Mikuláš

Poznala jsem Mikuláše nedávno. Pár večeří, nějaké kino, výstava a už jsem se tetelila kdy mě konečně ošuká.

Pozval mě na oslavu Mikuláše k sobě domu. Plánoval udělat nejdřív soukromou oslavu a pak prý bude mejdan na který hned tak nezapomenu. Dali jsme si rande už ve tři, abych mu prý pomohla něco malého připravit a měli jsme na sebe taky malinko času.

Moc hezký byt měl a když jsme tam přišli, všude už svítily svíčky a bylo prostřeno pro dva. Kytice mých oblíbených růží ve váze, šampaňský s jahodami, hudba a ty spousty svíček...

No, prostě romantika, jak v kině a já se rozplývala štěstím.

Po vynikajícím jídle a druhé sklence šampika jsem začala pokukovat po ložnici. Když v tom se rozezvučel zvonek u dveří. Néééé, ještě nééé, zoufala jsem si. Takhle ho do postele nikdy nedostanu.

Otevřel dveře a do bytu vpadla horda nájezdníků. Ne, velká voda, nebo přepadový komando?

Tři rozlícený, černý čerti, vysocí dva metry s řetězama a pytlem od uhlí začali lítat po bytě, hulákat a řinčet.

Pak mě všichni čtyři omrdali.

Střídali se na mě po jednom, po dvou a nakonec jsem měla dva čůráky v kundě, třetího v zadku a čtvrtého hluboko v krku. O půlnoci si mě úplně na hadry rozdrbanou a dokonale ošukanou rozplácli mezi sebe na stůl a pili až do rána.

Od té doby, jakmile se blíží datum mikulášských oslav, hledám skrýše a dělám, že neexistuju.

Né, že by se mi to nelíbilo, ale jakmile vidím čerta…