Návštěva s papiňákem

"Kdo v tuhle dobu otravuje?", pomyslel jsem si na zazvonění bytového zvonku. To jsem si zrovna liboval, že jsem doma sám a mám zlatý klídek.
Nechce se mi věřit, co je v čočce špehýrky: Za dveřmi stojí ONA! Veronika. Co mám dělat? Jsem v plátěných nic moc kraťasech a ještě starší košili.
Jenže když se honem půjdu vylepšit, bude si myslet, že nejsem doma. To nemůžu riskovat! Tak jsem otevřel.
"Ahoj,nesu ti ten vypůjčený papiňák, moc dík", řekla na pozdrav a přitom pohledem s úsměvem přejela mé neslavné domácí oblečení.
Ona je jak obrázek ze žurnálu, holá ramena, bílá halenka s ozdobnými knoflíčky, jen na tenkých stužkách, pestrá letní minisukně. Ideální na letní horko jako je dnes. Ideální pro oči chlapa jako jsem já.
Ale své dlouhé vlasy má dnes - překvapivě - rozpuštěné, většinou je mívá vyčesané nahoru do ohonu. Ani nevím, co jí sluší víc.
"Vůbec nemáš za co", rozdýchávám to úžasné překvapení a současně propadám panice, že mi teď řekne "tak ahoj", otočí se a zmizí.
Proto jsem rychle vyhrknul: "Pojď dál, nestůj tady", a sám sebe překvapil svojí odvahou. Ale neměl jsem co ztratit.
Jako kdyby na to čekala, jen se lehce pousmála, skopla z nohou letní botky a bosá vplula do chodby našeho bytu.
Já s vráceným papiňákem v rukou stál jak přibitý a stále se nemohl vzpamatovat. Jak kolem mne prošla, ovanula mne její vůně.Tenhle parfém miluju!
Šla pomalu přede mnou a její nabíraná sukénka z lehounké látky s každým jejím krokem jakoby se na moment nadnesla. Zip té sukně, který směřoval mezi rýsující se půlky, měl na jezdci namísto normální pacičky takovou maličkou ozdůbku, houpající se na krátkém řetízku. Ach jo, ta je krásná!
"Běž do obýváku", pobídnl jsem ji a sám spěchal do kuchyně odložit ten hrnec. "Co ti můžu nabídnout?", volám z kuchyně.
"Jen sklenku vody, mám žízeň", slyším odpověď. Když jsem s ní přispěchal, prohlížela si obrázky a různé cetky roztroušené po našem obýváku.
"Můžu se tu trochu porozhlídnout?", zeptala se se smíchem dodatečně. "Ty můžeš všechno", zase jsem vyhrknul a hned mne zamrzelo, že to zní hrozně lacině. Ale odměnila mne milým úsměvem. Sedl jsem si na gauč a jen se na ni díval, jak ona se dívá.
Vznáší se bosá obývákem, kouká na obrázky, knížky, suvenýry a určitě ví, že já jí pozoruji.
Hlavou mi vrtá, jestli pod tou blůzkou má či nemá podprsenku. Pod takhle úzké stužky by další ramínka neschovala, ale může mít jen nějakou tu bez ramínek.
Anebo tu nalepovací, o těch jsem jen slyšel. Kdyby tak věděla, o čem přemýšlím...
"Jéé, to jsou krásní andělíčci", zvolala skoro dětsky. když spatřila dva porcelánové andělíčky po babičce dole na stolku televize. Jak si k nim rychle dřepla, aby si je zblízka prohlédla, její sukně na moment zůstala viset na vzduchovém polštáři. Proboha ona je snad naostro, snad pod tou sukénkou nemá
ani žádné kalhotky!", blesklo mi hlavou. Snažil jsem se zklidnit úvahou, že má nějaká tanga, která v takový moment nebylo vidět, ale to mne moc nezklidnilo.
"To jsou fotoalba?", zeptala se na vyrovnanou řádku alb z minulého století. "Můžu se podívat?", zeptala se, ale to už měla jedno otevřené.
