Chtíč

Bol som požiadaný a je mi veľkým potešením zverejniť poviedku mojej priateľky@Januar29.
Keďže tu už nemá nick a chcela potešiť ľudí ktorých má rada.




1 / 6
Pro ženu, kterou nejde nemilovat. Využila jsi mé dnešní slabosti, ale jsem ti za to vděčná. Původně jsem chtěla psát společně s naším přítelem, ale ty slova nešly zastavit…
Omlouvám se příteli, ale požádám tě jen o zprostředkování mých slov zde, na tyto stránky modrého světa.
Pro naší hříšnou duši, sny, přátelství, dokonalý život a víru, která nás neopouští.
Dnes se mi splnil můj sen a sen ženy, které si nesmírně vážím, se pokusím naplnit touto cestou.
Pro Aellin.


„Nepůjdeme do kina?“
Jeho nečekaná otázka přerušila tok mých myšlenek. Prsty na klávesnici notebooku do té doby zběsile vyťukávající smyslný příběh, přestávají psát a můj pohled se přesouvá na jeho tvář. Nemusím odpovídat. Natolik mě zná, že ho můj výraz okamžitě rozesmál.
„Budu mlčet, přísahám!“
Bedlivě si ho prohlížím, a přitom kvituji jeho návrh na večerní program.
„Nevěřím ti, ale do kina bych šla.“
Zavírá můj laptop, jeho obličej rozjasňuje vítězný úsměv a s chlapeckou radostí se mu rozvlní obočí.
„Vezmeš si ty nové šaty, miláčku?“
Mám na vybranou? Vstávám od stolu, s láskou se nechávám obejmout a po vášnivém polibku odcházím do koupelny, kam mi následně přináší mé šaty a z krku si odmotává kašmírové silonky. Komediant jeden…

„Mají to blbě nazvučené, slyšíš to? Ta levá strana je hlasitější…“
Přestávám chroupat chipsy, a ačkoliv jsem to tušila, nevěřícně se na něj podívám.
„Už mlčím…“
Kino utichá, zhasínají poslední světla a na plátně se objevuje první reklamní spot nového filmu. Potajmu ho pozoruji a bavím se jeho křečovitě zaťatými lícními kostmi.
„Vidíš ten blbý úhel kamery?“
Směji se ve chvíli, kdy probíhající ukázka filmu není vůbec vtipná a jsem ráda, že v poslední řadě, kde oba sedíme, nikdo jiný není. Věnuje mi jeho okouzlující úsměv doprovázený provinilým výrazem a dává si před pusu svou dlaň.
„Stejně to nevydržíš…“
Děj filmu mi začíná děsně připomínat známý americký film. Dvouhodinová stopáž by se dala po zdravé kritice zkrátit na polovinu a v mezičase ničeho se dobrovolně nechávám hýčkat jeho pravou rukou. Jsem na ní závislá. Jsem závislá na něm!
2 / 6
Nechci si ten drobný fakt připouštět, ale vnitřně cítím, že už bez jeho přítomnosti nedokážu žít. Debilní ženská hrdost, zasažená desítkami šípů od amorových plagiátorů mě zdecimovala natolik, že JEMU, muži mému srdci nejbližšímu, nedokážu dát to, co by si zasloužil.
Toužím ho milovat, miluji ho, ale zároveň se toho štěstí nesmírně bojím.
V záplavě mých myšlenek se jeho prsty přesunuly hluboce do mého nitra. Z debility vlastní ublíženosti jsem přišla o prvotní cinknutí chtíče a mozek začal reagovat až na vodopád mé slasti stékající po vnitřních stranách stehen. Ouuu, přesně ví, kde ty jeho šmátralky mají bloudit a třas mého těla dává znamení, že zasáhl střed mé extáze umocněné vědomím, že tato chvíle je nemorální a příšerně chlípná. Své morální chování zachraňuji vytřeštěným pohledem na plátno, intuitivním vytažením dalšího chipsu z pytlíku a předstíráním zaujetí v součinnosti s pohybem pantů, které naoko demonstrují jinou činnost mého těla než tu, co se odehrává pod její kapotou. S přicházejícím orgasmem drtím jeden chips za druhým a snažím se přehlušit přerývavý dech, který nedokážu zkrotit.
Teď! Jeho prst stlačil horní stěnu mé zduřelé kundy a pomalým krouživým pohybem mě dostává na oběžnou dráhu slasti. Palcem drtí naběhlý klitoris a odstřeluje tak můj ohňostroj, který předčil okázalost odehrávající se každoročně na Nový rok. Vypíná mou racionalitu a nechává se obnažovat mou levou rukou v místech, které jsou bohem zakázané a určené výhradně pro rozmnožovací účely tohoto světa. V duchu se křížkuji na čele a odříkávám Zdrávas Maria, aby odpustila mým hříšným myšlenkám vedoucích mou ruku ke smilstvu a zmaru nového života v mých ústech. Budiž mi odpustkem náš vysoký věk…

