Když jsem ještě v polospánku otevřel oči, uviděl jsem nad sebou ostře osvětlený a lehce klenutý kamenný strop, jako v nějakém středověkém sklepení. Ležel jsem na hrubé matraci, položené na podlaze malé podzemní místnosti. Tohle rozhodně není moje ložnice, zatrnulo mi. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Je to sen? Do mysli se mi vkrádala panika. Pokusil jsem se vstát, ale byl jsem slabý a točila se mi hlava.
Uklidni se, přemýšlej! Ozval se vnitřní hlásek někde z hlubin mého nitra. Poslechl jsem. Chvíli to trvalo, ale podařilo se mi zklidnit svou mysl a uvažovat alespoň trochu racionálně i přes to, že jsem si připadal jako omámený. Došlo mi, že tohle není sen, ale realita. Začal jsem prozkoumávat své okolí.
Ležel jsem v malé a jasně osvětlené cele bez oken, asi někde v podzemí. Pod sebou jsem měl tvrdou konopnou matraci. Z části jsem byl přikrytý starou a potrhanou hnědou vlněnou dekou, která mě kousala do mého nahého těla.
Cela byla malá, zhruba dva na tři metry. Osvětlovalo ji poměrně jasné zamřížované elektrické světlo, které vypadalo jako takové to nerozbitné světlo, co mají ve vězení nebo v léčebnách. Odkopal jsem deku a pokusil se vstát. Nebylo to snadné, protože se mi pořádně točila hlava a viděl jsem rozmazaně. Pomalu jsem vstával, opíraje se o chladnou kamennou stěnu.
Zaostřil jsem na prostor okolo sebe. Zjistil jsem, že do mé cely bez oken vedou jediné plechové dveře. Dosoukal jsem se k nim a zkusil je otevřít. Byly zamčené a navíc bez jakékoliv kliky. V jejich spodní části byla menší dvířka. Zřejmě sloužila na podání jídla do cely.
Kromě matrace byla cela vybavená malým ale čistým záchodem, menším umyvadlem a nad ním byla malá skříňka se zrcátkem. Povšiml jsem si i ventilace, která vyúsťovala v zamřížovaný otvor nade dveřmi. Tudy do cely proudil čerstvý vzduch.
Celou podlahu pak pokrývalo vybledlé zelené lino.
Na stropě jsem málem přehlédl malé šedé zařízení oblého tvaru. Po bližším průzkumu mi došlo, že jde o kameru v ochranném plexiskle. Někdo mě tady sleduje? Znejistěl jsem.
Až teď mi došlo, že jsem celý nahý a něco zvláštního mi obepíná penis. Rukou jsem nahmatal ocelovou klícku. Poznal jsem, že se jedná o pás cudnosti uzamčený malým kovovým zámečkem. Někdo mi jej musel nasadit, zatímco jsem byl v bezvědomí.
Po bližším průzkumu pásu cudnosti jsem zjistil, že se jedná o variantu s katetrem (trubičkou) zavedenou do močové trubice a ústící na špičce pásu cudnosti, aby se dalo přes pás dobře močit a zároveň také zabraňující tomu, aby pás nebylo možné lehce sundat bez klíčku.
Polil mě stud, když jsem si uvědomil, že mě takhle nahého někdo pozoruje přes na stropě nainstalovanou kameru. Sebral jsem hned deku z matrace a omotal ji kolem sebe. Bezradně jsem se stočil na konopnou matraci a panicky přemýšlel.
Postupně však začaly vyprchávat účinky uspávací látky, co mi předtím zatemňovala mozek a způsobila krátkodobou ztrátu paměti. Ke své částečné úlevě jsem si začal rozpomínat, jak jsem se sem asi dostal.
Vzpomněl jsem si na pohovor, který jsem před několika týdny absolvoval v organizaci s názvem “Sdružení pro výchovu a rozvoj.“ Pohovor byl jakýmsi posledním testem, který mi umožnil nastoupit do Kurzu, jehož cílem byla výchova mužů a prohloubení jejich submisivní stránky. Vybavil jsem si, jak mě uprostřed noci v lese na předem daných souřadnicích naložila instruktorka spolu s nemluvným hromotlukem (řidičem) do terénního auta. Poslední podmínkou zápisu do Kurzu bylo, že budu uspán a následně v kufru převezen na utajované místo, kde se měl konat Kurz. S tím jsem souhlasil.
Pocit zmatenosti a beznaděje trochu opadl, když mi došlo, že jsem v Kurzu. Zároveň ale pořád převažoval i pocit studu a trochu i zloby. Nepočítal jsem s tím, že mě v mém bezvědomí svléknou a zavřou do cely s klíckou na penisu. Jasně, čekal jsem nějaké přísnější zacházení a disciplínu, vzhledem k tematice Kurzu, ale ne tohle.
Snad jsem se nedostal do rukou zločinců, blesklo mi hlavou. Co když nejde o nějaký Kurz, ale o promyšlený obchod s lidmi nebo orgány, hlodaly ve mně pochybnosti. Nebo mě tu také mohli držet navždy jako sexuálního otroka. Nikdo by se nedozvěděl, jak a kam jsem zmizel. Byl bych jen další pohřešovaný. Jak jsem o tom takhle dál přemýšlel, panika ve mně zase pomalu narůstala.
Znovu jsem došel ke dveřím cely, které však neměly z této strany kliku. Nebyl v nich žádný otvor, kterým by šlo zjistit, co je za nimi. U dveří však bylo nainstalováno malé tlačítko zvonku s interkomem, jež jsem předtím ve zmatku přehlédl. U tlačítka byla cedulka, na které stálo: „pro urgentní případy.“
Uvědomil jsem si, že pokud chci Kurz úspěšně absolvovat, tak by nebylo moudré mé věznitele hned rozčílit porušením pravidel. Rozhodl jsem se tedy na tlačítko zatím zbytečně nemačkat. Lepší bude trpělivě počkat, až někdo přijde. Vrátil jsem se proto zase zpět na matraci s hlavou plnou pochybností.
Odhadem jsem tam pak ležel pár hodin, zakrytý dekou, skrývající nahotu před slídivou čočkou kamery. Snažil jsem se poslouchat, zda něco nezaslechnu, ale kromě občasného tlumeného lomození ventilace jsem z venku nic neuslyšel. Jen jednou se mi zazdálo, že jsem nakrátko zaslechl vzdálený úpěnlivý výkřik odněkud z podzemí, což mě bezděky roztřáslo. Pak mi ale došlo, že se s největší pravděpodobností jednalo o zaskřípění ventilace.
V místnosti, která na první pohled vypadala jako podzemní kobka, bylo naštěstí příjemně teplo a sucho. Věznitelé asi neměli zájem na tom, aby jim tu vězni hned onemocněli, takže topení i odvětrávání fungovalo dobře. Nic se nedělo, proto jsem se ponořil do vlastních myšlenek a přestal dávat pozor na zvuky z podzemí.
Vyděsilo mě proto, když se z ničeho nic se zaskřípěním otevřely plechové dveře od mé cely.
Dovnitř svižně vešla podivně oblečená žena. Překvapeně jsem se posadil.
