Jitčin fyzický dril, život náhle neustále v poklusu i pestrá a pro mě značně netypická strava, nesly své plody. Stále jsem sice ještě cítila v duši trochu nevyplněné místo po těch rázem v zásuvkách chybějících čokoládách, brambůrkách a podobných zvěrstev ve skříňkách, i z pozměněného obsahu ledničky, ale pohled do zrcadla či na váhu to dokázaly přebíjet. Shodila jsem už pěkných pár kilo, zhubla na těch správných místech, takže prakticky žádné staré oblečení mi už nesedělo, a především jsem měla pocit, že má pokožka je taková zářivější, čistější, mám ve tváři mnohem více života, a dokonce i vlasy jako kdyby měly vyšší lesk, pevnost a odolnost.
Měla bych vám asi v tomto ohledu prozradit, že Jíťa už mě dávno vzala do parády i po stránce kosmetické. Kromě více udržovaných nehtů, objevení různých denních a nočních krémů, nové rtěnky či svého prvního skutečného parfému, byl zásadní změnou nový střih a barva vlasů. Musela jsem se přitom dlouho přesvědčovat, že Jíťou prosazovaný krátký střih – nebojte, žádná šílenost, jakou měla na hlavě ona – mi opravdu bude sedět, ale jak asi tušíte, samozřejmě měla pravdu. Už když jsem konečný výsledek poprvé pozorně prohlížela v zrcadle, připadala jsem si neskonale více sexy. Postupem času jsem i čím dál více doceňovala příměs červené barvy, kterou mi do mých tmavých vlasů vpravila. Dávala tomu ten správný šmrnc.
Přestože jsem brala mzdu, o které jsem dříve snila jen v těch nejdivočejších snech, byly mé nutné výdaje tak veliké, že jsem před výplatním dnem zatím vždy byla švorc, a držela si průběžně aktualizovaný seznam, co a kdy si musím co nejdříve pořídit. K nějaké té obměně garderobiéry i tak již stihlo dojít. Kromě padnoucího střihu byly hlavními nositeli změny zářivější barvy a odvážnější střihy. Dokonce i můj úžasně konzervativní, laskavý starý pán (šéf) byl zabrzděn, když překvapeně zíral do mého výstřihu, když se musel předklonit, aby se mnou mohl zkontrolovat jeden bod ve smlouvě, a nádherně nervózně si odkašlal a zarděl se, když byl přistižen mým zdviženým zrakem.
O tom, že skutečně nejsem pomýlena ve svých představách o mém vývoji, svědčila také jak pozornost neznámých mužů v MHD, tak především zvýšený zájem o mou osobu v našem poměrně velkém korporátu. Přičemž tam, kde na jedné straně zůstalo pouze podrobnější pozorování, hodnocení a nejspíše i nějaké ty skromnější či divočejší skryté představy, co by dotyčný rád s mým tělem prováděl, v práci bohužel na některých frontách nabrala pozornost dosti nežádoucí účinky. I když jsem totiž rázem zjistila, že mám mnohem více kolegů, než to první měsíc vypadalo, a oni navíc mají naráz nějaké utkvělejší potřeby řešit něco urgentního s mým šéfem, stále jsem tam nenarazila na žádného, u kterého by se dostavil, byť i jen mlhavý, značně fantazií podpořený, pocit motýlů v bříšku. A jak už to v takových firmách bývá, pocit dokonalosti a víra v to, že před vámi každá žena padá na kolena a udělá pro vás první poslední, jen když o ní zavadíte pohledem, byl u vybraných jedinců silně zakořeněn. Začala jsem proto dostávat návrhy, které v některých případech výrazně přeskakovaly fáze seznámení a šly rovnou na věc, a to značně bez obalu. Odmítnutí pak byla doprovázena nevěřícím pohledem a někdy ještě vedla až k zesílení tlaku. Nejtupější lovci pak už byli vyloženě odporní. A nejhorší z nich byl Mikin.