Distingovaně se zvedáme ze sedadel a spořádaně opouštíme sál místního kina.
„Tak co si o tom filmu myslíš?“
„Že by mohl být o polovinu kratší.“
„Nemyslím si. Naopak tu jeho délku jsem v jednu chvíli uvítal.“
„Já nemám kalhotky?“
Se smíchem vycházíme z budovy pro kulturně žijící osoby a přemýšlíme nad načatým večerem.
„Víno?“
„Plně s tebou souhlasím.“
„Nemáš hlad?“
„Myslíš chuť na tebe?“
„Nemáš dost?“
„Mám.“
Zklamaně se na mě podívá a já se začínám smát na celé náměstí. Nevyměnila bych naše vzájemné dobírání za nic na světě. Nevyměnila bych jeho! Otázky, které mě kdysi trápily se nyní rozplývají na obláčku snů, které nechávám volně plynout na oblacích tam někde vysoko nad námi a začínám si užívat života s ním, který mi byl dán z hůry a já si toho stále nedokážu vážit. Nedokážu si vážit JEHO!
3 / 6
My ženy jsme komplikované, ale každá jsme jedinečný originál. Co je dokonalostí pro jednoho, je slabostí pro druhého. Co není psáno osudem jednomu, je dáno druhému. Co se má potkat, tomu se člověk nesmí bránit….

Jsou podniky, které chytrý Google neopěvuje recenzemi snů, ale jsou to místa, která spojují duše dvou lidí. Místa vzpomínek na krásné chvíle s člověkem, který se krůček po krůčku dostává do vašeho nitra. Místem, kde zůstala lidskost a svoboda projevu.
„To víte, jsme tu jak mauzoleum postkomunistické doby.“
Servírka, co pamatuje skok Horymíra ze skály na Vyšehradě, nám podává nápojový lístek a její trvalá ondulace se rozvlnila v ladném pohybu hlavy, když se rozmáchla paží po lokále a demonstrovala tak jeho vybavenost.
„Dáme si oba víno.“
„Krabicové či z lahve.“
„A z lahve máte jaké?“
„Medvědí krev.“
„A bílé máte jaké?“
„Pražský sklepmistr.“
Setkání blízkého druhu máme dnes za sebou. Svorně kýveme na sklepmistra a opětovně si pohledem připomínáme oběd, na který mě sem kdysi pozval a byl jak ze školních jídelen, kdy se standardně podávala omáčku typu UHO.
„I po tak dlouhé době oceňuji tvůj vytříbený vkus.“
„Nejsi tak náhodou trochu drzá?“
„Jsem, ale to ty na mě miluješ.“
„Nepovídej.“
„Chceš, abych byla sladce neupřímná?“
Oba svorně odpovídáme: „To by byla nuda…“