Byla to krásná žena s vysokou a štíhlou postavou, jejíž ženské křivky (menší, ale ne moc malá, pevná prsa a krásný zadek) byly zdůrazněny černým celotělovým latexovým catsuitem. Na rukou měla dáma dlouhé latexové rukavice ve stejné barvě jako byl její catsuit.
Žena byla obuta do velmi extravagantních lesklých bílých latexových kozaček se šněrováním, které byly postaveny na vyšší platformě. Boty byly neskutečně dlouhé, neboť dosahovaly až do půli jejích stehen a stehna velmi těsně obepínaly. Bílé boty byly ve výrazném, ale vkusném, kontrastu s černým catsuitem.
Delší tmavě hnědé vlasy jí přikrývala černá saténová plachetka (skoro podobná té, jakou nosí některé jeptišky) s výraznou bílou čelenkou, která rámovala krásný obličej. Na krku dámě visel dlouhý stříbrný řetízek s trojnou monádou, symbolem BDSM.
Jejímu obličeji pak dominovaly velké šedé oči, ještě zvýrazněné černým stínováním a obličej zdobil také větší ale estetický nos. Rty měla užší, ale zvýrazněné tmavou rtěnkou.
Hrklo ve mně, když jsem si uvědomil, že dáma v jedné ruce drží široký černý kožený obojek a v druhé ruce silná kožená pouta spojená řetězy. To je pro mě? Zamrazilo mě, když mi hlavou proletělo, že pokud budu spoutaný, mohou si se mnou mí věznitelé dělat, co budou chtít.
Žena, předpokládal jsem, že jde o místní dozorkyni, mi dala pár vteřin na to, abych se vzpamatoval, pak posunkem naznačila, abych vstal.
Vstal jsem z matrace, ale nebyl jsem si jistý, co říct. Nastalo mezi námi proto ticho, které prodlužovala upřeným pohledem svých velkých a tajemných šedých očí, jako by na něco čekala.
Jelikož mi přišlo, že čeká, až něco řeknu, nejistě jsem ze sebe vysoukal: „Hezký den madam, rád bych se Vám představil, mé jméno je Martin Šmíd.“ A abych dal najevo úctu k dámě, hluboce jsem se poklonil. Zároveň jsem cítil, jak mě polévá horko, protože mi přišlo, že jsem se právě svým poněkud kostrbatým projevem zesměšnil. Ale nic lepšího mě říct nenapadlo.
Po jejích rtech se mihl skoro neznatelný úsměv, možná pobavení. Netušil jsem, zda na ženu mé představení nějak zapůsobilo, alespoň to vypadalo, že jsem zatím nic nepokazil.
„Skvěle, sice to nebylo ideální, ale jsem ráda, že máš alespoň nějaké základy vychování. Musím tě ale upozornit, že civilní jméno tady používat nebudeš, novici. Mně můžeš říkat Jedenáctá. A ty budeš novic jedenáct,“ pronesla nakonec krásným melodickým altem a dodala, už poněkud strozeji: „Deku slož na postel. Zde budeš všude chodit nahý. Novicové nemají právo na soukromí.“
Okamžitě jsem ji poslechl a složil deku na matraci. Polil mě stud, že mi byl najednou vidět penis uzamčený v klícce. Bezděky jsem před sebou sepnul ruce.
Říkal jsem si, zda se mi tato podivná latexová dozorkyně, která si říkala Jedenáctá, v duchu směje, když mě tu vidí celého nahého a nejistého, zbaveného mé mužnosti.
Jedenáctá se ke mně přiblížila několika krůčky tak, že byla blíže než na dosah ruky. To mě znervóznilo, ale zůstával jsem nehnutě stát v pozoru. Cítil jsem vůni jejího latexu a zároveň i nějakého parfému. Přišlo mi, že ze dáma vyzařuje jakousi zvláštní auru, kouzlo osobnosti, ze kterého se mi chtěla podlamovat kolena.
Chvilku svým zrakem přeměřovala moje atletické tělo. Pak se mě dotkla hřbetem ruky v latexové rukavici a lehce přejela po mém vypracovaném břichu, čímž mě donutila dát ruce od sebe a odkrýt tak klícku s natěsnaným ptákem. „Jak jsem říkala, žádné právo na soukromí, kolikrát to mám opakovat,“ pronesla úsečně.
Nakonec upřela, skoro sladce, ale zároveň i výhružně, své krásné šedé oči přímo do mých očí. V tu chvíli se mi zatajil dech a skrze celé tělo mi projelo zachvění. Její oči byly kouzelné. Cítil jsem se paralyzován jejím pohledem, ale snažil se na sobě nedat nic znát.
Ona si ale nejspíš mojí reakce všimla, protože zamrkala a na vteřinu vypadala trochu zaraženě. Pak zamrkala a rukou jemně zatlačila na moji hlavu, abych se díval do země.
Pak pokračovala: „Budu po celou dobu Kurzu tvá osobní instruktorka, novici. Sice tě budou cvičit i ostatní instruktorky, ale náš vztah bude trošku bližší. Jako osobní instruktorka jsem zodpovědná za tvůj rozvoj a budu hodnotit veškerý tvůj pokrok. Jsem tu od toho, abych tě vedla na nelehké cestě k hlubinám tvé submisivní duše,“ pronesla a nakonec důrazně dodala: „Očekávám tvou úplnou spolupráci.“
Pak ukázala na obojek, který nesla v ruce: „Náš vztah instruktorky a novice bude zpečetěn nasazením tohoto obojku. Je to důležitý symbol oddanosti submisivního muže vůči dominantní ženě, proto jej budeš nosit téměř nepřetržitě, aby sis zvykl, že se vlastně jedná o přirozenou část tvého těla. Teď si klekni,“ poručila Jedenáctá.
Klekl jsem si před ni na vybledlé zelené lino, které pokrývalo podlahu. Můj dech i tep se zrychlil. Cítil jsem ponížení. Přesto mi z nějakého důvodu, jenž mi ucházel, celá ta chvíle s nasazením obojku přišla slavnostní, jako něco, na co jsem čekal celý život. Nejvíc mě ale překvapilo a až vyděsilo to extrémní vzrušení, jak se krev hrnula do mého údu, který se tlačil v těsných útrobách ocelové klícky. Znemožněná erekce začala bolet. Snažil jsem se, abych na sobě nedal nic zdát.
Popravdě, čekal jsem, že Kurz bude spíš něco jako seminář o duševní stránce mužské submisivity a službě dominantnímu protějšku s pár praktickými cvičeními. Rozhodně jsem netušil, že se ocitnu uprostřed scénáře skoro jak z pornofilmu. Zatím jsem ale nedovedl říct, zda je to dobře nebo špatně. Každopádně, extrémní směřování tohoto Kurzu ve mně budilo jisté naděje i obavy.
Jedenáctá se ke mně, klečícímu na zemi, sklonila. Ukázala mi masivní a lesklý černý kožený obojek, který byl zevnitř vypolstrován tenkou měkčí vrstvou. Na obojku svítilo stříbrné číslo jedenáct. Dále na obojku bylo několik kovových poutek.