"Vždyť jsem ti říkal, že ty můžeš všechno". Teď už mi to hloupě neznělo a znovu jsem byl odměněn milým úsměvem.
Sedla si s albem v ruce na gauč vedle mne. Přestože gauč je dost široký, sedla si tak blízko ke mně, že jsme se boky lehce dotýkali.
Zalila mne její vůně spolu s vůní jejích vlasů. Aby si nezmačkala sukni, rozprostřela ji do šířky, takže její okraj dílem ležel i na mém stehně. Zvláštní pocit!
Zvonivě se smála fotkám z mého dětství. album držela mezi námi a jak jsme se společně dívali na fotky, co chvíli jsme se hlavami dotýkali.
Dotýkali jsme se rameny, dotýkali jsme se boky, čím dál častěji i stehny a lýtky. Jakoby nahodile, ale moc jsem si to užíval a současně se bál okamžiku, kdy album skončí.
"Přineseš mi ještě trochu vody?", zeptala se mne, když ten okamžik přišel. Skoro nerad jsem vstal a nechtěně tak ztratil to krásného dotýkání.
Když jsem se vrátil zpět se sklenicí, snažil jsem se vrátit do stejné pozice, ale stejně mi kousek odvahy chyběl a ten kousek zůstal mezi námi.
Veronika to vyřešila za mne. Vzala do ruky cíp své sukně a když ho nadzvedla směrem ke mně, abych jí ho nepřisedl, přisedla si ona ke mně.
Snad ještě těsněji!
Všiml jsem si, že horní ozdobný knoflíček její halenky je teď rozepnutý. To předtím nebyl, to jsem si jistý! A současně už jsem věděl, že pod tou halenkou už opravdu žádné spodní prádlo nemá. Nemusí, má menší a pevná prsa. Materiál halenky nedokáže utajit reliéf jejích bradavek.
Snad tenhle můj pohled nezaregistrovala. Úplně jsem ztratil řeč a začal se bát, že nastalé ticho začne být trapné.
"Ještě jsi mi neřekl, co ti dlužím za půjčení toho hrnce?", pomohla mi z ticha.
"No, jak jsme se domluvili, půjčovné není drahé, je to za pusinku", navázal jsem na svoji dvojsmyslnou narážku ze dřívějška.
Jen se usmála, tentokrát trošku rozpačitě, a pomalu, velmi pomalu se ke mně začala přibližovat svými rty. Měla je vlhké, asi ještě od té vody.
A sladké. Tak sladké! To nebyla přátelská pusa, to nebyla společenská pusa. To byl polibek, pomalý, neuspěchaný, trošku váhavý a určitě chtěný.
Pro mne tak moc chtěný! Utápěl jsem se v její blízkosti, v její vůni, v jejích dotecích...
Když skončil, pomalu, opravdu pomalu ode mne trošku oddálila hlavu a já viděl, že zčervenala. No, kdoví, jak já... Ale pohledem neuhnula.
Dívala se mi do očí a vyslovila otázku: "Myslíš, že to stačí?"
Nejdříve mne napadlo něco rádoby vtipného, jako že by to půjčovné přece jen mělo být o něco dražší, nebo tak nějak. Cítil jsem ale, že teď se to nějak nehodí.
"Ale já s tebou ale nechci mít obchodní vztah", odpověděl jsem.
"A jiný ano?", zeptala se obratem. A ještě než jsem stihnul souhlasit, dodala: "A jaký?".
"Takový, který by se líbil i tobě", já na to.
Seděla stále těsně u mne, dotýkali jsme se, ona si na prst nakrucovala a zase spouštěla pramen ze svých dlouhých vlasů. "A ty víš, jaký by se mi líbil?"
"Nevím, ale chtěl bych to vědět. Pomůžeš mi to zjistit?" Převzal jsem pramen jejich vlasů a pokusil se s ním dělat totéž co ona. Byl jsem trošku nemotorný, to asi svojí nejistotou a hlavně nervozitou. Tak jsem pramen popustil a rovnal ho na jejím holém rameni.