Přestože bylo veřejným tajemstvím, že nad ním drží ochrannou ruku generální, bylo až k nevíře, co si mohl dovolit a stále mu to prošlo. Byl ve svých vyjádřeních oplzlý, návrhy měl nechutné, choval se jak mistr světa stojící nad veškerým lidstvem, „NE“ pro něj neexistovalo, a kdyby i to bylo málo, byl přitažlivý asi jako betonový patník. Supí tvář, vodnaté oči, zvláštně neforemně roztřesená postava, mastné vlasy připomínající karfiól měly barvu produktu již dávno zkaženého. To fakt chcete. Navíc šly zvěsti od těch nepočetných dobrodružek, které mu raději daly, aby se ho tak efektivně zbavily, že bylo potřeba ho v kalhotách hledat lupou, výdrž měl jako jepice a jeho celkové fluidum nejvíce připomínalo zahnívající skládku. Při představě, že bych ho měla držet, byť jen v ruce, se mi účinně zvedal kufr.
Když tedy na mě poprvé pozorněji upřel svůj prasečí rypák a já se dostala do hledáčku jeho zájmů, byla jsem tak pochopitelně štěstím vedle sebe. Jeho „balicí“ technika, kterou se na mě ihned vytasil, jakmile dospěl k závěru, že budu dalším cenným zářezem na pažbě jeho deringeru, se dala popsat asi následovně: „Ale, ale, copak to tady máme za novou kost! Vypadáš sladce, kotě. Nepůjdeme najít nějakou prázdnou zasedačku, abych ti mohl ukázat, jací chlapi jsou tady na firmě?“. Řekl to tak sladce slizkým, neupřímným hlasem, jako kdyby mluvil s malým děckem, že pokud opravdu věřil, že se v něm skrývá nějaký erotický a svůdný podtext a po takovém proslovu se tak na něj jeho vyhlédnutá oběť okamžitě vrhne jak vosa na sladké, jednalo se o omyl milénia. Aby tomu dodal grády, vyskákaly mu u toho na horním rtu nechutné kapičky potu, které si přímo přede mnou utřel rádoby elegantním gestem do kapesníku, který se účinně vyhýbal pračce už dobře půl roku přes čas.
I když už jsem o něm byla zpravena, byl můj bezprostřední šok naštěstí tak velký, že se mi nepodařilo ho vzápětí zdatně ohodit čerstvým jídlem v žaludku. Pochopitelně, že jsem z toho vymanévrovala, ale jak jsem očekávala, vracel se rychleji a nechutněji více než vyhozený soudruh zpátky na schůzi. Bylo tak nabíledni, že jsem vzniklou situaci řešila konzultací s Jíťou.
Nevěřím, že i poradní sbor ministra by za týden přišel s tolika návrhy různých řešení, kolik ona sama dala dohromady během pár minut. Oscilovaly od poměrně neškodných řešení typu vylití hodně horké kávy do klína přes dobře vykopnuté koleno přímo mezi nohy až po fyzickou likvidaci. Zásadním se ale ukázalo neustálé vracení se k podivu nad tím, jak je možné, že se v tak velké společnosti dosud nenašel nikdo, kdo by mohl mít takový vliv, aby přesvědčil i generálního, že drží ochrannou ruku nad skutečně nesprávnou osobou, nakolik to může být jeho příbuzný, či Mikin dosud nepřekročil hranice natolik, aby to převážilo možný vliv jakékoliv osoby. Tato myšlenka mě již samozřejmě dlouho vrtala hlavou a po konzultaci s Jíťou, abych předešla tomu, že ona si brzy na Mikina osobně počíhá v nějaké temné uličce, a já jí pak budu v nejbližší letech vidět jen příležitostně při návštěvách věznice, zintenzivnila jsem hledání možného řešení.
Nakonec jsem nemusela chodit nikterak daleko. Ukázalo se totiž, že naší nové personální ředitelce netrvalo ani tři týdny a Mikin jí už významně šlápnul na kuří oko. Byla to žena, která se prostorem pohybovala rychleji než střela na tak vysokých jehlách, že bych se já na nich zabila při opatrném posunu i na naprosto rovném, neporušeném povrchu, takže její příchod byl staccatem kulometné palby předem oznamován každému dlouho předtím, než se vynořila ze zatáčky. Kromě ráznosti a neohroženosti si také záhy získala pověst sice velmi přísné, ale spravedlivé a uznalé ženy a jistých nebožaček se již minimálně zastala. Sebrala jsem proto veškerou odvahu, mohutně podněcována Jíťou si vyžádala s ní pohovor, a tam jsem jí spravila o svých obtížích s Mikinem.
