Konec setkání

Stojím a čekám, stažené hrdlo a motýlky v břiše. Jako vždycky všude, jsem tu nesmyslně brzo. Koukám na hodinky, s každou přibívající minutou se moje srdce rozbuší rychleji.
Moje hlava pracuje na plné obrátky. Propletené prsty, ruce podél těla, co mám dělat s rukama, narovnej se, nehraj si s prsty. Musíš vypadat klidně a vyrovnaně.
Rozhlížím se po ulici a netuším odkud přijdeš. Už je čas, srdce v krku, sucho v puse a ty nikde. Dvacátá kontrola telefonu, ale zpráva nikde, ty nikde.
A pak tě zahlédnu, znám dokonale každý tvůj pohyb. Koukám do země a dlouho dělám, že tě nevidím, moje srdce ale buší tak, že neslyším ani vlastní myšlenky. Zvednu hlavu a vidím jak se usmíváš, jako vždy přicházíš s úsměvem a naprosto nenuceně.
Podání ruky, pusa na tvář, známá vůně, lehký dotek na zádech při průchodu dveřmi. Jen tentokrát jsou to jiné dveře.
Sedíme naproti sobě, ty mluvíš a já předstírám, že poslouchám. Očima sleduju tvoje prsty, přecházím pomalu pohledem přes tvoje zápěstí, předloktí, dostanu se až na hranu rukávu trička. Podívám se ti do očí, koukáš na mě a čekáš na odpověď. Na odpověď na co?
Přistižena při činu, přistižena při představě, jak tvoje ruce hladce kloužou po mém těle, jak si ho otáčejí, zkoumají a mačkají. Jak tvoje prsty přejíždí po mém spánku, přes hranu lícní kosti, palcem se dotkneš mých rtů, sjedeš rukou po krku a stiskneš.
Odpověď na to jak dlouho. Jak dlouho ještě tohle může trvat. Jak dlouho ještě chceme aby to trvalo?
Kradené chvilky odevzdanosti a poslušnosti, tvůj nesmlouvavý pohled a lehce pohrdavý úsměv, vzrušení skrývající se za každým zatáhnutím za vlasy, za každou štiplavou ranou uštědřenou mému tělu. Všechny tvoje vzdechy, nekontrolovatelné nádechy a výdechy. Vím, co se ti líbí, mám tě ve své moci. I se svázanýma rukama.
Já mám moc nad tebou i když ty mě máš ve své moci.

Já končím.
Já lituju.
Já brečím.
Já jdu dál.