Ale i Veronika asi byla trošku nervózní. když si teď rukou nehrála s vlasy, tak zase s okrajem své sukně, který byl dílem rozprostřen i po mém stehně.
Vždy jej trošku shrnula a zase rovnala a prsty žehlila - ale s tím bylo spojeno i hlazení mého stehna! Je to náhoda, nebo si to uvědomuje?
Pocítil jsem, jak se moje domácí plátěné kraťasy, které pro pohodlí doma nosím naostro, začínají poněkud napínat v rozkroku.
Přesunul jsem rukou její pramen vlasů z jejího ramene trochu do středu, tam, ke se rozevírala halenka díky nezapnutému knoflíčku.
"Myslím, že v tom zjišťování postupuješ správným směrem", šeptla a vzápětí se ke mně přitiskla k dlouhému polibku. Vlhká hebkost jejich rtů, snad i špička jazyka, těsná blízkost, doteky, vůně - bože ať tohle nikdy neskončí!
Když se naše rty přestaly dotýkat, objal jsem rukou její štíhlý pas. Trošku se natočila, abych se k němu rukou snadněji protáhl. Rukou znovu rozprostřela okraj sukně mým směrem a začala si sním zase pohrávat. Možná si tu sukénku i trošku povyhrnula - přišlo mi - ale to její pohrávání rukou s lemem sukně
teď vycházelo přímo na můj klín! Teď už musí cítit, jak mne vzrušuje!
S pomocí pramene jejích vlasů jsem rukou sešplhal až do oblasti rozepnutého knoflíčku. A pak pomalu, pomaličku k dalšímu! Ten jsem pak opatrně začal rozepínat, připraven ucuknout zpět, kdybych ucítil jakoukoliv nesouhlasnou reakci. Jedinou reakcí ale bylo intenzivnější hlazení lemu sukně v mém klíně.
Ne, to nemůže být náhoda!
Druhý ozdobný knoflíček halenky povolil a já prsty porovnával vnitřní okraje její teď už hodně uvolněné halenky. Tu už teď držely pohromadě jen dva knoflíčky.
"Není ti v té košili trochu teplo?", zeptala se náhle a aniž čekala na odpověď, pustila se svými prstíky do mých knoflíků. Podstatně rychleji, než já, ale já jich měl víc. Šlo jí to ale rychle, za moment skončila u posledního dole. Dlaní mi s úsměvem přejížděla po chlupaté hrudi, až špičkami prstů skončila
u mé prsní bradavky. Bože jak může vědět, že jsem tam citlivější než leckterá ženská?!
"Tak tohle musím srovnat", řekl jsem s úsměvem a vydal se ke zbývajícím knoflíčkům její halenky. Předposlední šel snadno, ale poslední si postavil hlavu a vzdoroval. "Ukaž!", zasmála se a s rozepnutím toho rošťáka mi pomohla. Halenka se rozevřela jak stránky obrázkové knížky. Trochu jsem tušil tvary jejích menších prsou, teď mne ale překvapily rozinkami uprostřed malých, tmavších dvorců. Můj obdivný pohled už by se asi dal nazvat spíš zíráním.
Veronika se zvláštním úsměvem na tváři zatlačila ramena trošku vzad, aby svým tvarům nechala ještě více vyniknout. Naklonil jsem se k ní pro další polibek, přitom jsem svou ruku pomalu přesouval od jejího boku k prsu. Tentokrát jsem její jazýček pocítil na svých rtech a i dál zcela zřetelně. Když jsem rukou
dospěl k bradavce jejího ňadra a lehce ji promnul, krásně vzdychla. Líbí se jí to! Její ruka ale taky nezahálela. Teď už nechala lem sukénky být a bez skrupulí zajela do mého rozkroku. Přes plátno letních kraťasů pro ni bylo snadné uchopit můj kolík. Vztyčil se její ruce naproti.a ona ho začala jemně masírovat.