Omámená kvalitním vínem se procházím nočními ulicemi města, který už před hodinou usnul v počestném spánku většiny ložnic a zavěšená v rámě ctnostného muže chci tropit hlouposti. Jako ta Eva, co kdysi dávno utrhla šťavnaté jablko hříchu a svedla na scestí Adama předurčeného jako pána tvorstva.
Zastavuji se v tmavé osamělé uličce pár metrů od centra a rozehrávám hru svých očí, které se mění v pohled samotného ďábla.
„Copak bys chtěla?“
„Tebe.“
4 / 6
Rozhlíží se kolem sebe, a ačkoliv mě zná a ví, kam mě dostal svým chlípným chováním v kině, pochybuje nad mými slovy. Jsem na začátku svého démona. Ano, já jsem démon a miluji strhávat toho jeho, který tolik let spal, uvězněn v jeho stárnoucím těle.
„Marie…“
Sedám si na schod opuštěného domu a pozoruji rozsvícené světlo v okně naproti nám. Vyhrnuji si šaty a mírným rozkročením rozehrávám hru s jeho chtíčem, který mi bije do očí od doby, co jsme opustili kino. Ano, jeho chtíč po mě nezná hranic. Není limitován výstřikem, ani několika hodinovým sexem. Jsem jeho bohyní v jakémkoliv čase, situaci, v celém jeho časoprostoru, který patří jenom mě. Jsem ženou, po které prahne skutečně milující muž. Našla jsem lásku. Ctnostnou a zároveň perverzně zvrhlou. Potkala jsem sama sebe. Svůj osud. Mého muže…
„Nedělej to…“
„Co tím myslíš?“
„Neprovokuj mě.“
„Nebo co?“
Zvedá mě ze schodu a přitahuje si mě k sobě. Cítím jeho vzrušení pulsující v mém klíně. Začínám se po něm mírně vlnit a vzdychám slastí. Chci ho. Chci ho tak moc, že opětovně vypínám své racionální myšlení. Senzory vzrušení umocňuji vědomím, že se může kdokoliv vynořit z potemnělého rohu domu a načapat nás v naší nahotě. Ano, v nahotě. Držím ve své dlani jeho ztopořený úd a vychutnávám si moment, kdy přetahuji jeho kůžičku, po které stéká slastná kapka rozkoše a obaluje jeho špičku žaludu v tom lahodném moku chtíče. Sesouvám se do podřepu a jazýčkem jí ochutnávám. Poslouchám přitom jeho slastné vzdechy a oddávání se mému zvrácenému pohledu na milostný svět. Vím o jeho postoji k milování v manželské posteli. Vím o jeho touhách mimo ni.
Propadá mému a zároveň svému světu smilstva a pohupuje svou pánví v rytmu své potřeby. Zasouvá mi do úst svůj pyj až po kořen a tlakem své ruky drtí mou hlavu v prudkém přírazu, který se zastavuje o mé mandle a dáví můj dech. V prudkém pohnutí své mysli otáčí mé tělo ke stěně a majetnicky mě k ní tiskne. Vykasává mi šaty nad úroveň podprsenky, ze které uvolňuje má ňadra a prsty tvrdě sevře vzpřímené bradavky.
„Ukaž mi jí!“
Rukama roztahuji své půlky a nahmatávám okraj naběhlých pysků. Otvírám svou nadrženou kundu a nastavuji ji vstříc jeho dechberoucímu žaludu, který namáčí v mé vytékající šťávě neudržitelného chtíče a prudce do ní proniká. Má odhalená kůže se nárazem odírá o omítku domu a její chlad rezonuje uvnitř rozpálených buněk, které prahnou po naplnění. Naše těla se rozpohybují v touze po ukojení a mysl vnímá jen tvrdé přírazy v místech, odkud do celého těla proudí miliony mrazivých pocitů lačnících po dalších tvrdších průnicích…
„Děvko…“
Chci víc. Chci být načapána neznámým procházejícím člověkem, který zabloudil ve stejné uličce a ve chvíli splynutí našich těl v neukojitelném chtíči. Chci v ten moment vystříknout v jeho klíně a smáčet jeho nateklé koule přívalem neudržitelného orgasmu chlípné ženy. Stříkám. Stříkám v jeho klíně, kdy jeho dlaň pevně svírá mé vlasy a chrčí mi do ucha slova, která by jinak nikdy nevyslovil.
„Mrdej mě ty moje děvko. Mrdej mě tak, až budeš v sobě cítit i mé koule… Jsi jen moje! Je ti to jasný?“
5 / 6
Cítím jeho mrdku mísící se s mým výstřikem. Cítím tu lepkavou hmotu obalující jeho penis a lehkost průrazů v mém hrdle. To tepající cosi, co mi zastavuje dech a unáší mě v transu tam, kde se cítím tak nádherná. Cítím se být navždy jeho ženou. Jeho milovanou bytostí, bez které nedokáže žít. Být tou, kvůli které chce být ještě lepším mužem. Tím nejdokonalejším mužem… Mým mužem!
Povoluje své sevření. Sevření zvířete.
Chytá mě do náruče a s nepopsatelnou něžností mě v ní konejší. Upravuje mé šaty a choulí mé tělo ve svém objetí.
„Lásko…“
Jeho něžné doteky hladí mé rozpálené a chvějící se tělo. Líbá mě do vlasů a hladí tvář. Chvějeme se oba, ale on mě pevně drží na nohou.
Kolem nás prochází muž. V potemnělé uličce nás potichu zdraví a po pár krocích ještě jednou otáčí svou hlavu směrem k nám. Po stehnech mi stéká proud našeho chtíče a je mi božsky. Je mi nádherně z pocitu, že ačkoliv před pár minutami ukojil mou studánku hříchu, jeho pták tepe novým chtíčem.
„Jak to děláš?“
„Spíš, co děláš ty se mnou… Půjdeme domů.“