Pak mi obojek něžně zapnula kolem mého krku a ujistila se, že mě nijak neškrtí či netáhne. Nakonec na obojek zacvakla malý zámeček, jenž měl zabránit jeho sundání.
„Budeš mě poslouchat na slovo a oslovovat mě Paní Instruktorko… V prostorách Kurzu ale musíš poslouchat všechny instruktorky i asistenty. Pokud se ke mně donese, že jsi někomu dělal problémy, přijde trest. A ne ten příjemný,“ varovala mě Jedenáctá a z jejího tónu hlasu jsem pochopil, že zrovna Jí bych žádné problémy dělat nechtěl.
„Rozumím, paní instruktorko. A děkuji. Jsem moc vděčný, že mi budete věnovat svůj čas,“ vyhrkl jsem první, co mě napadlo, jelikož jsem měl pocit, že bych měl nějak reagovat. Následně jsem litoval, že jsem z úst vypustil zase něco trapného. Byl jsem zkrátka hodně nervózní.
Jedenáctá ale překvapeně mrkla a k mému údivu prohlásila: „Hmm… skutečně jsi celkem vychovaný. To ti v Kurzu dost pomůže.“ Pak ale dodala: „Ale neber mou pochvalu tak, že bys to měl už v kapse. Kurz je náročný. Budeš se toho muset naučit mnohem víc, než jen být zdvořilý. I když jsou všichni novicové dlouho a pečlivě vybíráni, ne každý to nakonec zvládne.“
Jedenáctá mě ale nenechala o jejích slovech přemýšlet a hned pokračovala: „Dnešní den je tvým prvním dnem v Kurzu. Musíme toho spolu hodně stihnout. Čeká nás vysvětlení základních pravidel, výuka hygieny, vstupní lékařská prohlídka a slavnostní zahájení Kurzu,“ vypočítala a s přimhouřenýma očima a ledově hrozivým hlasem dodala: „Doufám, že mi nikde neuděláš ostudu.“
„Neudělám, paní instruktorko, spolehněte se,“ odvětil jsem rychle, abych dal najevo svou poslušnost. Ta náhlá změna v tónu jejího hlasu mě trochu vyděsila. A chtěl jsem taky na instruktorku udělat ten nejlepší dojem.
Hlavou mi zavířily představy a obavy, co konkrétního se pod jednotlivými body programu asi skrývá. Můj penis zamčený v kleci ale víc a víc bolestivě tlačil a naznačoval i jisté vzrušení z toho, co se bude dít. Bezděky jsem rukou zašmátral ke klícce ve snaze si nějak pomoct, klícku upravit či posunout.
Instruktorka si toho cvičeným zrakem hned všimla. Zeptala se, zda je vše v pořádku a důrazně mě upozornila, že na klícku mám zakázáno si sám od sebe sahat. Raději jsem jí proto celý rudý řekl o svém problému s bolestivou potlačovanou erekcí, protože jsem se neodvážil nic skrývat. Přeci jen, novic nemá právo na soukromí. Musel jsem ukázat, že to pravidlo chápu. I kdybych se měl hanbou propadnout do země.
K mému překvapení Jedenáctá reagovala docela vlídně: „To je naprosto normální. Měl by sis na to tlačení během několika dní zvyknout, a pak by tě to nemělo tak trápit. Kdyby se ale bolest hodně zhoršovala, hned mi to řekni,“ pronesla Jedenáctá za mými zády, zatímco mi zrovna fixovala ruce do kožených pout.
Pak na obojek na mém krku přicvakla tenký, lehký a dlouhý řetěz s koženým úchytem na její straně.
Za řetěz mě pak už beze slov vyvedla ven na chodbu. U východu z mé cely jsem si na pokyn instruktorky na chodidla nazul připravené jednoduché gumové sandály, ve kterých jsem pak pokračoval chodbou dál. Ona šla přede mnou, vedla si mě rázně na napnutém řetězu a její pevné pozadí ukryté v těsném latexu se při tom božsky vlnilo s každým krokem jejích vysokých podpatků.
Dlouhá kamenná chodba se táhla na obě strany a já spatřil několik zavřených dveří, podobných jako měla moje cela. To mě zaujalo.
„Je tady hodně dalších noviců?“ Zeptal jsem se instruktorky.
Jedenáctá se otočila na podpatku a věnovala mi chladný pohled. Nechápal jsem, co jsem udělal. Ten pohled ve mně ale vyvolal strach. Ve vzduchu jako by viselo něco hrozivého. Pak mě pomalu, ale silou, přitáhla za obojek blíže k sobě tak, že jsem se ocitl tváří tvář její ledové zlobě. Moje srdce se rozbušilo.
„Novic mlčí, dokud není tázán!“ ucedila důrazně mezi zuby. „Pokud novic chce promluvit, tak poprosí: Mohu mít dotaz, paní instruktorko?... To je základní pravidlo nejen tady, ale i v běžných vztazích mezi submisivním mužem a jeho paní. Zprvu se zdálo, že jsi vychovaný, ale musím svůj odhad upravit.“ řekla už ne naštvaně, ale spíše zklamaně.
„Moc se omlouvám, paní instruktorko,“ vyhrkl jsem a dál ji následoval se svěšenou hlavou a rukama spoutanýma za zády. Mrzelo mě, že jsem svojí neuváženou otázkou pokazil dojem, který ze mě v úvodu měla. Měla pravdu, neměl jsem na ní svou otázku jen tak vystřelit.
Uvědomil jsem si, že mi z nějakého důvodu záleží na tom, abych na ni udělal více než dobrý dojem.
***
Instruktorka a za ní já, připoután na řetězu, jsme vystoupali ze sklepení do přízemí budovy, kde to vypadalo, že se jedná o interiér nějakého zámečku.
Procházeli jsme vysoké a prázdné chodby, které občas zdobila velká historická okna. Z oken byla vidět jakási okrasná zahrada, ale neměl jsem čas, abych se podíval pořádně. Instruktorka mě na vodítku svižně táhla dál. Venku byl den, ale nepoznal jsem, jaká je denní doba.
Na chodbách byly všelijaké ozdobné prvky na zdech, ozdobné staré kachle na podlaze a koberce. Vše bylo v dobrém stavu, evidentně zámeček nedávno prošel rekonstrukcí. Na chodbách jsme míjeli několik květináčů s exotickými pokojovými rostlinami a soch v lidské velikosti, ale jinak tu bylo liduprázdno.
Instruktorka zaklepala na velké dřevěné dveře. Zevnitř se téměř okamžitě ozvalo „vstupte.“ Vešli jsme proto do místnosti, která byla zařízena jako kancelář. Tam už na nás čekala další žena.
„Ředitelko,“ začala Jedenáctá. „Ráda bych Vám představila nový přírůstek do našeho Kurzu. Novice jedenáct, který k nám dorazil v noci,“ s tím mě s jemným škubnutím za řetěz přitáhla před ředitelku.
„Těší mě, paní Ředitelko,“ hluboce jsem se poklonil a zůstal stát se sklopeným pohledem a zároveň s ostychem, jelikož jsem si uvědomoval, že tu stojím zcela nahý s klíckou na ptáku před neznámou osobou.