Bradavky jejích ňader se mezitím krásně nadzvedly a staly se dalším cílem mých rtů a jazyka. Ještě více se prohnula a znovu vzdychla.
Svoji kořist v mém rozkroku ale nepustila a tak jsem se odvážil přejít k odplatě. Hlazením vnitřní strany jejího stehna jsem s každým tahem o malinko povyhrnul sukni. Její dlouhé nohy už zdaleka nebyly tak vzorně u sebe, jako při prohlížení alba. Naopak, každým tahem jakoby se cesta pro mojí ruku trochu
pootevřela. Ne, není naostro, vzápětí jsem zahlédl bílou kraječku. Malý trojúhelníček bílé krajky přidržovaný úzkými stužkami. Když jsem k němu dospěl nejen pohledem, ale i svojí nenechavou rukou, pocítil jsem, že krajka je zvlhlá.Trošku jsem se ulekl, že jsem provedl něco nepatřičného, protože následoval její poněkud prudší pohyb. Hned jsem ale zjistil, co bylo příčinou: Potřebovala se trochu víc nahnout, aby mohla uchopit horní okraj mých kraťasů a stáhnout ho dolů. Podívala se na mé vzrušení, pak mně do očí a polohlasem řekla: "Vidím, že se ti se mnou asi líbí". Blázínek, vždyť o tomhle se mi ani nesnilo! Vlastně ano, snilo, a mnohokrát, ale realita je tisíckrát krásnější.
Znovu mne uchopila do ruky, teď už i bez té tenké plátěné mezivrstvy. "Hlavně se z toho samým štěstím nezjančit", snažil jsem se v duchu trošku zklidnit. No, moc mi to nešlo.
Sundal jsem jí z ramen halenku, která již stejně nic nezahalovala a odložil ji stranou. Byl jsem za to odměněn úsměvem.
Teď už jsem se ale neobával hladit krajkový klín. Změnila polohu tak, že jednu nohu skrčila do strany na gauč, čímž jej učinila ještě více přístupný.
Zajel jsem prsty pod krajku a poprvé pohladil její skulinku. Opět krásně zavzdychala a já si to vysvětlil tak, že postupuji správným směrem. Pokračoval jsem v něm tedy, hlazením vlhkých pysků. Pak mi prostředníček uklouzl někam hlouběji a já uslyšel další vzdech.
Skoro jsem zašeptal: "Nerad bych ti vytahal kalhotky" a vymanil se z jejího objetí. Dost odvážně jsem oběma rukama vyhrnul sukni na stranách, abych se prsty dostal ke stužkám na bocích. Usmála se, dala nohy k sobě a přizvedla zadeček, aby mi pomohla. Přejel jsem kalhotkami dlouhou dráhu jejích nohou a
zmocnil se velké trofeje v podobě maličkého kousku vlhké krajky se stužkami. Ztratil jsem tak ale přístup k jejímu klínu, protože její stehna zůstala u sebe a navíc horní část z nich znovu zakrývala sukénka. Shodil jsem ze sebe rozepnutou košili i kraťasy visící už stejně na půl žerdi. Pak jsem využil skutečnosti,
že jsem u jejích nohou a od kotníků je začal hladit směrem nahoru. Určitě více z vnitřních stran. Odpor nebyl nijak velký a já měl za krátko výhled pod sukni na to, co jsem směl před chvílí svými prsty laskat. Nádherný pohled! Hladím vlhké okraje její skulinky, pak se palcem věnuji malému strážci nad jejím vstupem.
Slyším zrychlený dech a tu a tam tenounké zasténání. Podsadila si zadeček k okraji gauče a nohy roztáhla ještě více od sebe. Bože to je nádhera!
Tak jako jsem před chvílí líbal její rty, líbám teď její pysky. Pak zapojuji svůj jazyk. Zdola nahoru, pak zvláštní pozornost poštěváčku a znovu a znovu dokola.
