úkol č.1

Rád plním úkoly. Ideálně na zadání od někoho z vás.
Někdy si na to musím udělat trochu času, ale čekání se vyplatí.
Mám rád ten pocit, když vím, že zadaný úkol musím do puntíku splnit a zadokumentovat. Ten pocit z toho co si někdo vymyslí. Těšení i trochu strach zároveň.
Jednou, když jsem měl chuť něco splnit a nic se nevyskytovalo, vymyslel jsem si zadání úkolu sám na sebe. A několik dnů jsem si na to chystal čas. Místo už jsem měl vyhlédnuté. Je to cestou do práce, ale několikrát jsem projel okolo a má nervozita zapracovala A pak jednou cestou z práce jsem tam prostě odbočil.
Sjel jsem ze silnice na polní cestu a pak se kodrcal cca 150 m k malému lesíku. Zacouval jsem tak, aby kufr směřoval k 20 m vzdálenému okraji lesa a předek auta se "díval" na silnici, kde občas nějaké auto přeci jen projede.

Můj vlastní "rozkaz" zněl jasně a to takto:

- Zamkni auto. Pak otevři jen samostatně kufr. (ten se mi totiž při opakovaném zavření sám zamkne) Klacíkem zabraň úplnému zavření kufru a jen ho tedy přivři. -

Auto tedy bylo připravené tak, že když teď bez ohledu na klíčky zabouchnu kufr, uzamkne se a dovnitř se dostanu jen s klíčem od auta. Hurá směle na fázi 2.

- Na okraji lesa nech pověšenou pásku přes oči. Pak jdi do lesa tak daleko, jak si jen troufneš a klíče od auta pověs na větvičku stromu. -

Šel jsem lesem jen rovně, abych náhodou neztratil cestu ke klíčům. Na poprvé jsem si troufnul jít asi tak 1 minutu. Tam jsem klíče zanechal a vrátil se k autu s přivřeným kufrem.
Otevřel jsem kufr jinak zamčeného auta, vyhodil klacík, kterým jsem blokoval dovření kufru a rozhlédl se.
Přede mnou na dohled silnice s provozem aut. Ovšem při otevřeném kufru jsem prakticky nebyl vidět. Jiné to bude, až kufr zavřu. Vlevo a za mnu je to k lesu cca 20 m ničím nechráněných od silnice. A v pravo otevřený výhled daleko na pole.
Srdce mi bušilo vzrušením. V rozkroku napětí k nevydržení. Nadechl jsem se a pokračoval k další fázi úkolu.

- Svlékni se do naha a nech si jen boty. Vše ulož do kufru auta a ten zabouchni. -

Učinil jsem tak a i když jsem dopředu věděl, co to znamená, tak ten pocit, když zámek kufru zaklapl a já stál zcela nahý za autem, do kterého se nemůžu dostat, byl omračující. S vědomím, že nemohu dělat nic jiného, než vyrazit pro klíčky do lesa, jsem se tam vydal. Než jsem přešel do lesa, projelo po silnici pár aut. Snad mě nikdo neviděl.
Cesta lesem byla opojná. Já byl zcela nahý, oblečení zamčené v autě za mnou, klíče od auta někde v dáli přede mnou a péro mi stálo tak, že jsem se ho bál dotknout.
Klíče jsem našel lehce, ale neustále jsem si uvědomoval ještě cestu zpět a také to, že se v případě odhalení nemám jak zakrýt. Že jsem své nahotě vydán napospas po celou cestu.

- Až se vrátíš na okraj lesa u auta, zůstaň stát tak, aby na tebe ze silnice bylo tak trochu vidět a dej si pásku přes oči. Pak si ho vyhoň a můžeš si odemknout auto. -

Na závěrečnou fázi se mé pulzující péro těšilo nesmírně, ale hlava byla v rozpacích. Nicméně úkol je úkol a nedá se nic jiného dělat. Jednou jsem se rozhodl, že ho splním, tak komplet.
Stoupl jsem si na samotný okraj lesa částečně krytý posledním stromem. Ale stejně sem bylo ze silnice vidět. A kdyby šel někdo po louce naproti mě, tak tomu bych zůstal zcela a přímo na očích.
Nasadil jsem si pásku přes oči a netuše, co se děje kolem mě, slyšíc jen šum projíždějících vozidel jsem sevřel své péro v ruce a vzhledem k nabuzenosti z tohoto úkolu se vystříkal téměř okamžitě po pár pohybech.
Stále ještě nahý přechod k autu byl také zajímavý, neb nějaké auto, které projíždělo, krátce zatroubilo. Nevím, jestli na mě, ale zrovna v tu chvíli tam nikdo jiný nejel.

Zkusíte-li toto sami na sobě či na své partnerce, napište mi a podělte se o váš zážitek.
Jsem také otevřený vašim případným zadáním pro mě...