Ředitelka vstala od svého stolu a odhalila menší plnoštíhlou postavu oblečenou v tmavě zeleném kostýmku. Věk bych jí hádal něco přes čtyřicet let, možná spíš k padesátce. Vypadala velmi elegantně, z tváře však bylo patrné, že si potrpí na těžší make-up a výraznější líčení, o čemž svědčila i výrazná krvavě červená rtěnka. Její uši zdobily okázalé zlaté náušnice. Měla po ramena střižené hnědočervené vlnité vlasy, malý nosík a pronikavé zelené oči.
Ředitelka mě beze slova obešla, aby si mě důkladně prohlédla. „Jak se vám tady zatím líbí?“ zeptala se mě vyšším, skoro až nepříjemně pisklavým hlasem.
Na chvilku jsem zaváhal. Ale nakonec jsem se rozhodl, že lepší bude nebýt úsečný, a tak jsem se rozmluvil.
„Všechno je tu pro mě velmi… nové, zatím vše vstřebávám, ale pochopil jsem, že metody zdejšího tréninku jsou velmi přísné a zřejmě efektivní a instruktorky jsou velmi zkušené, takže se mi tu líbí i když na druhou stranu mám obavy, jak vše budu zvládat,“ vysoukal jsem ze sebe a letmo jí pohlédl do přísných očí.
„Oči ne,“ řekla skoro laskavě ředitelka a já ucítil prudké trhnutí obojkem, který stále držela Jedenáctá. Rychle jsem sklopil svůj pohled.
Ředitelka pak pravila: „Jinak mě Vaše odpověď velmi těší, velmi vyčerpávající a zdá se, že i upřímná. Pochopitelně, vše chce čas a disciplínu, bohužel máme na to jen dva měsíce, takže proto bude Váš výcvik intenzivní a věřte mi, budou tam části, co se Vám nebudou líbit. A to je slabé slovo. S tím musíte počítat, však tu nejste na prázdninách,“ pronesla ředitelka varovně a vytáhla odněkud složku s dokumenty, ve které chvilku listovala. „Hmm… Martin Šmíd, věk 31 let, výborné předpoklady pro základní Kurz,“ mumlala si, jak četla nějakou kartu, ve které byly nejspíše moje údaje.
„Novici jedenáct, dobře poslouchejte. Mou povinností je vysvětlit Vám základní pravidla Vašeho pobytu a výcviku v našem Kurzu,“ prohlásila ředitelka a začala vysvětlovat.
„Máte kdykoliv možnost Kurz opustit s tím, že vám bude vrácena polovina složené zálohy na kurzovné. Nic se tady neděje proti Vaší vůli. Souhlas se všemi výchovnými praktikami a postupy jste už podepsal. Ale musíte pochopit, že jej můžete kdykoliv odvolat a Kurz ukončit. Existuje ale i další varianta, kdy pokud nějaký výchovný postup nezvládáte, vyžádáte si takzvanou stopku. Všichni zde používáme slovo „ALARM“.
Při použití tohoto slova bude aktivita hned přerušena a další postup konzultován s Vaší osobní instruktorkou. Toto slovo ale nezneužívejte, pokud k tomu není nějaký závažný důvod. Jeho použití více jak třikrát povede k ukončení Kurzu. Ano, Kurz není procházkou růžovou zahradou. Nicméně, veškeré metody, které používáme, mají své opodstatnění, jelikož mají za cíl Vás přetavit v mnohem lepšího muže, než kterým teď jste. Je Vám tohle vše jasné?“ zeptala se mě ředitelka a já cítil její pronikavý pohled.
„Ano, paní ředitelko. Vše je mi jasné,“ odpověděl jsem zřetelně.
„Výborně, teď přejdeme k druhé části, kterou jsou základní pravidla Domu, dávejte dobrý pozor, protože jejich porušení se přísně trestá a časté porušování povede k Vašemu vyloučení z Kurzu,“ upozornila mě ředitelka a jala se přednášet pravidla.
„Za prvé, novic musí vždy poslechnout nadřízené, tedy ředitelku, osobní instruktorku i ostatní instruktorky a asistenty Kurzu a být jim nápomocný. Pokud si jejich příkazy odporují, platí příkaz výše postavené osoby v uvedeném pořadí.
Za druhé, novic nikdy nelže.
Za třetí, novic je vždy slušný, uctivý a zdvořilý, bez ohledu na situaci, ve které se nachází.
Za čtvrté, novic není oprávněn opustit Dům bez výslovného souhlasu instruktorky. K opuštění pozemků Domu novic potřebuje výslovný souhlas Ředitelky. To neplatí, pokud nastane krizová situace, která si vyžaduje opuštění Domu.
Za páté, novic své nadřízené neosloví, pokud není tázán. Pokud chce promluvit, požádá o dovolení. To neplatí, pokud jde o přirozenou reakci. Novic nikdy svým nadřízeným netyká a oslovuje paní, pane a titulem, který mají tady v Kurzu. Novic se bez dovolení nadřízených nebaví s dalšími novici, pokud to není nezbytně nutné k plnění příkazů, nebo řešení krizové situace.
Za šesté, novic sám nevyhledává oční kontakt se svými nadřízenými, zdraví je úklonem a míjí je se sklopenou hlavou.“
„To by bylo zatím všechno, samozřejmě dodatečná pravidla mohou stanovit Vaši nadřízení,“ řekla paní ředitelka. „Teď mi prosím zopakujte všechna základní pravidla.“
Jelikož jsem měl dobrou paměť, skoro vše jsem zopakoval dobře. Zapomněl jsem jen tu část, že novic musí být nápomocen svým nadřízeným.
To jsem si uvědomil, až mi to ředitelka připomněla: „Velmi dobře. Zapomněl jste pouze na maličkost. Jelikož se tu z vás snažíme udělat dokonalého muže, musíte být připraven na to, že budete trestán i za maličkosti. Vše musí být na výbornou! Teď se tady ohněte přes stůl!“ přikázala nekompromisně ředitelka a ukázala na větší bytelný stůl, který stál při stěně místnosti a byl pravděpodobně určen přesně pro to, co mělo přijít.
Polil mě strach, ale rychle jsem udělal, co si přála. Nechtěl jsem být z Kurzu vyhozen hned na jeho začátku, takže jsem spolkl všechny otázky a námitky, co se mi v tu chvíli honily hlavou. Naklonil jsem se břichem nad stůl, ruce za zády pořád spoutané. Můj nahý zadek se tak pěkně vyšpulil směrem do místnosti. Docházelo mi, co mě čeká.
Ředitelka otevřela skříň a vyndala tlustou rákosku. Tu podala instruktorce Jedenácté a poručila: „Dvacet ran bude dostačujících, paní instruktorko.“
Neviděl jsem, jak se dámy tváří nebo co dělají. Instruktorka Jedenáctá mě vyzvala, abych si rány počítal. Ucítil jsem dopad rákosky na moje pozadí a začal nahlas počítat. Prvních deset ran bylo štiplavých a hezky mi rozehřály pozadí. Zbylých deset ran ale instruktorka pravděpodobně sázela svou plnou silou, jelikož to docela dost bolelo. Při osmnácté ráně jsem myslel, že už další nesnesu a do očí mi vyhrkly slzy. Zatnul jsem zuby. Musíš vydržet, musíš vydržet. Nakonec jsem to vydržel, ale bylo mi jasné, že na zadku budou jelita. Pozadí mě nepřestávalo bolet a pálit.
