Den osmý: EVOLUCE

Uviděli jsme totiž Saturn.
Typickou planetu sluneční soustavy, nedala se splést, možná, že v dalekém vesmíru podobná planeta existuje, ale tohle byl Saturn.
I Náčelník nevěřícně zíral, nalepen na sklo průhledu a zaslechli jsme, jak nesouvisle mumlá „No to snad … Sem ne! … Tohle nebylo v plánu …“
„Letíme domů! Hurá!“ zajásala Jitřenka.
„Měli jsme osidlovat vzdálenou planetu!“ vztekal se jeden z kolegů.
Náčelník se konečně odlepil od průhledu, cítili jsme, jak GALAKTIKA nabírá rychlost díky přitažlivosti Saturnu, ale když jsme jej míjeli, opět se uklidnila. „Ještě, že to nebyl Jupiter …“ vydechl Náčelník a otočil se k nám.
Všichni jsme čekali, co z něho vyleze.
Podíval se na předloktí a vlastně až nyní jsme si uvědomili, že občas nosívá zvláštní „hodinky“, spíše to však vyl malý počítač. „Dámy a pánové, musím vám sdělit, že se blížíme zpět k Zemi.“ Konstatoval strnule.
„To jsme pochopili!“ vykřikli jsme téměř jednohlasně.
Osobně mi to nevadilo, při vzpomínce na Kristýnku a její kamarádku, na Paní Domácí, na zrzavou pannu – prostě na všechny ty krásné ženy, se kterými se budu moci setkat, ve mně vzplálo napětí a vzrušení.
Náčelník zdvihl paže, aby nás utišil. „Dámy a pánové, musím vám sdělit jistou důležitou věc – a je mi těžké to vyslovit.“
Ztichli jsme a čekali na jeho slova. A když mu vylétla z úst oněměli jsme úžasem i děsem. Chvíli nám trvalo, než jsme uvěřili.
„Od našeho startu uplynulo na Zemi dvěstědeset tisíc let, šedesát sedm dní – a přibližně osm hodin.“ konstatoval Náčelník, odmlčel se a dodal: „Za několik hodin se dostaneme na oběžnou dráhu Země. Právě mi to oznámil můj osobní computer, co mám na zápěstí. GALAKTIKA je údajně takto naprogramována. Netušil jsem to.“
„A neměli bychom vyslat nějaký signál, aby nás naši potomci například nesestřelili?“ děl kdosi z mých parťáků.
„Právě jsem to udělal.“ Konstatoval Náčelník.
„No a …?“
„Žádná odpověď. Doufám, že o nás vědí, když naši dráhu naplánovali.“
„A Slunce stále svítí. Nezhaslo.“ Vyslovila Blondýna šeptavě.
Nebylo co dodat, a tak jsme jen čekali, mlčeli a přemýšleli. Všichni jsme si uvědomili, že se již nesetkáme s těmi, se kterými jsme na Zemi kamarádili, se kterými jsme souložili.
A pak jsme konečně planetu Země spatřili.
GALAKTIKA skutečně zamířila na její oběžnou dráhu, a tak jsme si Zemi ze všech stran prohlíželi.
Země byla tichá, ve stínu noci nabyla vidět světla velkoměst a některé kontinenty jako by se posunuly, někdy k sobě, jindy od sebe. Žádné známky, života, o nějakém vítání navrátilců ani nemluvě.
Některé z nás napadlo, zda jsme se časem neposunuli spíše do minulosti. Zlomky a trosky družic, které zeměkouli obletovaly však nasvědčovaly tomu, že jsme se ocitli skutečně v budoucnosti. Trosky často narážely i do GALAKTIKY, neměly však šanci její trup poškodit; spíše se odrazily do atmosféry a shořely.
Byli jsme naprosto bezradní a pak opět promluvil Náčelník, výjmečně nás oslovil jinak: „Přátelé,“ řekl, „tady na lodi jsme v bezpečí a všeho je tu dostatek nejméně na sto let.“
„To tady umřeme?“ zeptala se Nymfa.
„Jo. Ušukáme se k smrti.“ odpověděl jeden z mých kolegů posměšně. Trochu jsme se zasmáli, ale nebyl to šťastný smích.
„Já chci na zem!“ vykřikla Blondýna a několik dalších hlasů s ní souhlasilo.
Náčelník se zamyslel. „No, jedna možnost, jak se dostat dolů tady je. Ostatně – měli jste osidlovat neznámou planetu. Výsadek se teoreticky může uskutečnit i zde. I když je to docela absurdní.“
„Opravdu?“ zeptal se maník vedle mne. „Tak poleťme! Na co otálet?“
Náčelník si prohrábl vlasy. „Jen dobrovolně. Kdo chce, ať letí, kdo nechce, nechť zůstane tady, v bezpečí GALAKTIKY. Výsadkový modul je určen maximálně pro tolik osob, kolik se vás nalodilo. Já zůstávám. Tak se hlaste, kdo chce odletět.“
Vyzval nás a zdvihlo se pouze přesně deset rukou. Kromě té mé ještě ruka kolegy Petra. A pak jen ruce osmi žen.