Slyšitelně zavrzala pantem děsivěji než staré kostelní dveře, celá její bytost se napnula k boji, oči metaly blesky, ale stejně rychle jak se nastartovala, zase vzápětí splaskla a zatvářila se nešťastně.
„Vím“, utrousila skrz zaťaté zuby, „ale, zatím“ – to slovo zdůraznila – „s tím nejsem schopná nic udělat. Omlouvám se Vám“ – a bylo jasné, že to myslí upřímně – „ale pokud nebudu mít v ruce něco hmatatelnějšího, bude to slovo proti slovu a obávám se, že to je bitva, kterou aktuálně nemůžeme vyhrát.“
Plně jsem jí rozuměla, vždyť s Jíťou jsme to vyhodnotily stejně, a i proto my dvě už měly plán.
„Co hmatatelnějšího by to mělo být?“, otázala jsem se co nejopatrněji.
Pozorně si mě prohlížela. A nebylo to proto, že by přemýšlela nad odpovědí, spíše uvažovala, jak moc mi může věřit a nakolik se má odvážit přijít s návrhem, který musel být neotřelý.
„Tak nějaký nezávislý obrazový záznam alespoň, kdyby byl“, prohlásila pak letargicky s povzdechem a vůbec se to k ní nehodilo.
Ještě dvakrát jsem nasála vzduch do plných plic a pak opatrně nastínila nápad, který jsme s Jíťou, tedy hlavně Jíťa, daly dohromady. Asi zabral i fakt, že jsem celou tu dobu měla pod stolem zkřížené prsty, protože nejenže nebylo haló nad tím, že jsme byly příliš krvežíznivé s tím, kam to až chceme nechat zajít, nýbrž naše idea byla bezezbytku posvěcena a my tak získaly spojence, který byl ochotný do toho jít se stejným zápalem, jako my.
Když pak Mikin dorazil na další kolo nechutných úlisností, zpražila jsem ho pohledem, který jsem si pod režisérským pohledem Jíti doma dlouho trénovala na nečisto, a s despektem jsem k němu prohodila „To je pořád keců. A přitom jsi stejně posraný až za ušima a neuděláš nic, co by mě skutečně přesvědčilo o tom, že to bude stát za to.“
Mikin vypnul prsa jak kohout na smetišti, rozdurdil se a vzpurně pravil „A co by to jako takého mělo být?“.
Zchladila jsem ho ledovým pohledem a utrousila natrénovanou řečí „Generální je tvůj strýček, ne?“. A jakmile ten idiot vzdorovitě kývnul na souhlas, hodila jsem rukavici: „Takže kdybys byl co k čemu, tak se neschováváš kdesi po skladech, zasedačkách a schodištích, ale najdeš způsob, jak se dostat do jeho kanceláře“.
Mikin na mě vytřeštil oči.
„Sním o tom, jak si to rozdávám s pořádným chlapem s výdrží a velkým pérem v tom jeho obrovském koženém křesle“, prohlásila jsem zasněně. Jitčina slova, že. Musela jsem je naučit nazpaměť.
A pak zase upřela na Mikina odsouzeníhodný pohled.
„Když najdeš způsob, jak tam pro nás najít klid a budeš tam nahý připravený se stojícím ptákem, až tam v domluvený čas dorazím, nabodnu se na tebe a předvedu ti, jak vypadá pravé, nefalšované rodeo.“
A že to myslím naprosto vážně, dodala jsem ještě „Jinak za mnou už nelez, ubožáku“.
Byla ve mně malinkatá dušička, jak tohle může dopadnout, ale ten blbeček byl opravdu furiant a bojovník bez špetka pudu sebezáchovy. Oči se mu zúžily do škvír, na které by byl hrdý i Bud Spencer, štěkl „Dám ti vědět, kdy“, a vydusal z místnosti.