„Výborně,“ pronesla ředitelka spokojeně po vykonání výprasku. „Výprask to byl sice mírný, ale snad jste pochopil, že za každé, byť jen sebemenší, selhání, budete potrestán.“
Vnitřně jsem si dovolil hlasitě nesouhlasit s tím, že ten výprask byl mírný. Ale skutečně jenom uvnitř své hlavy. Jak by tedy vypadal tvrdý výprask? Uvědomil jsem si, že to nechci zjistit.
Ředitelka nečekaně přišla blíž, sklonila se a bílým hedvábným kapesníčkem mi otřela slzy. „Za slzy se tu stydět nemusíte. Ještě se napláčete dost,“ pošeptala mi do ucha. Z jejího hlasu bylo tak nějak poznat, že se toho nemůže dočkat.
„Teď mi zopakujte pravidla,“ zavelela ředitelka přísným hlasem.
Na druhý pokus jsem už naštěstí řekl všechna pravidla správně a úplně. Poté jsme byli propuštěni z kanceláře ředitelky.
Venku ke mně instruktorka Jedenáctá přistoupila a k mému překvapení mě rukou v latexové rukavici něžně pohladila po tváři. Spokojeným medovým hlasem mi zašeptala do ucha: „Jsem na tebe pyšná, novici. Snášel jsi ten výprask statečně. Jsem moc ráda, žes nekřičel a neudělal mi ostudu.“
V tu chvíli mi z jejího šepotu naskočila husí kůže, ale nebyla to nepříjemná husí kůže. Byl jsem z té pochvaly celý rozechvělý a útrobami se mi šířilo zvláštní příjemné teplo.
Rychle jsem se vzpamatoval a se sklopenou hlavou odpověděl: „Děkuji, paní instruktorko. Rád jsem Vás potěšil.“ Tváře mi žhnuly rudou barvou, kombinací radosti a studu. Došlo mi, že její pochvala může být mnohem více motivující, než jakýkoliv trest.
***
Instruktorka mě spoutaného vedla zpátky dolů do sklepení. Vyšlo najevo, že jdeme do sklepních umýváren pro novice.
„Musíš se naučit, jak provádět hygienu,“ řekla mi Jedenáctá. „Novicové se pod dohledem asistenta čistí po budíčku v šest ráno a před večerkou v deset večer. Samozřejmě je pod mou úroveň ti něco takového ukazovat, takže ti to vysvětlí asistent Radek.“
To už po chodbě přicházel středně vysoký muž hubené postavy oblečený v šedých montérkách. Byl hladce oholen a na hlavě měl krátké hnědé, lehce našedlé a prořídlé vlasy s výraznými kouty. Ve tváři byl pohublý a pod tvrdýma očima mu vystupovaly výrazné lícní kosti, zvýrazněné díky lehce propadlým tvářím. Věk jsem mu hádal tak kolem padesáti let.
Pamatoval jsem na pravidla Domu, proto jsem nechal sklopenou hlavu a pozdravil ho jemným úklonem. Stejný pozdrav učinil i on vůči instruktorce.
„Ředitelka mi volala, že tu budete, paní instruktorko,“ prohlásil muž uctivým ale pevným hlasem. Ten člověk vyzařoval stoický klid a zároveň jakousi auru důvěryhodnosti, která umenšila moje obavy z toho, co se mnou měl dělat.
Jedenáctá mě zbavila pout a odepnula řetěz z mého krku. Byl to úžasný pocit mít zase volné ruce. Všiml jsem si otlačenin, která pouta zanechala. Nebylo to ale nic hrozného. Instruktorka pak odešla a nechala mě v péči asistenta.
Asistent Radek mě vzal do umýváren, které byly určeny pro novice a vysvětlil mi, kde jsou čistící prostředky, kartáček na zuby a vše potřebné. Celá čistící procedura se skládala ze sprchy, čištění zubů a dalších několika hygienických úkonů. To vše jsem znal, zde nebylo v podstatě co vysvětlovat. Po každé sprše bylo rovněž třeba natřít své tělo speciálním tělovým mlékem.
Holení vousů i chlupů na celém těle bylo součástí hygieny pouze ráno. Na výběr tu bylo mnoho strojků a žiletek, které práci značně urychlily.
Dále jsme se dostali k čištění penisu v pásu cudnosti a samotného uzamčeného pásu za pomocí čistící tyčinky, což byl pro mě neznámý a poměrně složitý proces, který probíhal každý den ráno. Asistent mi vše vysvětlil a ukázal prakticky na mé klícce. Samozřejmě mi to nebylo moc příjemné, ale fakticky nebyl lepší způsob, jak se to naučit. Radek navíc postupoval velmi profesionálně a doteky omezil na nutné minimum. Jako druhý krok jsem si to pak, za jeho dohledu, zkusil vyčistit a dezinfikovat sám, což se mi i dařilo. Dozvěděl jsem se, že pás cudnosti mi asistent jednou týdně odemkne pro důkladnější čištění, které provedu za jeho dohledu.
U čištění klece a penisu to ale neskončilo. Spolu s hygienou jsem měl pomocí speciální hadice vždy provést i výplach konečníku a bude-li to ve zvláštních případech vyžádáno, tak i střeva, tedy klasický očistný klystýr. Asistent Radek mě opět do všeho zasvětil a vše jsem si vyzkoušel. Zasunutí hadice do zadku a následný výplach nakonec nebyly tak nepříjemné, jak jsem si představoval.
Následně přišel i můj první praktický test v Kurzu. Musel jsem všechny procedury stihnout provést do 30 minut. Radek mi odemkl svým klíčem kožený obojek, aby se nenamočil.
Pustil jsem se tedy do celého procesu hygieny, a to co nejrychleji, ale zároveň pečlivě.
Úkol se mi podařilo splnit v limitu a Radek řekl, že instruktorce Jedenácté nahlásí, že jsem vše zvládl. Následně mi ještě vrátil obojek.
Asistent mě pak doprovodil ke kanceláři instruktorky Jedenácté a popsal jí, že se mi podařilo vše zvládnout a nyní bych měl být schopný se o sebe při hygieně postarat sám.
„Velmi dobře,“ prohlásila Jedenáctá panovačně svým medovým altem a propustila Radka. Ten se lehce uklonil a odešel z místnosti.
Nechala mě stát uprostřed její pracovny se sklopenou hlavou. Pomaličku mě obcházela a kontrolovala čistotu mého těla. Byla trochu jako lvice kroužící kolem své kořisti, v očích lesk predátora.
Najednou něco cvaklo a můj obojek byl zase na řetězu a instruktorka mi vzápětí nasazovala už dobře známá kožená pouta, jimiž mi spoutala ruce za zády.
„Teď, když jsi čistý, novici, můžeme absolvovat vstupní zdravotní prohlídku,“ informovala mě Jedenáctá.
„Není se čeho bát,“ pronesla rozhodně, ale s náznakem pobavení, když si všimla mé nejistoty.
