Mrcha kámoška VI

…Riskuje a uvolňuje sevření mého těla. Sleduje mne nenasytným pohledem samce dychtícího po páření. Využívám získané volnosti a vrhám se na něj. Ztrácí rovnováhu a padá na záda.
Na okamžik získávám převahu. Jeho chvilková zranitelnost mne burcuje k akci a …

Můj mozek se vaří. Je v něm ohromné množství nenávisti a zároveň živočišného chtíče, ukojit neukojitelné… v první chvíli se tyto dvě převažující emoce vzájemně perou, samostatně by zvládly ovládnout celý jeden mozek, ale jsou současně v jednom.. Tělo se brání vlastní destrukci a vyvolává náhlou transformaci naprosté nenávisti ve stejně intenzivní chtíč.

Dobrovolně se vzdávám možnosti ho na místě zabít.
Mrtvých už bylo dost. Už nechci cítit ten temný mrak požírající vše v mém nitru. Černá křídla doprovázející dech smrti, za kterými v bezesných nocích moje svědomí vypouští hrůzné výjevy, kdy se s křikem děsu sama sebe budím zbrocená ledovým potem, ztěžka popadající vlastní dech.

A potom následují prázdné dny, kdy každou minutou zabředám hloub a hloub do depresí. Kol je jen prázdnota, kterou nelze ničím zahnat, ničím zaplnit. To potom vnímám jenom marnost a zbytečnost svého bytí. Téměř nemám sílu se ani nadechnout. Vleču se tou mizérií dál až jediným řešením je to konečné. Och, výsměchem je mi fakt, že sama sebe sprovodit ze světa nedokážu. A péče v instancích honosících ve svých názvech …psychické cosi… nic moc nevyřešila.

Využívá mé chvilky toulání se v minulosti. Naše pozice se mění. Sroluje si mne pod sebe. S údivem zjišťuji, že se nemůžu hnout. A bez ohledu a skrupulí mne nabodává na své kopí.
Oba se vrháme do bezbřehého nezastavitelné šukání bez pravidel a ohledů. Žene nás vpřed primitivní intenzivní nutkání ukojit ten žár uvnitř. Místnosti se ozývá řev a zvuky dvou nepříčetných těl.
Není to šukání, ale nenávistné a nezastavitelné mrdání, které zachvátí celé tělo i mozek naprosto šíleným způsobem se zvířecí bestialitou. Je to vlastně oboustranné znásilňování, na jehož konci není jen prostý orgasmus, ale cosi ničivého, animálního, co má prapůvod snad až v našich plazích mozcích, pro co se jen těžko hledá definice.

Naše těla pokrytá potem, krví, plná šrámů a podlitin leží zaklíněná do sebe na zemi a těžce oddechují… Jako z dálky slyším ječení Kájiny: „co se to tu sakra děje!!!“. V otevřených dveřích do ložnice stojí Kájina.

Ztěžka otáčím hlavu jejím směrem a z posledních sil na ni zasyčím: „Vypadni zpátky! Tohle není tvoje věc. To je kurva mezi námi. Zmizni!“ “ Vnímám víření kolem sebe, jako bych byla v temné vodě. Vyvalila se z jejich hlubin kola, obklopila mne, pohltila … a já se propadám do neznáma.
Ještě že sebe proti obrovské únavě dostávám návrh: „PŘÍMĚŘÍ“

…. A potom už jenom tma… ticho… a teplo…