeže s hlavou opřenou o madlo druhých dveří, pozoruji její divočejší pohled, jak v kleče nade mnou se blíží jako kočka plížící se před útokem. V mžiku tiskneme k sobě rty, dravé polibky dokazují, jak nám oběma tyto chvíle chybí.
Jednou rukou rvu její svršky z kalhot abych se mohl dotknou její žhavé pokožky, po které se dostávám k jejím prsům. Bradavky svou tvrdostí signalizují stupeň jejího vzrušení.
Druhou rukou rozepínám knoflík, povoluji zip. Vplouvám za lem kalhotek, kde jejich krajky hladí hřbet ruky, na konečcích prstů ulpívají kapičky šťávou zalitou mušličku. Mírně více rozevře nohy a prostředník s prsteníkem okamžitě nořím do šťavnaté broskvičky. S táhlým vzdychnutím do mých úst zatíná drápky do mé hrudi. Jedna její ruka sjíždí přes břicho k mému opasku, který chvatně rozepíná. Tahem povolí patent v pase a už cítím uvolňující se zip poklopce. Přes bavlnu funkčních trenek darované k Vánocům od ní svírá v dlani k prasknutí tvrdý penis. Vpluje za gumu a její hebká dlaň jemně přetahuje předkožku.
“Už to nevydržím, já Tě chci!” Se zrychleným dechem vzrušení zašeptám mezi polibky.
Okamžitě se oddělíme a sedáme vedle sebe. V zuřivé nadrženosti strháváme lehce neobratně své spodní ošacení, které zahazujeme kde se dá.
Opět spojujeme rty, naše ruce se vrací k místům, kde před chvílí se činili v růstu našeho vzrušení.
Freya se oddělí od mých rtů a její hlava klesne k mému stožáru. Zaujme lepší polohu a cítím vlahé rty obepínající žalud. Jazykem si pohrává na uzdičce. Mírně se nakloním jejím směrem, abych hladil vyšpulený zadeček, každým jejím nasátím za mého vzdychnutí sevřu křečovitě její půlku. Sjíždím rukou, níž na její lasturku, prsty kroužím na poštěváčku, konečky brodím mezi zmáčené pysky. Celá se chvěje pod vzrušujícími doteky na citlivých místech.
V penisu mi pulsuje divoká krev. Druhou rukou na chvilku přidržím její zátylek a tlačím ptáka do jejího krku až se dáví.
Povoluji.
Vydýchává.
A znovu mne úžasně kouří, mezi nádechy vzdychá, když prsty plním její kundičku a napadám její bod.
Zvedá se a obkročmo si na mne sedá, chytá ptáka do ruky a nasadí si žalud mezi pysky, kde se jím jemně dráždí. Náhle se pomalu na něj napichuje až dosedne na doraz. Chytím obě její půlky do dlaní. Obtočí ruce kolem mého krku a pozvolna se na mě pohupuje. Lehce sténá mezi polibky.
Její kroužení pánve nabírá na rychlosti. Jednu ruku zapře do opěradla vedle mne a druhou se zapře o zamlžené okénko, kde pod její dlaní stékají kapičky po skle. Prdelkou hopsá po celé délce penisu, pohybem své pánve od spodu jí vycházím vstříc a tvrdě přirážím. Oba současně zrychlujeme. Autem se nese naše zrychlené dýchání, které se mění v divoké vzdechy před přicházejícím vrcholem. Freya stahuje ruku z okénka, po kterém zůstal otisk a přesouvá ji do klína kde začne rychleji kmitat na klitorisu. Její hlasitější sténání mne burcuje k většímu vzrušení, cítím, že už dlouho nevydržím. Pevně sevřu její boky a doslova ze všech sil buším do její kundičky.
Freya zaklání hlavu, více se nadechuje a je hlučnější.
“Aaaaahhhhhh!” nese se mi do uší.
V ten moment naposledy přirazím a hlučným výdechem plním její pokladnici.
Stále ve spojení vydýcháváme, Freyiny stahy kundičky vymačkávají poslední kapičky spermatu, jako citron v dlani.
Stále zrychleně dýcháme, pohledy oba vnímáme, jak moc jsme to potřebovali. Usmíváme se na sebe, každý čekáme, co řekne ten druhý.
“Začíná mi být zima.” Usmívá se, když do řekne větu. Přesto v jejích očích vidím ten výraz spokojenosti.
“Počkej, mám v batohu ještě čaj.” Odpovím a sbírám poházené oblečení, abychom se zatím oblékli.
Všechna okna v autě jsou opocená, jako skleník při jarním mrazíku.
Sedáme si zas na svá místa, nastartuji ať proudící vzduch udělá své. Mezitím usrkáváme stále horký čaj.
“Takže, kdy vyrazíme na ty běžky?” Táže se s úsměvem.
Jen se na ní usměji, zařazuji zpátečku a vyjíždím na silnici.
To už se mi v hlavě pozvolna rodí plán, který nebudu prozrazovat........


He wrote the story by .Thor.