Byla to náhoda, že se potkali ve vlaku. Seděl tam, upřeně hleděl z okna, když najednou zaslechl povědomý hlas. Otočil se a tam stála ona. Jejich pohledy se setkaly a v tu chvíli se vrátily vzpomínky na ty mladé roky, kdy spolu chodili do školy.
„Petře?“ oslovila ho s mírným úsměvem.
„Ano, to jsem já,“ odpověděl a snažil se skrýt své překvapení. Přestože uplynulo tolik let, poznal ji okamžitě.
„Nepamatuji si, kdy jsme se naposledy viděli,“ řekla s úsměvem a usedla do sedadla naproti němu.
Petr se snažil udržet klidný dech a přemýšlel o tom, co říct. Vždycky mu připadala neuvěřitelně atraktivní, a i přes uplynulá léta se na ní čas nezdál mít žádný vliv.
„Myslím, že to bylo po maturitě. Ano, pamatuji si, že jsi byla krásná jako vždy,“ odpověděl nakonec a začal se usmívat.
Jejich konverzace pokračovala, vzpomínali na staré časy, na společné příběhy a zážitky. Čas ve vlaku plynul rychle a předtím, než si to uvědomili, byli už na konečné stanici.
„Musím tady vystoupit,“ řekla s lítostí v hlase.
„Já taky,“ odpověděl a pomohl jí s jejím batohem.
Stáli spolu na nástupišti, ačkoliv se rozcházeli na různé strany. Petr jí chytil za ruku a podíval se jí do očí.
„Měli bychom se potkat znovu,“ řekl s vážností.
Ona se na něj usmála a přikývla. Pak se rozešli, ale v jejich srdcích bylo nové, staré vzplanutí, plné vzpomínek a možností nového začátku.
Následující den Petra zaplavovaly myšlenky na ni. Přemítal, kde by se mohli znovu potkat, aby mohli pokračovat v jejich rozhovoru. Nakonec se rozhodl, že napíše e-mail a navrhne jim setkání na místě, kde strávili spoustu času během svého dospívání - v místní kavárně.
Když obdržel její odpověď, cítil vzrušení. Souhlasila s jeho návrhem a navrhla termín a čas. Dohodli se na setkání na příští středu v pět hodin odpoledne.
Když přišel do kavárny, uviděl ji sedět u stolu v rohu, s úsměvem na tváři. Vstal a šel k ní.
„Ahoj,“ pozdravil ji s radostí v hlase.
„Ahoj, Petře,“ odpověděla a vstala, aby ho objala.
Usedli si a začali si povídat. Čas letěl stejně rychle jako minulý den ve vlaku. Hovořili o svých životech, o tom, co se od jejich posledního setkání změnilo a co zůstalo stejné.
Když se setkání chýlilo ke konci, Petr v duchu doufal, že toto není jejich poslední setkání. Chtěl být s ní, chtěl ji poznat znovu a znovu.
„Musím jít,“ řekla s lítostí v hlase, když se blížil čas odchodu.
„Chápu,“ odpověděl a vstal z křesla. „Můžeme se setkat znovu?“
Její úsměv mu dával naději. „Ano, ráda.“
Rozloučili se a Petr se vydal zpět domů s pocitem štěstí a očekáváním na další setkání s ní. Možná tentokrát to bude více než jen setkání starých přátel. Možná to bude začátek něčeho nového a vzrušujícího..
