Pro změnu trochu fantasy… Už jste někdy přemýšleli, jaké to je projít zrcadlem, kam by vás zavedlo, a co by se mohlo stát?
....
Seděla u stolu se sluchátky na uších, a mezi občasnými výbuchy smíchu nad knihou, kterou poslouchala, si broukala a občas zasykla, když se jí špendlík zapíchl do prstu.
“Heleeee, otevřete, tady hoodoo komando. Jestli hned neotevřete, tak houknu, fouknu, a dvěma cihličkama C4ky vám ten barák zfouknu,” prohlásil hrdina příběhu ve sluchátkách, a ona se znova rozesmála.
Potřebovala něco poslouchat. Dnes ji samota zneklidňovala víc než obvykle a neustále měla nepříjemný pocit, že koutkem oka zahlédla nějaký pohyb, ale pokaždé když se otočila, aby se podívala, její oči nenašly nic neobvyklého. Místnost byla až na ni a dvě spící kočky v křeslech úplně prázdná.
Potřásla hlavou a prameny dlouhých hnědých vlasů, které jí po ramenou spadaly k pasu, se rozvlnily.
Nic tu není, co tu pořád hledáš? vynadala sama sobě. Obě kočky si spokojeně chrápou, nic tu není.
Protřela si unavené oči. Už bylo dost po půlnoci, a spánek se k ní pomalu plížil. Očima kriticky přejela kousky látky, které se jí už pod rukama stihly změnit v něco, co dávalo tušit tvar elegantních šatů, dalších, které jí inspirace přihrála a její mozek tak dlouho zkoumal a převracel, až neodolala a musela je zrealizovat.
Vstala od stolu a zhasla světlo.
“Pojďte, miláčci,” řekla, a kočky se probraly ze spánku a zvedly k ní hlavu. “Jdeme spinkat.”
Vyšla po paměti z místnosti, a po chvíli ji následovala drobná stříbřitě šedá kočka a veliký žlutý kocour, a oba se uložili v posteli. Stáhla si mikinu a legíny a nahá se přidala k nim, odložila brýle a sluchátka na noční stolek, zachumlala se pod peřinu a zavřela oči.
Převalovala se a hlavou se jí honily desítky myšlenek. Čas pomalu ubíhal, a spánek k ní odmítal přijít a přijmout ji do své konejšivé náruče. Znova se přetočila a zoufale si povdzechla. Možná by se mohla ještě chvíli vrátit k šití.
Otevřela oči. Všude bylo ticho a tma.
Zarazila se. Všude nebyla tma. Zdálo se jí, že z pracovny vychází mdlé světlo. Že bych zapomněla zhasnout? Možná některý ze strojů…
Zvedla se a natáhla si župan. Aniž by se obtěžovala nasazovat si brýle, vešla do pracovny a přistoupila ke stolu. Oba stroje byly tiché a žádné světlo z nich nevycházelo. Podezřívavě se zadívala na okno, ale nezdálo se, že by skrze něj do pokoje pronikalo jiné světlo, než obvykle. Otočila se, odhodlaná vrátit se do postele s přesvědčením, že se jí něco zdálo, a zarazila se. Zdálo se, že světlo vychází z velkého zrcadla na stěne.
Otočila se přes rameno, aby se znova podívala ven z okna. Nic se ale nezměnilo. Okno bylo temné a pronikalo jím jen matné nažloutlé světlo pouliční lampy. Podívala se zpátky na zrcadlo, ze kterého vycházel jemný, mléčně bílý svit.
Skvělý, poznamenal sarkastický hlásek v její hlavě, takže teď buď spíš a tohle se ti zdá, nebo ti z těch fantasy kompletně přeskočilo.
Ušklíbla se a udělala dva sebejisté kroky ke zrcadlu, přesvědčená, že tohle je nějaký zrakový klam. Viděla přece rozostřeně, nenasadila si brýle.
Po pár dalších krocích stála před zrcadlem, a dívala se na odraz pokoje. Nějakého pokoje. Jiného pokoje. Tohle nebyla její pracovna. Rozmazané obrysy krbu, ve kterém dohořívaly a jiskřily uhlíky, velkého křesla s malým stolkem vedle krbu, podivné lampy, která vydávala mléčné matné světlo….
Nevěřícně zírala do zrcadla. To se mi zdá, musí se mi to zdát. Nebo mi vážně ruplo v kouli. Tohle už je fakt moc, i fantazie má svoje meze.