Zase jsme spolu zamířili do labyrintu chodeb zámečku. Ona vepředu a já na vodítku se spoutanýma rukama za ní. Nebylo mi to úplně příjemné, nechat se takhle vodit jako pejsek na vodítku, obzvlášť proto, že Jedenáctá za vodítko docela silně táhla. Ale naštěstí mi cestu zpříjemňoval pohled na instruktorčino pozadí v latexu, který se přede mnou rytmicky pohupoval s každým jejím krokem. Napadlo mě, že nejhorší trest v takové situaci by pro mě byly klapky na oči.
***
Vstoupili jsme do prostorné ordinace, která byla umístěna v přízemí Domu. Vše bylo zařízeno mnohem lépe než u běžného doktora. Bylo zde mnoho různých přístrojů, jejichž účel jsem nedokázal odhadnout.
Paní doktorka už na nás čekala. Byla oblečená v latexovém bílo zeleném úboru s vysokými bílými kozačkami a dlouhými rovnými blonďatými vlasy, které jí splývaly až po pás. Vypadala mladě, řekl bych podle pohledu tak mezi dvaceti až třiceti lety. Pod latexovým úborem neměla skoro žádná prsa, ale naopak vynikal pěkný velký zadek.
Nezapomněl jsem na dobré mravy a nervózně jsem se poklonil. Pak jsem stál se sklopenou hlavou, jak vyžadovala pravidla Domu. Nedokázal jsem se opakovaně nestydět a cítit nepříjemně, jak jsem byl zcela nahý a spoutaný, a to i když mi bylo jasné, že na to tady všichni musí být zvyklí.
Doktorka se představila jako Čtvrtá a byla to rovněž instruktorka v Kurzu, podle vlastních slov byla zároveň lékařkou z povolání.
„Poprosím o odepnutí pacienta,“ usmála se Čtvrtá na Jedenáctou. Jedenáctá mi vzápětí odepnula řetěz z obojku a zároveň mi odstranila i kožená pouta, kterými jsem měl zafixované ruce za zády.
„Buď poslušný a neudělej mi ostudu,“ zašeptala mi Jedenáctá do ucha a postrčila mě k doktorce.
Čtvrtá mi následně provedla klasickou lékařskou prohlídku. Ptala se mě na můj zdravotní stav, alergie, měřila tlak, tep, poslouchala srdce a další klasické úkony. Neustále si také něco zapisovala laptopu.
„Výborně,“ prohlásila Čtvrtá. „Vše vypadá v pořádku. Takže nemusí být žádná omezení,“ mrkla Čtvrtá významně na Jedenáctou. Nechápal jsem, jaká omezení má na mysli, ale vzhledem k pravidlům Domu jsem se raději neodvážil zeptat.
„Teď přistoupíme ke speciální prohlídce,“ prohlásila šibalsky Čtvrtá. Bylo vidět, že jí její práce baví.
„Musím teď prověřit elasticitu rekta novice. Prosím lehni si na tuto lavici,“ ukázala na speciální vyvýšenou lavici s masivními černými nohami a zvláštními lištami s řemeny. Ve mně zatrnulo.
Pohled na lavici, která připomínala mučící nástroj, pak zvýšil můj neklid. Ale neodvážil jsem se neposlechnout. Lehl jsem si. Lavice byla nachýlená na šikmo, takže jsem měl hlavu o něco níže než zadek. Ergonomicky mi lavice tlačila nohy od sebe a zadek zůstal vyšpulen vysoko ve vzduchu s naprosto nechráněným a přístupným řitním otvorem.
Dámy připoutaly mé ruce a nohy řemeny k lavici. Několika řemeny zafixovaly rovněž můj trup. Můj zadek byl ve vhodné výšce, aby u něj doktorka mohla pracovat. Ta už odněkud vytáhla lubrikant a dlouhé gumové rukavice.
Nemohl jsem dobře sledovat, co se vzadu děje a začal jsem být docela nervózní a mé tělo se roztřáslo. Můj mozek nechtěl uvěřit tomu, co se asi bude dít. Jedenáctá vycítila můj stres a přistoupila k mé hlavě. K mému překvapení mě pohladila jemně přes vlasy a začala mě utěšovat: „To nic nebude. To vydržíš, novici. Hlavně se teď kolem dírky uvolni, pak to nebude tolik bolet. Pěkně poslechni a všechno bude v pořádku.“
I když jsem si nebyl jistý, zda to nedělá spíše pro svou zábavu a mé ponížení než skutečnou útěchu, tak mě její slova nějak uklidnila a místo nervozity mě zalilo teplo a vzrušení. Rozhodl jsem se, že to přetrpím ať se stane cokoliv. Ať vidí, že nejsem slaboch.
Vzápětí jsem ucítil prstík v rukavici namočený v lubrikantu, jak mi krouží kolem mé oholené dírky a pak se pomalu zasouvá dovnitř. Uvnitř jsem byl ukázkově čistý díky předtím provedenému klystýru.
Musel jsem zatnout zuby, když prstík klouzal hlouběji a hlouběji, a pak se přidal druhý prstík, který patřil jiné osobě a společně pohybovaly sem a tam. Snažil jsem se uvolnit, jak mi bylo řečeno. To se mi ovšem moc nedařilo. Zároveň se však i ozýval i příjemný pocit, jak mi jeden prstík přejížděl prostatu a já začínal být neuvěřitelně vzrušený a bolavý v kleci.
Náhle Čtvrtá znechuceně prohlásila: „Jedenáctá, tvůj novic mi tu sviní podlahu.“
Jedenáctá rychle z nedalekého stolu vzala papírovou utěrku, kterou mi utřela špičku klícky na penisu, ze které kapal preejakulát.
„Zdá se mi, že ho to nakonec baví. A to předtím vypadal, že se chce složit,“ odpověděla pobaveně Jedenáctá. Čtvrtá si vesele odfrkla a zasmála se: „Možná bychom měli přehodnotit jeho sexuální orientaci, když se mu tak líbí protahování zadečku.“
V tu chvíli jsem musel být v obličeji rudý jako rak. Takové ponížení a zároveň vzrušení jsem ještě nikdy nezažil.
Nicméně Čtvrtá nehodlala přestat a pomalu natlačila už celou pěst do mého análu a zasouvala ji hlouběji. Začalo to nepříjemně bolet a mě unikl zoufalý vzdech.
Jakmile Čtvrtá uslyšela můj vzdech, napomenula mě: „Ráda bych měla u práce klid.“
Hned na to mi ale bezděky unikl další vzdech, jak se ve mě ruka nořila hlouběji a hlouběji.
Jedenáctá už ale stála u mě a poručila mi otevřít pusu. Vzápětí do ní jemně vtlačila červenou plastovou kouli roubíku, který mi zapnula vzadu na temeni hlavy.
„Vyřešeno,“ ucedila suše Jedenáctá.
„Já věděla, že se na tebe můžu spolehnout,“ vesele nadhodila doktorka směrem k Jedenácté. „Nechceš se přidat?“ zeptala se.
Jedenáctá asi neodmítla, jelikož jsem ucítil, jak se k první ruce pomalu připojuje dlaň druhé ruky, obalená v lubrikantu, který mi teď tekl všude po zadku.