Má zvláštní chuť, trošku hořkou i sladkou zároveň. Nedá se to k ničemu přirovnat. Takhle chutná Veronika. Teď právě moje Veronika!
Slyším, že si to užívá, její vzdechy jsou teď silnější. I vidím, že si to užívá. Rukou si sama mne bradavku levého prsu a každým tahem mého jazyka nahoru se trošku prohne, aby se mi ještě více vystavila.
Zabořím jazyk do její skulinky. Další sten! Cítím, jak mi pravou rukou tlačí mojí hlavu do svého klína. Kéž bych měl svůj jazyk ještě delší, abych mohl proniknout ještě hlouběji do její číše! Je prohnutá jak luk, opírá se o lokty a chodila, zadeček má ve vzduchu a vzdychá. Zapomněl jsem na okolní svět. Ta vůně, tak chuť!
Najednou mne však odstrčila a sklapla se jak přečtená knížka. Proč? Co jsem asi udělal špatně? Její úsměv, když vstávala, můj úlek trochu zmírnil.
"Teď zase já!", prohlásila odhodlaně. Chytla mne za ruce a posadila na gauč. Sama si klekla přede mne, oběma rukama uchopila můj kolík a pomalu ho začala masírovat. Přitom se pomalu blíží svými rty k jeho špičce. Dívá se mi střídavě do očí a do mého rozkroku, který má svých dlaních.
Teď zastavila ruce a špičkou svého jazýčku se dotýká špičky mého kolíku. Objede ji několika kroužky a zase zastaví na špičce. Jakoby se špičkou jazýčku do něj chtěla zavrtat. Mám ho tvrdý k prasknutí, takovou rozkoš asi nikdy nezažil. Pak najednou sjede ze špičky dolů. Část mého kolíku zmizel v jejích ústech.
A pak znovu. A znovu a znovu. Stále rychleji! Dívám se na temeno její hlavy s teď už trochu rozcuchanými dlouhými vlasy. Dívám se do jejích očí a ona chvílemi
do mých. Dívám se na hroty jejích malých ňader se ztopořenými bradavkami. Panebože, vždyť já se takhle za chvíli udělám! Tak moc, hrozně moc chci, aby tohle pokračovalo! Ale nechci, aby to skončilo takhle. Stojí mne to hodně přemáhání, ale snažím se něžně odstrčit její hlavu ze svého rozkroku.
Asi pochopila, usmála se, zvedla a posadila se vedle mne. Objal jsem ji, ona mne, a dlouze, dlouze se líbáme. Bože ta vůně! A chuť jejích rtů...
Nepřestávám ji líbat a ruka mi sjíždí k jejím bradavkám. Jsou teď také tvrdší.
Stále má na sobě tu krátkou sukénku a ja na moment zauvažoval, že bych jí z ní konečně svlékl. Ale jak? Nedala mi šanci. Vstala a obkročmo se na
mne posadila. Pak se ještě přisunula, takže obkročmo klečela na mých stehnech. Jednou rukou si vyhrnula sukénku, druhou znovu uchopila můj kolík a začala si jím třít svojí mokrou frndičku. Tak to je něco! Užuž to vždycky vypadá, že do ní zajedu, ale sklouzne se po poštěváčku a vyjede nahoru pod
sukni. A tak znovu a znovu. Tohle se mi náramně líbí! Ale Veronice taky, vidím, jak si mne užívá. Cítím, jak na sebe mým kolíkem tlačí stále o trošku víc a zase víc. Ale pak najednou - vklouzl jsem do ní ani nevím jak. Zarazila se, jakoby na moment ztuhla. Pak zavřela oči a chvíli jakoby se snažila na mne
nasednout ještě víc a dostat mne do sebe ještě hlouběji. Dostal jsem se rukama zezadu pod sukni a za půlky jí tlačím na sebe.Odměňuje mne její hluboký vzdech. Teď se opřela o má ramena a vzepjala se výš. Na moment mne přemohla, pak jí můj tlak přirazil zpět a já se do ní zavrtal snad ještě hlouběji. Jsme propojeni!
