Halloweenská dýnička (Soutěžní)

#9 Zkusím to hodit jako soutěžní čtení, k tématu Halloweenu :)

Úplněk už byl dávno, Měsíc teď víc než rychle couvá. Blíží se konec měsíce. O víkendu se posouvá čas, noc bude o hodinu delší.
Jednou volný víkend, tak slovo dalo slovo a chystám se na párty. Na devátou do města dojedu tramvají a domů? domů až ráno :D jako kdyby nám bylo zas patnáct... dobře, to je odvážný plán.
A párty bude halloweenská. Každý druhý půjde za upíra, předpokládám. Do toho nejdu. Oranžová bude moje volba.. prostě dýnička. Kulatá, hladká, obepnuté boky i prsa v oranžovém triku, s velkým výstřihem. Jen obličej domaluju až na místě, černou a oranžovou fixu na obličej jsem uzmula z malování dítěti a škrabošku koupila v papírnictví.

Čas utíká spíš rychleji než pomalu. Ani jsem se nenadála a hodinky ukazují skoro půlnoc. DJ mixuje osvědčené vypalovačky z devadesátek, i nové skladby, rychlé taneční sety střídají ty pomalejší mazlivé, kdy mám aspoň šanci se chvíli posadit nebo si dojít na bar pro skleničku. Na stropě diskotéky blikají ledkové hvězdy, světla jsou tlumená a ta výzdoba je boží. Nebo boží - spíš strašidelnější, ale skvělá. Pověšení bílí duchové, lehcí jako by byli z pavučin, pak ty opravdové pavučiny z černých vláken na zdech, na stolech lebky a z kostlivců pařáty, svíčky v malých dýních a na zemi se válí chuchvalce mlhy.
Už několikrát za večer mi vstávaly v tomhle prostředí chloupky za krkem i na rukou. Říkala jsem si, je to občasným závanem větru. Nebo jen tím, když se rozhlédnu v tomhle prostředí.
Jenže pak jsem uprostřed parketu tenhle pocit vnímala znovu a jen v periferním pohledu zaregistrovala jinou masku než byly ty ostatní. Otočila jsem se, ale nebyla tam. Zdálo se mi to? Přece bych si ho všimla dřív, už tu tancujeme několik hodin. Jenže za pár minut se mi chloupky na zátylku znovu až bolestivě postavily. Tohle není normální a není to průvanem, ani zábavou, protože ta byla super živá, veselá a roztancovaná. Tentokrát už ho nevidím jen perfirerně, objevil se přímo naproti parketu, přímo naproti mě. Vlk. Teda maska vlka. Vysoký postavou, široký v ramenou. Ale na hlavě nasazenou chlupatou masku s šedým čumákem. No v té mu musí být jako v sauně. Možná proto jsem si ho nevšimla dřív, jestli chodil bez ní. Dívá se. Na mě? Ne, kolem je dost jiných žen, vyzývavých žen, které se provokativně kroutí v rytmu... a jsou volné. Já sice svá kila umím nosit a užívám si každé z nich, ale tenhle přízrak asi nebude zrovna z těch, kteří by o ně stály.
Jenže když se mi opět postaví i chloupky na rukou a viditelně na nich mám husinu, znovu se dívám jeho směrem. Není tam, zase zmizel. Zpátky se už neotočím. Za sebou vnímám zavrčení. Pak ho ucítím. Pevné tělo se mi přitiskne k zádům a nepomůže udělat krok vpřed, nejdřív dopředu vystřelí ruce a přitáhnou si mě zpět. DJ zrovna končí rychlou serii a pouští se do pomalých houpavých tónů první romantické skladby. Neotáčím se, nechám se jen obejmout, když mu ruce přes boky přejedou na kulaté bříško a tam se propletou. Zkusím se o něj opřít, což mi dovolí. Slyším ten dech pod maskou. Netuším, komu patří. A pak se ruce posunou a zakotví pod prsy, omotaly se mi kolem hrudníku jako anakonda. Pustila jsem si tohohle vlka do své osobní zóny, nechala jsem se k němu přimáčknout. Ale ty ruce a ta výška, tomu jsem v tenhle okamžik nechtěla odolávat. Proč taky, evidentně se baví stejně dobře jako já.