Sedím v kanceláři a nepřítomně bloumám z jednoho emailu na druhý. Nevnímám jejich obsah, zato vnímám svou opětovnou nadrženost. Je to pár hodin, co mě naplnil svým semenem, ukojil mé potřeby a vyšukal tak, že svou chloubu cítím pokaždé, když na ní dosedám.
Je to skoro rok, co mě oslovil a jeho slova mi dodnes zní v uších.
Uběhla staletí, co ho znám a opětovně se mi vkradl do života.
Nedokážu na něj přestat myslet a stejně tak mu nedokážu upřímně říct, že ho miluji.
Sama sobě nedokážu přiznat to, že je mužem, o kterém jsem snila.
Pípá mi na mobilu zpráva.
„Chybíš mi.“
Ve vteřině mi na displeji přistává obrázek s polonahou ženou u sporáku, připravující vaječnou omeletu a textem: Když se muž ráno probudí a uvědomí si, že nespal doma.
Dívám se na ten obrázek a žasnu. Posílá mi ho muž, který stával ve čtyři ráno, aby mi nastartoval auto a zahřál ho, než do něj usednu. Muž, který mi pak udělal svačinu do práce a pokorně čekal na jediný polibek, který jsem mu dala, když jsem vyšla z koupelny a má jediná myšlenka byla povinnost dojet do práce včas. Muž, který respektuje můj život a osobní prostor. Muž, který by udělal vše, abych byla šťastná.
Nebudu hrát jeho hru!

Po práci nasedám do auta a první cesta vede do obchodního domu. Kupuji si samodržící silonky a cestou k němu domu se u krajnice silnice svlékám do spodního prádla a navlékám si je na mé
6 / 6
roztoužené nožky. Kochám se protijedoucími vozidly. Pocitem vědomí toho, co mohli jeho řidiči zahlédnout. Kochám se pocitem toho, co bude následovat.
Vím jediné. Chci ho překvapit a zároveň toužím po tom, aby hrál mou hru.
Napojil se na ní.
Naplňuje mě představa nahoty pod mým kabátem.

Přijíždím k cíli, k jeho domovu. Má skoro nahá kůže se dotýká chladivé látky a reaguje na ní husí kůží. Má nepochopitelná nadrženost nabírá na obrátkách a z jeho úst vychází dokonalá otázka.
„Nechtěla bys jet do naší oblíbené kavárny?“
„Chtěla…“
Nasedám do jeho auta a v mysli mi běží nový scénář chtíče. Neukojitelného chtíče, co ho znám. Nepochopitelného…
Sedíme naproti sobě v kavárně, objednáváme si tradičně presso se zákuskem a můj hrudník se vzdouvá pod tenkou látkou jarního kabátu. Cítím napětí, které mě sžírá a užívám si jeho výrazu, který už tuší mou hru. Donutí mě rozepnout si ho. Ví.
Hraje mou hru.
Užívá si pohledu na má odhalená ňadra, které osvobozuji od sevření podprsenky a pokládám si je na stůl.
Krev se mu hrne do tváří a pnutí těla vypovídá o jeho blížícím se kolapsu.
O to víc, když přichází žena a sedá si ke stolu za námi.
O to víc, když si mnu vzrušením bradavky.
„Dopij to kafe…“

Nasedáme do auta, které po pár minutách odbočuje na polní cestu vedoucí k lesu.
Strhává ze mě silonky a přivazuje jimi mé nohy k úchytu na stěně auta.
Už nejsem jeho láskou. Jsem děvkou uprostřed luk, kterou si bere v neurvalém tempu přírazů, a přitom myslí na jediné.
Chce ukojit mou mysl, můj chtíč, který splynul v náš společný.
„Chci tě kdekoliv a kdykoliv…“

Žehnám všem chlípným duším a zvířatům tam někde uvnitř nás. Bez nich by byl náš život opravdu nudným.
Miluji tě…