Udělala čelem vzad, rozhodnutá vrátit se do postele a usnout, ať to stojí co to stojí, a ideálně za sebou zamknout všechny dveře, které zamknout jdou. Pokud kočky pořád spí, všechno je v pohodě, a vzhledem k tomu že je nikde neslyším….
Ztuhla. Před ní se rozprostíral pokoj, který viděla v zrcadle v jasných barvách a ostrých obrysech. prudce hlavou otočila a podívala se přes rameno, a ve starodávném nástěnném zrcadle se zlatým rámem viděla odraz své pracovny, tonoucí ve tmě.
Co to sakra…?
Upřela svůj pohled zpátky do místnosti. Jak pomalu otáčela hlavou, rozprostíral se před ní pohled na místo, které jí bylo naprosto cizí a měla z něj nepříjemný pocit, po zádech jí přebíhal mráz.
Kamenné stěny, vysoký strop, krb s vyhasínajícími uhlíky, velké polstrované křeslo ve stylu, který by se dnes dal nazývat starožitným. Vyřezávaný dřevěný stolek, lampa s látkovým stínítkem. Vysoká okna s dlouhými těžkými závěsy, sahajícími až na zem. Obrovská starožitná postel. Dveře….
Trhla sebou. U dveří stál muž. Byl tak vysoký, že se temenem hlavy málem dotýkal rámu dveří. Štíhlý, ale se širokými rameny. Oblečení co měl na sobě připomínalo japonské kimono, očividně něco ve východním stylu. Hezká tvář. Nejen hezká. Symetrické rysy, ostrá čelist, rovný nos, vysoké lícní kosti, uhrančivé oči. Dokonalá. Tak dokonalá, že bylo těžké se na něj dívat. Rty roztáhl do vlčího úsměvu. Znova ji zamrazilo v zádech.
“Vítej,” pronesl hlubokým sametovým hlasem. Rezonoval v místnosti jako melodie. “Už jsem nečekal, že přijdeš.” Mluvil k ní, jako by se snad znali. Jako by ji čekal.
Yop, rozhodně mi přeskočilo.
Sarkasticky se ušklíbla a založila si ruce na prsou. “Čtyři otázky. Kdo jsi? Kde jsem? Jak jsem se sem sakra dostala a jak se do hajzlu dostanu zase zpátky?” vyštěkla na něj podrážděně.
Udělal krok k ní a ona o krok ustoupila a prst jí výstražně vystřelil směrem k němu.
“Nenene,” prohlásila, “zůstaneš kde jsi. Tohle se mi zdá, protože ve skutečnosti se to nemůže dít, takže jsi můj sen a tím pádem výplod mého mozku a já tě můžu ovládat. Takže ani krok a koukej mluvit,” rozkázala.
Jeho úsměv se roztáhl do ještě širšího úšklebku a v očích se mu zlomyslně zablýsklo. Předvedl něco jako úklonu, a ona si byla téměř jistá, že v tom bylo něco výsměšného.
“Dovol, abych ti osvěžil paměť. Jsem Akuma no-o, pán všeho,” řekl, a z jeho hlasu zaznělo cosi, co ji přimělo se znovu zachvět, jakási jistota, pravda, něco strašlivého a děsivého a zároveň neodvratného, jako zvuk laviny co ohlašuje, že ji co nevidět pohřbí a ona zemře dlouhou a bolestivou smrtí. “K tvým službám. Mám to potěšení, abych tě opět uvítal v mém skromném sídle,” pokračoval, a teď byl jeho tón jasně posměšný. “Přišla jsi sem sama, našla sis cestu jako obvykle.”
Mozek jí zběsile šrotoval, a jeho slova ji vyděsila ještě víc. Měla nepříjemný pocit, že se něco ošklivě pokazilo, ale to přece nebylo možné, mohl to být jenom sen, velmi živý sen. Uvědomovala si, že vidí dokonale a ostře, ale brýle zůstaly na nočním stolku, tím si byla jistá.
“Jo, tak to toho fakt hodně vysvětluje,” opáčila a pokoušela se udržet stejně podrážděný tón a nedávat najevo vzrůstající nervozitu a strach.
“Zrzečko,” zavrněl muž hlubokým hlasem jako nějaká šelma, “vždycky sis sem našla cestu, a nikdy jsem nechápal proč,” pokračoval a a během mluvení udělal několik dalších sebejistých kroků směrem k ní.
Znova o krok ustoupila, a teď už byla úplně zmatená.
“Zrzečko? O čem to sakra mluvíš?” Snaha nedávat najevo strach ani nejistotu začala značně pokulhávat.