Bolest už byla nesnesitelná a já se neubránil vzdechům, které se tlumeně linuly i přes můj do úst vložený kuličkový roubík. Sliny mi stékaly po kuličce roubíku a kapaly na zem, jelikož mi roubík znemožňoval polknout.
Po chvíli, jež se mi zdála jako věčnost, Čtvrtá konečně prohlásila, že je rozcvičování novicova análu hotovo a obě dámy pomalu vytáhly ruce ven. Následně mi ale do pořádně promazaného a roztáhlého konečníku zasunula rozporky a anál roztáhla na maximum, aby se mohla podívat dovnitř. Já byl v tu chvíli už docela mimo a jen těžce jsem oddychoval skrze díru v kuličce roubíku, která v něm byla právě kvůli tomu, abych se neudusil.
„Rektum tvého novice vypadá v pořádku. Nevidím tu žádné poškození. Nic, co by bránilo trvalému vložení análního kolíku ani dalšímu roztahování,“ konstatovala Čtvrtá.
Poté doktorka rozporky vytáhla. Na chvilku odešla a vzápětí se vrátila a něco vložila do mého konečníku. To něco tam lehce zapadlo, jelikož byl můj anál už hodně vytahaný.
„Novici poslouchej,“ řekla Čtvrtá. „Pro zlepšení elasticity tvého rekta ti naordinuji nosit pravidelně anální dildo, které jsem ti právě vložila. Uvnitř ti dildo budou držet pásková tanga, která budeš nosit,“ vysvětlila doktorka.
Pak k tomu ještě dodala: „Při ranní i večerní hygieně anální dildo vždy vyjmeš, očistíš, nalubrikuješ speciálním lubrikantem, který máte dostupný v umývárnách noviců. Pak dildo vždy zase vložíš. Kromě hygieny máš zakázáno si je sám vyjmout. Pokud budeš mít nějaké zdravotní problémy, hned dildo vyjmi, to je jediná výjimka. Kdyby ti dildo nedělalo dobře, konzultuj to vždy se svou osobní instruktorkou nebo její zástupkyní a možná vymyslíme nějaké jiné řešení.“
Tím vstupní prohlídka skončila.
Ocitli jsme se zase na chodbách. Já klasicky na řetězu a s rukama spoutanýma za zády. Na ptáku klícka a v řitním otvoru anální dildo s páskovými tanga kalhotkami, které zajišťovaly, že dildo nevypadne ven. Vnímal jsem, jak mě dildo v zadečku nepříjemně tlačí. Svaly konečníku se totiž kolem kolíku už nepohodlně stahovaly.
Začínal jsem se děsit, co přijde dál.
***
Jelikož jsme měli ještě nějaký čas před společným setkáním s ostatními, tak mě Jedenáctá zavedla do své pracovny, kde si něco vyřizovala na svém laptopu. Poručila mi klečet trpělivě v koutě. Nesměl jsem se ani pohnout.
Přibližně po půlhodině klečení mě už docela bolely nohy a uvnitř mě tlačil anální kolík, ale neopovážil jsem se nic říct. Naštěstí se Jedenáctá brzy zvedla a já dostal čokoládovou pralinku jako odměnu za to, že jsem to vydržel.
Společně jsme pak zamířili na setkání s ostatními. Samozřejmě, jak jinak, já nahý na řetězu a spoután a instruktorka kráčela elegantně vepředu.
Jelikož jsem byl introvert, začínal jsem mít ze setkání s ostatními trochu strach. Myšlenka, že mě všichni uvidí nahého a spoutaného, zároveň s análním kolíkem zavedeným v zadku, byla dost děsivá. Věděl jsem ale, že to musím překonat a zvyknout si, pokud jsem chtěl tento Kurz absolvovat. Zároveň jsem ale byl zvědavý, kolik dalších noviců tu vlastně je a zda pro mě budou velkou konkurencí.
***
Dorazili jsme do velké místnosti, která vypadala jako slavnostní zámecká síň. V síni bylo pět ozdobných křesel postavených v řadě. Ve čtyřech křeslech již seděly dámy v latexových černých catsuitech a s pláštíky ve vlasech, které připomínaly pokrývky hlavy, které nosily jeptišky. Všechny měly tedy podobný oděv jako Jedenáctá, i když v detailech se lišily. Každá dáma měla škrabošku. Bílou škrabošku lemovanou stříbrem si pro toto setkání vzala i Jedenáctá.
Před každou dámou klečel nahý muž na řetězu, který vedl od jeho obojku do rukou příslušné paní instruktorky. Tři muži měli hezké sportovní postavy, ale čtvrtý měl výraznou nadváhu. Jejich věk mohl být v rozmezí od dvaceti do padesáti let, přičemž jako nejstarší vypadal muž s nadváhou. Neměl jsem více času si je prohlédnout podrobněji.
Když jsme vešli do místnosti, Jedenáctá mi zašeptala, ať se ukloním. Uklonil jsem se tedy směrem k dámám. Pak mě Jedenáctá vedla k prázdnému křeslu, před kterým mi poručila si kleknout. Zůstal jsem nehybně klečet, jako ostatní muži, se sklopeným pohledem.
Poslouchal jsem, jak si dámy ve škraboškách vyměňují s Jedenáctou pozdravy a zdvořilostní fráze.
Vzápětí zazvonil zvoneček a všechny dámy se ztišily. Na pódium před námi vystoupila ředitelka, s níž jsem se dnes již potkal při seznamování s pravidly Domu.
Odkašlala si a začala svůj proslov.
„Vítám Vás tu drahé dámy instruktorky, stejně tak i vás novicové. Začíná nám další ročník Kurzu pro submisivní muže a já i pro tento ročník mám zejména přání, ať ho co nejvíce zde přítomných noviců absolvuje. To znamená, ať najdou cestu k tomu, stát se pravými muži. Muži, kteří jediní dovedou přinést dominantní ženě pravou radost, pozornost a lásku, kterou si taková žena zasluhuje.
Nebudu vám lhát, je těžké absolvovat náš Kurz. A ne každému se to podaří. Nicméně, apeluji na vás pánové, zabrat a vydržet se vyplatí. Vaše osobní instruktorky tu budou pro vás a budou vám stejně tak nemilosrdnými trýznitelkami, jako pevnou oporou. Neváhejte se na ně obrátit s jakýmkoliv svým problémem, jakoukoliv krizí. A věřte mi, že krize přijdou.
První měsíc je vždy lehčí a má vás připravit na měsíc druhý, ve kterém zakusíte, jaké je postavení a povinnosti ryzího pravého muže – otroka. Ve druhém měsíci se historicky mnozí zlomí, ale já věřím, že vy, zde přítomní, vydržíte a prokážete svou sílu. Jste výběrem těch nejlepších z nejlepších. Každý z vás je neopracovaný diamant, který tu vybrousíme a zaleštíme, aby mohl zářit jako pravý klenot.
Tímto tedy prohlašuji aktuální ročník Kurzu za zahájený!“
Jakmile ředitelka domluvila, maskované dámy začaly tleskat. Tleskat začal i onen submisivní muž s nadváhou, ale po jemném trhnutí řetězem od své instruktorky toho hned nechal.