Když se rytmus promění do další písničky, otočí si mě. Nechá mi trochu víc prostoru než předtím a já si tak položím dlaně na jeho hrudník, zatímco jeho ruce putují po mých zádech níž, přes široké boky a díky délce rukou sjedou až na měkký zadeček. Vlk, co hladí a nekouše, ale pevně drží. Cítím, jak je vzrušený. To se nějak nedá nevšimnout si. Mám hroznou chuť podrbat tu chlupatou hlavu, zvednu ruce výš a jednou mu zezadu pohladím vlčí kůži. Chloupky jsou jemné a já se jimi probírám a šimrám. Přitáhne si mě blíž a zavrčí. Jednu ruku mi drží na zádech a já vnímám, jak se mi propaluje trikem. Za chvíli mě spálí háčky z podprsenky. Copak to necítí? Husinu mám i pod kalhotami, ještě, že mám nohy oholené, jinak bych byla asi jako ježek. "Jestli na mě budeš dál vrčet, budu se bát!" upozorním ho se smíchem. "Možná bys měla," vrátí mi odpověď. Odkud já ten hlas znám, určitě už jsem ho slyšela. Koukám na něj, jenže... Maskované párty mají své kouzlo, ale jsou okamžiky, kdy maska překáží. Ne moje škraboška, to je kousek, který jen dokresluje dýnin obličej... ale vlčí hlava? Spousta chlupů, ty úplně schovávají, kdo je pod ní.
Nechávám se opájet tím teplem a jeho vůní. Protože panebože, jak mi voní, vůbec ne jako mokrý pes, usmívám se pro sebe. Když navíc mám jeho tělo přitiskuté ke svému a vnímám ho, jeho vzrušení, při každém zavlnění. A moje tělo na něj reaguje. Bradavky se tlačí v podprsence a chtěly by dotek teplé kůže na kůži.
Když skončí poslední z pomalých skladeb, jsem z něj hotová. Vibruje mi tělo, jako by mě ta zvířecí energie dobíjela. Když ode mne odstoupí, jako by se mi rozhoupala zem pod nohama, kterou předtím držel v klidu. Drží mě za ruce a odvádí mě k našim místům, které tu máme s kamarádkami z práce. Když se bezpečně posadím, skloní se a vlčí hlava pronese "Přijdu si pro tebe, nikam nechoď!" Jako bych snad teď mohla. DJ zatím rozjel rychlou píseň s komentářem, že se půlnoc přiblížila a budeme odpočítávat k odmaskování. Rozhlížím se rozšířenýma očima, stačila jsem se napít a pořádný doušek alkoholu mi udělá dobře, zapojím se do bujarého počítání. Vlk mi totiž zmizel, zase. "Osm, sedm, šest.." Kam? "Pět, čtyři, tři..." "Ahoj dýničko,.." přišel, bez vlčí hlavy. Už vím, komu ten hlas patří. "Ahoj Macku," jsem přece říkala, že ten hlas znám. "Nebála ses, že ne?" prohrábne si zvlhlé vlasy rukou a svou masku položí na náš stolek. "Kdybys jen věděl," schovám obličej v dlaních. Jeden z kluků z firmy v sousední budově vedle naší. Už pár týdnů po sobě koukáme, zdravíme se venku, potkáváme se na obědě, pracovní partičky jsou různě promíchané díky známým. Takže už nás představili, jen jsme si ani jeden netroufli se přiblížit. Do teď. Dnes za to mohly masky. A mně nedošlo, kdo se pod vlkem schovává. Jenže přes den a v práci mi na něj takhle tělo nereagovalo. Byl si s odmaskováním umýt obličej, aby smyl pot. Teď už se ke mně skláněl v čisté lidské podobě. "Dva... Jedna! Masky dolů!" "Můžu ti sundat škrabošku?" "Co když ne, schovávám se za ni!" Zavrtěl jen hlavou. "Chci vidět, jestli jsem si vybral tu správnou... k líbání," to už mi šeptal do ucha. Rozepnul škrabošku a sundal ji. Putovala k vlčí hlavě na stůl. Postavila jsem se a nadechla se k protestu. Nestihla jsem to. Zavrčel a přitáhl si můj obličej ke svému. "Říkal jsem, že by ses možná měla bát," byla poslední slova, než spojil naše ústa a jazyky se propletly.
"Ale já se tě nechci bát, i když jsi kolem mě kroužil jak kolem laně, ke stržení," pohladím ho po tváři, když tenhle první polibek ukončíme. "A strhnout tě můžu?" "Do měkkýho?" na mezích už je zima. "Do měkkýho se ponořím a padnu já, když mě k sobě pustíš," přejíždí rukou od boku nahoru, až palcem najde vztyčenou bradavku. "Nebudu se tě bát," lapnu po dechu "ale červenat se můžu," vážně řekl, to, co řekl? Ale dneska si ho přece ještě domů vzít nemůžu. "Radši líbej, vlk má hlad..." znovu si mě přitáhl a začal mi plenit ústa svým jazykem.

Víš co, čtenáři, já na to prdím. Jestli je vlk hladový, stejně mu neuniknu a jestli to bude dnes nebo za 14 dní. Vždyť se známe, oťukáváme se třetí měsíc a tak ty sradičky přeneseme někam dál. Až mám celé rty poškrábané od jeho strniště, dala bych si říct o víc, o mnohem víc...
Šelma se nažere.
"Vím, jak vlka nakrmit, ale ještě si pojď zatancovat..."