“Copak, zapomněla ses proměnit? Nebo jsi snad zapomněla, jaká je tvoje přirozená podoba?” zeptal se s jedním obočím zvednutým, a vlčí úsměv mu pořád pohrával na rtech. Kývl směrem k zrcadlu.
Otočila se k zrcadlu, a tentokrát v něm neviděla svoji pracovnu. Z hladké plochy jí pohled oplácela mladá žena, drobnější a nejspíš o dost mladší než ona sama. Vypadala tak na šestnáct. Obličej měla kulatější a bez vrásek a bledý, postříkaný sprškou zlatých pih, oči měly mnohem sytější odstín zelené, než jaký by měly mít. Brada byla ostřejší a tak nějak špičatější, rty plnější. Vlasy měly správnou délku, ale teď byly světlé a kudrnaté, a měly narudlý odstín mědi. Její drobné tělo halily dlouhé volné černé šaty s vázáním za krkem, které odhalovaly hubené bledé paže, náznak drobných ale kulatých ňaděr, útlý pas a dlouhé nohy. Vypadala křehce, jako porcelánová panenka.
Dotkla se rukou tváře a odraz v zrcadle její pohyb napodobil. Oči jí oplácely vyplašený výraz. Takhle přece nevypadám. Tak živý a přitom pošahaný sen jsem v životě neměla, napadlo ji.
V zrcadle se objevila další postava. Muž přistoupil těsně k ní a ona se pokusila uskočit, ale jeho ruce jí sevřely ramena.
“Kampak jdeš, zrzečko?” zeptal se a jeho úsměv teď byl vysloveně zlověstný, v očích mu tančily jiskřičky, které neslibovaly nic dobrého. “Přišla jsi sem sama, takže si s tebou můžu dělat co chci. A já jsem neměl žádné rozptýlení opravdu dlooooooouho,” protáhl poslední slovo a ona měla co dělat aby se neroztřásla strachy.
“Tohle je jenom sen,” zavřela oči a začala opakovat slova, kterými by přesvědčila sama sebe a přiměla svůj mozek, aby tuhle šarádu okamžitě zastavil. “Jenom sen, můžu ho ovládat, můžu se probudit, je to jenom sen.” Mozek jí šrotoval jako šílený a silou vůle se snažila tohle divadlo zastavit, probudit se, vrátit se do reality kde věci dávají smysl. Všechnu svoji vůli upírala k tomu, aby se probudila, a srdce jí splašeně bušilo. Cítila strach, nepochopitelný strach, který se jí nedařilo zahánět.
Za ní se ozval pobavený smích. Cítila, jak jí jedna dlaň přejela po paži a pak ji paže objala kolem pasu a přitiskla na muže za ní, zatímco se k ní sklonil a zašeptal jí do ucha: “Ty o mě sníš, zrzečko?”
Prsty s ostrými nehty jí přejely po tváři a jeden se jí zaryl do kůže až vyjekla a přitiskla si prsty na tvář. Otevřela oči a podívala se na ně a viděla, že jsou od krve. Když se podívala do zrcadla, viděla na obličeji zrzavé ženy rozmazanou skvrnku krve, ale žádný škrábanec. Byla úplně zmatená. Nic nechápala. Potřásla hlavou a pak znovu, v zrcadle pozorovala obraz cizí ženy a muže, který ji objímal a čišela z něj hrozba, a bylo toho na ni příliš.
Z očí jí vytryskly slzy a začaly jí stékat po tvářích.
Výraz muže v zrcadle se na vteřinu změnil. Jeho úsměv zmizel a nebezpečný žár v jeho očích pohasl, objevilo se v nich něco jiného. Na moment nevypadal děsivě ani zlomyslně.
Narovnal se dřív, než si stihla jeho výraz vyložit, a zvedl ji do náruče. Chtěla se začít bránit, ale když se na něj podívala, usmíval se, ale už ne širokým vlčím úsměvem. Vypadal klidný, tak klidný a mírný, že její srdce přestalo bušit jako závod a její dech se uklidnil. Odnesl ji do postele a lehl si vedle ní, rukou jí podložil hlavu a přitiskl si její tělo k hrudi, objímal ji oběma pažemi a držel ji u sebe.
Chtěla se zvednout a odtáhnout se od něj, vzpírala se proti jeho sevření, ale jeho paže byly jako z kamene, nepohla s nimi ani o píď. Podíval se na ni, a v jeho výrazu opět byla přezíravost a výsměch, ale tentokrát si nebyla jistá, jestli nejsou hrané.