Jakmile se potlesk utišil, ředitelka pronesla: „Pánové obslužte své dámy,“ a zmizela z pódia.
„Pojď sem,“ zašeptala za mými zády Jedenáctá. Doplazil jsem se k ní rychle po čtyřech.
Přitáhla mi za obojek hlavu mezi její nohy a odepnula mi řetěz a pak sundala pouta. Poručila, ať přesunu její křeslo do kruhu, který z ostatních křesel právě skládali další novicové.
Jakmile byl kruh z křesel hotový, dámy si sedly a my novicové jsme byli posláni ke stolu u zdi, kde už čekalo pět stříbrných podnosů se sklenicemi na šampaňské a v kbelíku s ledem se chladilo pět láhví značkového šampaňského.
Ostatní novicové i já jsme pochopili, co máme dělat a každý otevřel jednu láhev šampaňského a zamířil ke své dámě. Zatímco si dámy povídaly, obsluhovali jsme je a dolévali jim sklenky se šampaňským.
Dokud nebyla sklenička prázdná, musel každý vydržet v kleče a předklonu se stříbrným tácem na zádech jako stoleček na skleničku, když se ji dáma zrovna rozhodla odložit. Bylo náročné se nehýbat, aby nedošlo k rozlití šampaňského či rozbití skleničky. Za žádnou cenu jsem nechtěl udělat ostudu a zklamat svou instruktorku, takže jsem se soustředil, abych se ani nehnul a skleničku nerozbil.
Ženy se oslovovaly svými čísly a bavily se o různých věcech, ale především o svých novicích. Většinou zmiňovaly různé přešlapy svých noviců a ostatní dámy se tomu smály. Nikomu z noviců to nebylo moc příjemné, co jsem tak po očku pozoroval ostatní.
Z řeči jsem pochopil, že nejproblematičtější byl onen obtloustlý novic, který měl problémy zapamatovat si pravidla u ředitelky, za což vyfasoval skoro šedesát ran rákoskou a poté celý den naříkal, jak ho bolí zadek. Je pravda, že u stolu se šampaňským jsem si všiml, že zadky nás všech jsou v různě špatném stavu. Nevěděl jsem, jak vypadá ten můj, ale ostatní vypadali hrozně, měli na půlkách podlitá fialová jelita. Já nějakou bolest po výprasku ani moc nevnímal, protože se toho pak dělo tolik, že jsem neměl čas nad tím přemýšlet. Trochu jsem něco cítil, ale mých dvacet ran bylo v porovnání s tím, co dostali ostatní, málo.
Pak se hovor instruktorek stočil i na mou osobu, když Jedenáctá ostatním podrobně vyprávěla, jak jsem vzdychal při lékařské prohlídce, když mi doktorka dělala prohlídku konečníku. Nevynechala ani jak mi z ptáka na zem kapaly „kaluže slizu.“ Jedenáctá pak spekulovala, že možná budou muset přezkoumat mou sexuální orientaci, kterou jsem uvedl v přihlášce do Kurzu, když jsem si protahování análu tak užíval. Ostatní dámy byly touto příhodou velmi pobaveny a chtěly znát další podrobnosti. Potom začaly rozebírat mou sexuální orientaci, zejména uvažovaly, zda bych neměl mít spíše mužského instruktora. Já jsem byl celý rudý, což vyvolalo novou vlnu pobavení u přítomných dam. Větší ponížení jsem snad ještě nezažil a v duchu jsem se hněval na svou instruktorku, proč jim to všechno vypráví. V tu chvíli mi bylo doopravdy velmi zle, ale vydržel jsem to a ani sklenku s šampaňským jsem nerozlil, i když jsem cítil, že se třesu.
Zhruba po půl hodince se k mé velké úlevě objevila ředitelka s tím, že je čas odvést novice na ubikace a zakončit den.
***
Všichni jsme vyrazili v jedné skupině. Novice si dámy samozřejmě vedly s sebou na řetězech a s rukama spoutanýma za zády, každý pár zamířil do příslušné cely. Já šel za Jedenáctou jako v mrákotách.
V soukromí cely mě Jedenáctá pochválila, jak jsem zvládal den, odepnula mě z řetězu a sundala pouta. Jelikož jsem nereagoval na podněty tak jako obvykle, její ženské smysly zbystřily a všimla si, že je něco špatně. Hned jí to došlo.
„Je to tou debatou s ostatními instruktorkami, kterou jsme vedli o Vás novicích?“ zeptala se mě důrazně a zvedla mi bradu, aby mohla pronikavě pohlédnout do mých očí.
Její pohled překonal všechny bariéry, které jsem mohl mít. Jako by se mi dívala do samotné duše.
Hned jsem neodpověděl. Jelikož však milosrdně čekala, zakýval jsem váhavě s mírným a neúmyslným podtónem nepřátelství v hlasu, které jsem v tu chvíli cítil (a nedovedl je potlačit): „Ano… paní instruktorko.“
Polil mě strach z toho, co bude dál.
Stalo se však něco, co jsem nečekal.
Instruktorka si jemně přitáhla můj obličej ke svému a povzbudivě se na mě usmála. Pak mi vřelým hlasem pošeptala do ucha: „Nebylo v tom nic osobního, nechtěla jsem tě ranit ani před ostatními zesměšnit. Naopak jsem ti chtěla pomoct. Chápej mě, Martine. Tvoje ego je překážkou, která ti brání stát se doopravdy skvělým submisivním mužem. A já vím, že to v tobě je. Ale nejdřív musíš nechat své Ego odejít…“
V tu chvíli jsem už nezvládl své city a po tváři mi stekla slza, pak druhá a pak se slzy začaly valit jak vodopád a já se rozplakal. Nevěděl jsem proč, ale její slova mě zasáhla v tom nejzranitelnějším místě.
Jedenáctá vzala něžně mou hlavu do dlaní a přitiskla ji na svou hruď, kde ji jemně objala. Její ruka jemně hladila moje vlasy. Postupně jsem se uklidňoval a začínal se stydět za to, že jsem nechal své city, aby mě přemohly. Být v jejím obětí ale bylo něco nepředstavitelně uklidňujícího.
Náhle se roztřásla, pustila mě a spěšně vyklopýtala ven z mojí cely. Nechápal jsem, co se stalo, ale stihl jsem si všimnout záblesku slzy stékající po její tváři.
***
Ležel jsem jen tak na matraci ve své cele, paralyzován tím, co se událo. Nechápal jsem sebe a nechápal jsem ani ji. Ale nejhorší byl ten šílený strach, který mě svíral. Strach, že se Jedenáctá už nevrátí.
Náhle klapla malá dvířka ve spodku plechových dveří do mé cely. Někdo dovnitř strčil tác s jídlem a pitím. Až v ten okamžik jsem si uvědomil, že jsem celý den nic nejedl.
[UPOZORNĚNÍ: Tento příběh, veškeré postavy i popisovaná místa jsou fiktivní. Zobrazované praktiky často vycházejí pouze z fantazie autora a v realitě mohou fungovat naprosto jinak, zejména mohou být zdraví či životu nebezpečné. Čtenář by je určitě neměl jen tak zkoušet.]