Ani když mi pak o dva dny později špitl, zatímco se skláněl nad mým stolem pod záminkou, že přinesl nějaká lejstra, bez kterých se můj šéf určitě neobejde „Dneska přesně v šest“, stále jsem ještě nevěřila, že by Jíťa i Renata (tak se jmenovala naše nová personální ředitelka) mohly mít pravdu a já se mýlila, že on to opravdu udělá.
Na každý pád, předala jsem potřebnou informaci dál a zůstala v práci ten den až do šesté, byť jsem tím přišla o jógu. Ani mě však nenapadlo, abych se ochomýtala poblíž prostor generálního s nějakou nutkavou potřebou být naživo přitom. Úplně mi stačil ten šílený Renatin řev, který musel být slyšet až na ulici, když s kamerkou v ruce (a raději bosá) našla pachatele tam, kde se měl nacházet. A jak jsem se dozvěděla později, i ve stavu, který mu byl předepsán. Zlé jazyky dokonce tvrdily, že když ve dveřích rozlétnuvších se náhle dokořán spatřil personální šéfku, postříkal úlekem svému strýci spodní desku stolu.
I tak jsem tu noc skoro oka nezamhouřila, i přesto, že mě Jíťa celý večer uklidňovala, že jsme určitě vyhrály, celé to dobře dopadne a žádné boží rány se na nás odnikud nesnesou, a opět jsme spaly spolu v posteli. Slavit jsem začala až tehdy, kdy se druhý den ráno jak stepní požár firmou lavinovitě šířila správa, že Mikin dnešním dnem ve firmě na minutu skončil, stejně jako se šířily neoficiální důvody této změny s varováním určeným dalším podobným gaunerům, jak s nimi bude naloženo, pokud budou překračovat pracovní řád a meze slušného chování. Oficiálně ale samozřejmě Mikin získal neodolatelné místo jinde. Generální si přece musel zachovat tvář.
Definitivní vítězství jsem pak vyhlásila tehdy, když si mě Renata oficiálně pozvala, aby mi osobně poděkovala v nasazení v minulém týdnu, kdy jsem se i pouhou administrativní prací při přípravě smluvní dokumentace podstatnou měrou zasloužila o to, že jsme získali významnou, lukrativní zakázku. Z čehož mě nemine zasloužená, tučná odměna. V neoficiální části mě pak srdečně poděkovala za sebe i spoustu dalších nejen žen v práci, kterým se Mikin zadřel silně pod kůži, a ujistila mě, že si dala extra záležet na tom, aby pochopil, že kdyby se mi někdy chtěl mstít, to peklo, co zažil teď, bude proti tomu, co následně přijde, procházkou růžovým sadem.
Bylo jí už výrazně přes 40, ale když mě upřímně objala a dala mi polibky na tvář, zacloumalo to se mnou jak při kocovině.
Byla jsem si jistá, že Renata dodržela slovo i v tom, že o mém podílu na celé záležitosti taktně pomlčela. Ale asi nebylo žádným tajemstvím, že poslední cíl, o který Mikin tak neúspěšně usiloval, jsem byla já, a má pozice byla naopak posílena, takže si moudré hlavy mohly snadno dát 1+1 dohromady. Tedy takové jsem si alespoň já sama dala vysvětlení toho, že byť jsem nezachytila žádnou šuškandu, měla jsem rázem zase zpátky svůj ztracený klid. Hulváti, idioti, nadrženci a oportunisté se mi od té doby vyhýbali obloukem, resp. se drželi pouze pracovních vztahů a při pokusu o něco více ustoupili ihned, jakmile jsem neprojevila zájem. A pak tu byl můj nový, pevný vztah s takovou kapacitou, jakou byla naše personální ředitelka, jejíž vliv ve firmě byl po této epizodě výrazně posílen a vyztužen. A to nebylo vůbec k zahození.
Z toho, do čeho jsem šla s takovým sebezapřením, tak vyvstala taková pozitiva. Samá pozitiva. A to ani nepočítám to, co mě ten druhý den večer pak doma čekalo s Jíťou.