“Je to sen, tak spi, Alice. Usni a probuď se znova, zbav se svého snu.” Díval se na ni, jako by čekal na její protesty a na moment mu tváří přeběhl smutek a zklamání, než se vrátil zpět lehce přezíravý a povýšený výraz, zatímco držel její tělo přitisknuté na svoje a nevypadal, že se chystá ji pustit. Odvrátil od ní pohled a zavřel oči.
Alice? Já se přece nejmenuju Alice. Co to sakra je? Eh…no, nakonec proč ne, když je to sen, tak můžu zkusit usnout a probudit se. Ve snu přece člověk nespí, že? Takže usnout je stejně dobrej pokus jako každej jinej. Tohle je strašná pitomost. Naprosto absurdní sen.
Uvědomila si, jak příšerně je unavená a že se jí oči vlastně zavírají. Měla chuť zeptat se na tisíc otázek, všechny jí vířily hlavou, ale byla přece ve snu, takže byly nepodstatné, brzo se z něj probudí.
Položila si hlavu na jeho paži a zavřela oči. Jedna z paží, které ji svíraly, se zvedla, a ona ucítila, jak ji prsty hladí po vlasech. Usnula během pár vteřin.
....
Probudila se, ale ještě neotevřela zalepené oči. To byl fakt divnej sen. Úplně pošahanej. Co se mi to sakra zdálo? Nejspíš už z těch svých knížek úplně magořím. Fakt psycho.
Protáhla se na posteli a rukama si promnula oči. Otevřela je a strnula.
Dívala se na kamenný strop. Nadzvedla se na loktech a podívala se před sebe, na kamenou místnost, do které pronikalo podmračné zimní světlo, a upřela oči na muže, sedícího v křesle u vyhaslého krbu.
Muž zvedl hlavu, a usmál se širokým, nebezpečným úsměvem.
“Dobré ráno, Alice.”
Vyskočila z postele a začala se horečně rozhlížet po místnosti, ale muž jen vstal a líně mávl rukou. Cítila, jak ji nějaká síla shodila pozpátku zpět na postel a přišpendlila ji k ní.
“Zdá se, že tě okolí dnes moc rozptyluje,” prohlásil suše, a znova mávl rukou. Závěsy na oknech se zatáhly a místnost se ponořila do tmy, jako by skrze závěsy nemohl proniknout sebemenší paprsek světla.
Horečnatě přemýšlela. Usnout ve snu očividně nestačí. Pokud je ale tohle sen, a já si uvědomuju že je to sen, můžu se z něj probudit, nebo ho aspoň ovládat. Aspoň podvědomě si z něj najít cestu ven. Cestu ven. Zrcadlo! Tím jsem sem přišla. Nebo dveře. Můžu zkusit utíkat, dokud se neprobudím. Možná je to jedna z těch nočních můr, kde musím utíkat a schovávat se.
Muž mezitím došel k ní, slyšela jeho přibližující se kroky a narůstala v ní panika. Spíš cítila než viděla, jak se muž natáhl a líně jí nehtem přejel od krku přes hrudník a břicho, klín a jeho prst pokračoval dál. Na těle jí vyšlehla bolet, jako by ji práskl bičem, a vykřikla. Vzpínala se proti neviditelné síle, která ji pořád držela přišpendlenou k posteli. Ucítila, jak se na ní šaty rozpadají a sklouzávají jí z těla. Nadzvedla hlavu a podívala se.
Co to sakra? pomyslela si. Prostě na ní nehtem rozpáral šaty. Tam, kde jí přejel po těle, se táhl rudý šrám, ze kterého vyteklo pár kapek krve. Pohled jí sjel na jeho ruku. Ve tmě neviděla dost jasně ale měla pocit že se neplete. Ne nehtem. Drápem. Na jednom z prstů měl teď dlouhý nehet, zašpičatělý tak že připomínal dráp. To je zatraceně psycho!
Rukama se opřel o postel vedle její hlavy a naklonil se nad ni. Měl ve tváři hladový, vzrušený výraz.
“Co ten křik, zrzečko?” zeptal se. Myslel jsem, že trochu bolesti máš ráda?” Zase to pozvednuté obočí, jako by snad byla ona ta divná. Sklonil se ještě níž a začal ji líbat, drtil jí rty a jeho jazyk se jí vtlačil do úst i prosti její snaze se osvobodit a vytrhnout se mu.