„Nikdo víc?“ podivil se náčelník.
„Já se raději usouložím k smrti tady na lodi.“ ozvala se Levandule. Té jsem dal takové jméno proto, že dokázala produkovat velmi voňavou šťávu a lízat její štěrbinu bylo velmi příjemné.
„Tak dobře.“ konstatoval náčelník. „Dobrovolníci a dobrovolnice, pojďte za mnou.“ A tak jsme šli.
Nejdříve jsme si na nahá těla museli obléknou známé skafandry, naštěstí se to obešlo bez klystýrů.
Přistávací modul byl v zadní části lodi.
Nasedli jsme a bez velkého loučení se odloupli od GALAKTIKY.
Klesali jsme pomalu, ale jistě. Když jsme vstoupili do zemské atmosféry, měli jsme nepříjemný pocit horka, ale pak už jsme zahlédli bílá oblaka a pod nimi pak břeh moře lemovaný zeleným porostem. Modul přistál na písečném břehu.
Otevřeli jsme poklop a vystoupili na neznámou Zem. V příručních batozích jsme měli civilní oděv a tuby s jídlem na sto dní.
Svlékli jsme ze sebe skafandry a nazí se zvědavě rozhlíželi po okolí. Zdálo se, že nikde není ani živáčka, na obloze se ale formovalo hejno neznámých ptáků.
Pak jsme ale zaslechli podivné zvuky ze strany podivných stromů a keřů na pobřeží. Lekli jsme se a otočili zrak tím podezřelým směrem.
A bylo čeho se bát!
Z hlubiny zeleně se vynořilo nejméně dvacet postav. Byly to postavy velmi podobné lidem, ale s výrazným nosem, nízkým – téměř plochým čelem ze kterého vystupovaly velké nadočnicové oblouky. Tělo měly ty postavy podsadité, ruce poměrně krátké, břicha lehce vypouklá. Svalstvo měly všude velmi zřetelné, téměř jako mívali kulturisti.
A byli to muži, mezi nohama se jim klimbaly dlouhé údy.
Ztuhli jsme hrůzou. Neznámí se k nám pomalu a obezřetně přibližovali a vydávali ze sebe skřeky a občas i zvuky podobné slovům.
Zůstali jsme nehnutě stát a já náhle pochopil, s kým máme tu čest. „Jsou to neandrtálci“ oznámil jsem.
I ostatní pokývali hlavami, souhlasili, ale báli se promluvit.
Neandrtálským „mužům“ se rozšířily nozdry. Přistoupili k nám a počali nás očuchávat. Bál jsem se, aby mi neukousli penis, oni však o mě moc velký zájem neprojevili.
U našich dívek a žen ale ano.
Očuchávali jejich těla, zejména ňadra a stále ještě vyholená ohambí. Bylo vidět, jak vysunují dlouhé a nevzhledné jazyky a jak našim kolegyním lízají pysky a vylizují štěrbiny.
Pak se začali podivným způsobem smát, shlukli se huhňajíce tu svojí hatmatilku – a pak už to šlo rychle: Chopili se našich žen a za jejich nesmírného řevu je táhli k zelenému porostu.
Zmizeli, a ještě dlouho se ozývalo ženské ječení. Sláblo, pak ustalo. Zmateně jsme se na sebe s Petrem podívali. Zůstali jsme sami na břehu neznámého moře.
Stáli jsme možná hodinu, možná dvě.
„Náš svět zmizel.“ Řekl náhle Petr. „Proč?“
„Asi jsme si ho sami zničili.“ zauvažoval jsem a náhle mi bylo všechno jasné. „Zničili jsme si náš svět, ale příroda si poradila. Nastala nová evoluce, podobná té předešlé – a možná podobná té, která na Zemi předtím, předtím a před tím …“
„Vznikli jsme tak, že lidé oplodnili neandrtálce.“ Doplnil Petr mou myšlenku. „Všechno stále dokola. Konec civilizace, začátek nové evoluce.“
Přitakal jsem a v té chvíli zašustilo křoví podruhé.
Objevil se dav neandrtálských žen. Přibližovaly se a huhňavě se jako by usmívaly. Ňadra jim visela až na břicho. Kromě ňader se od svých mužů lišily jen tím, že jim mezi nohama netrčel penis.
Bylo mi na zvracení.
„Jsme součástí evoluce, Tome!“ konstatoval Petr tiše.
Shýbl jsem se pro peněženku, která zůstala v odhozeném skafandru a vyndal z ní seschlou, dvěstědeset tisíc let a šedesát sedm dní starou panenskou blánu jedné zrzavé dívky.
„Ať žije evoluce!“ vykřikl jsem a vyhodil ji do výšky. Ujal se jí vítr a odnesl neznámo kam.