Udělala to znovu. A ještě znovu a znovu. Stále rychleji a rychleji. Vlasy už má teď rozcuchané i do tváře, ale já jí je nemohu porovnat, protože nechci pustit její zadek, kterým ji k sobě přirážím. Jako bychom se spolu skoro prali, ale přitom v nádherném vzájemném souladu.
Před očima mám její prsa, prohýbá se v pase, silou se ode mne odtahuje a zase do mne naráží a sténá.
Užívá si mne, nádhera! "Jak dlouho tohle vydržím? ", blesklo mi hlavou. Přece se do ní nemůžu udělat? Tuhle mojí úvahu ale přerušil její hlasitý výkřik.
Křečovitě se mi prsty zaryla do ramen, až to zabolelo. Zůstala strnule prohnutá směrem ke mně, oči zavřené a v obličeji pro mne neznámý, strnulý výraz.
Ucítil jsem její sevření - tam uvnitř, v jejím klínu! Strnulost vystřídalo několik jejích přiražení, doprovázených výkřiky. Znovu na chvíli strnula a snad i ztratila dech. Pak jakoby zvadla, její prsty povolily sevření a ona ke mně přilnula. Přitulila se, odhrnula si vlasy z tváře a zvláštně se usmála.
Její sevření povolilo, ne však moje napětí. Cítil jsem intenzivně, jak těsně jsem v ní uvnitř. Začala mne najednou vášnivě líbat a mezitím se smát. Najednou byla krásně uvolněná, šimrala mne svými vlasy a stále se smála. Nádherný smích! Celá je nádherná. Mám ji na sobě, jsem v ní, a ona - nádherná, voňavá a najednou celá rozesmátá!
"Čemu se tak směješ?", dostal jsem ze sebe první slova po dlouhé době. "Jen tak, tobě", odpověděla ještě trochu udýchaně a dala se znovu do smíchu. "Tak to teda ne, mně se tady nikdo smát nebude!", řekl jsem jí taky se smíchem a tak, jak jsme byli stále propojení, jsem se s ní postavil.
Ani nevím, kde jsem vzal tu sílu, ale je štíhlá, určitě mnoho neváží, ovinula se kolem mne jako svlačec. Stále se směje a já jsem stále v ní.
Její vyhrnutá sukně mne šimrá na břiše. Skácel jsem se s ní na gauč, ona dole. Najednou se přestala smát jako když utne a následoval dlouhý polibek.
Cítím, jak mám její nohy až někde u svých ramen. Provlékl jsem se rukama pod jejími koleny, ona ještě přizvedla zadeček. Díváme se navzájem do očí a já se z ní trochu povytáhnu. Jen proto, abych se do ní znovu zapíchl v nové poloze. Její klín je teď nádherně naservírovaný na podnose její rozprostřené sukně. Pomalu povytahuji a tvrději přirážím. "Ještě!" slyším její špitnutí. To chci i já. Nohy jí svými předloktími tlačím nahoru, má je skoro až u hlavy a já tvrdě přirážím na její vystavený klín. Sténá, ale stále mi hledí do očí, ruce za hlavou, jakoby chtěla dát najevo, jak moc se mi v těchto chvílích oddává. Gauč se pod námi trochu rozhoupal a já se snažím trefovat do jeho protipohybu. Tím ještě zesiluji přirážení.
"Ještě, ještě!", teď už skoro křičí. Moc si tyhle chvíle užívám! Ale najednou cítím, že už to dlouho nevydržím, že už mám dost na krajíčku.
I když všechno ve mně je v tenhle moment zcela proti, úplně se z ní vysunuji. Její pohled se rychle mění na překvapený, snad i zklamaný. Ale já ji nechci zklamat! Tahle chvilka mne ale vrátila zpět, a já za pár vteřin mohu zpět. Jde to snadno, nepotřebuji ruce, ty fungují jako opěrky jejích roztažených stehen.