Najednou jí hlavou problesk flashback. Vzpomínka, která ale nebyla její. Nemohla. A pak další. A další. Strnula. Hlavou jí běžela série vzpomínek, místa a lidi které nepoznávala, věci, o kterých si nepamatovala že by se staly. Měla pocit že se to děje celou věčnost a nic z toho nedávalo smysl.
Pak vzpomínky zmizely. Dívala se do očí muže, který teď vypadal povědomě. Znala ho, ale přitom věděla že ho nikdy předtím neviděla. Její paměť šílela, měla pocit jako by se její osobnost roztříštila, plná vzpomínek, které jí nepatřily. Znala toho muže. Už ho viděla. Ne jednou. Několikrát. Ten muž… ne… ne muž. Hlava jí třeštila.
Muž ji pozoroval zkoumavým pohledem. Jako by se snažil z jejích očí něco vyčíst. A vyčetl.
“Ty jsi opravdu zapomněla.”
Síla co ji poutala najednou zmizela, ale muž se nad ní pořád skláněl.
“Zrzečko,” zašeptal, a jeho hlas zněl téměř něžně. “Vzpomeň si.”
Znova ji políbil, a tentokrát jemně. Opatrně se rty dotýkal jejích, dlouhými prsty ji hladil po tváři. “Vzpomeň si,” šeptal do jejích rtů. Prsty jí zlehka přejížděl po těle. Po krku, přes rameno, po paži, přes bok a stehno, a zpátky.
Nic ji už nedrželo, mohla ho odstrčit, ale neudělala to. Opatrně mu polibky začal oplácet. Dlaněmi se opřela o jeho hruď, pevné svaly pod jemnou látkou. Věděla, že ho zná. Věděla, že ho zná už dlouho. Věřila mu. Cítila že by neměla, ale že mu přesto věří. Že jí způsobí bolest, ale zároveň by jí nikdy doopravdy neublížil. V hlavě měla zmatek, a zároveň, jako by mělo naprosto jasno a všechny pocity a myšlenky k ní přicházely se samozřejmostí, které nerozuměla.
Najednou se narovnal, sevřel ji rukama kolem útlého pasu a posunul doprostřed postele, jako by nic nevážila. Kolena už neměla ohnutá o rám postele a ležela pohodlněji. Ve vteřině ležel vedle ní, jeho prsty jí přejížděly po těle, cítila na kůži chladivý dotek jemné látky, do které byl oblečený, i svaly pod ní, jeho prsty jí přejížděly po těle, následované jeho rty.
Některé z jejích nových vzpomínek, cizích vzpomínek, namítal hlas v její hlavě, jí říkaly, že tohle není typické chování, naopak, obvykle vůbec nebyl tak opatrný. Jeho dotek ji vzrušoval, v hlavě měla příliš mnoho myšlenek a vzpomínek které tam vířily a snažily se získat její pozornost, a ona je všechny zahnala pryč a zavřela oči.
“Můžeš odsud odejít kdykoliv chceš,” zašeptal najednou do kůže na jejím břiše. “Stačí se chtít vrátit. Můžeš přicházet a odcházet jak se ti zachce, na rozdíl od těch méně šťastných.”
Prudce otevřela oči a podívala se na něj, ale on měl obličej zabořený v prohlubni jejího břicha a jazykem kroužil kolem jejího pupíku. Její tělo se chvělo z toho doteku, chtěla aby pokračoval, ale tohle příliš zaujalo její mysl.
Vrátit se, ne probudit, napadlo ji. Upřela svoji vůli k návratu.
Stála před zrcadlem. Měla na sobě župan, kolem ní byla tma, a ona viděla rozmazané obrysy zrcadla a v něm odraz své pracovny.
Byla zpátky.
Co se to sakra stalo?
Váhavě natáhla ruku a dotkla se zrcadla. Nic se nestalo. Její odraz vypadal správně. Vlasy byly jemně zvlněné, téměř rovné, postava širší a kulatější. Viděla mizerně, ale bylo jasné, že všechno vypadá jak by mělo.
Cítila únavu. Opatrně se vrátila do postele. Šedá kočka zvedla hlavu a měřila si ji upřeným pohledem. Začichala, a dál ji upřeně pozorovala.
Natáhla se v posteli s rukama pod hlavou. Šedá kočka přišla pomalu k ní a pořád čenichala, nosem se dotkla její holé paže. Na chvíli se zarazila, a pak ji znova očichala. Pak se jí otřela o paži a ona se usmála a pohladila ji.
Zavřela oči a usnula. Konečně. Nebo znova? To byl ten nejdivnější sen na světě.
....