Její klín je mi krásně nastavený a já tak vzrušený, že jsem do ní vjel jako nůž do másla.Vzdechla a mně se to tak zalíbilo, že jsem to ještě několikrát zopakoval. Přišlo mi ale, že ona chce něco jiného. Znovu jsem tedy rozhoupal gauč. Ano, tohle je ono! Vidím to na ni i slyším.
Tvrdě přirážím do jejího nastaveného klína a dívám se jejích zvláštně zamlžených očí. Jakoby najednou byla trošku mimo. Ale to už já musím ven.
Na poslední chvíli, za moment už moje mužská šťáva stříká na její bříško. "Co ona? Neselhal jsem?", je moje první myšlenka ve chvíli, kdy jsem opět schopen alespoň trochu uvažovat a současně jí dovoluji, aby si dala nohy konečně dolů. Podívám se na ni. Krásně se usmívá a rukou mi zajede do podbřišku,
aby ze mě ještě několika tahy vyždímala zbývající šťávu. Pak mne pevně obejme rukama, ovine nohama a překvapivou silou mne přitáhne k sobě, aby mne políbila. To moje, co měla na bříšku, už teď na sobě máme oba, asi se slepíme.
"To bylo tak krásný!", říká mi po polibku a já jsem v životě neslyšel nic hezčího. Moje obavy, jestli jsem neselhal, jsou pryč, je tu jen pocit naprostého štěstí. "Ty jsi hrozně krásná a naprosto úžasná", říkám a přitom si uvědomuji, jak moc tahle má slova kulhají za realitou.
Překlápíme se spolu v objetí na bok a svět je voňavý a krásný. Chvíli jen tak mlčky ležíme, díváme se
na sebe a občas se líbáme. Zničeho nic mi řekne: "Doufala jsem, že budeš sám doma". Takové krásné přiznání, to jsem nečekal!. "Měla jsi dát vědět, že přijdeš", odpověděl jsem ji. "A proč, máš snad pocit, že by něco bylo lepší?", ona na to. "Ne, vůbec mne nenapadá, co by mohlo být lepší", říkám zcela¨
popravdě.
"To bych ráda věděla, jestli v tý sukni budu moct jít domů", řekla najednou a mně to připomnělo, že všechno krásný někdy končí. Vstala a udělala krátkou prohlídku svého momentálně jediného kousku oděvu. Já na ni hledím ještě z leže, trochu z podhledu. Sukně pomačkaná, jen nějaký drobný vlhký flíček,
jinak dobrý. Zatočila se a sukénka se jí nadzvedla a její dlouhé vlasy zavlály. Je tak nádherná! "Počkej moment", řekl jsem, vyskočil a sběhl pro vlhčené ubrousky.
Začal jsem jí otírat zmáčené bříško a ona moje. Nedalo mi to a zase jsem zajel k jejím ňadrům, které se přede mnou hrdě tyčily. Usmála se, dala mi pusu a řekla: "Už musím".
Hodila na sebe blůzku a mně bylo tolik líto, že moje podívaná se s každým knoflíčkem uzavírá. Rychle jsem na sebe navlékl kraťasy a triko, abych jí vyprovodil ke dveřím.
Šla napřed a já se zase díval, jak se její sukně při chůzi krásně vlní. Už jsem poznal i to, co zakrývá.
Mezi dveřmi se otočila, dala mi krátkou pusu a zeptala se: "Myslíš, že bych si ten papiňák zase někdy mohla půjčit?".
Byl jsem tak plný dojmů a zmohl se na to jediné a tak neoriginální: "Ty přece můžeš všechno". Její nádherný a teď snad i trošku vyzývavý úsměv bylo to poslední, co mi ten den dala.
Vlastně ne! Když jsem se vrátil do obýváku, na zemi vedle gauče jsem spatřil kousek bílé kraječky opatřené tenkými stužkami...