Cizinec ve vlaku

Bylo jedno chladné ráno, kdy jsem nasedla do vlaku směřujícího do Prahy. Vzduch byl těžký a trochu dusný, ale vlak byl naštěstí poměrně prázdný. Posadila jsem se k oknu, sledovala, jak se krajina za sklem mění a přemýšlela o všech věcech, které mě čekaly. Ve vagónu bylo několik lidí, každý si hleděl svého, když jsem si všimla cizince, který přistoupil ke mně. Byl to muž v středním věku, s tmavými vlasy a neobyčejně přitažlivými rysy. Působil trochu ztraceně, jako by na něco čekal, a jeho oči se okamžitě setkaly s mými.

„Pardon, nevíte náhodou, kdy je příští zastávka?“ zeptal se mě anglicky s lehkým přízvukem.

„V Kolíně, asi za deset minut,“ odpověděla jsem, aniž bych si toho nějak zvlášť všimla.

„Děkuji. Jsem tu poprvé. A co vy, často jezdíte vlakem?“ pokračoval, a já jsem se zaměřila na jeho zvědavý pohled. Zpočátku jsem ho brala jako nevinný začátek konverzace.

„Jo, docela často. Cesta je vždycky příjemná, pokud není zpoždění,“ odpověděla jsem, aniž bych se pořádně zamyslela.

Během několika minut jsme se dostali k různým tématům, od sportu po naše oblíbené knihy, a najednou to už nebylo jen o vlaku nebo o malých zdvořilostních frázích. Zajímalo mě, že ten cizinec vypadá, že má zájem o všechno, co říkám.

A pak to přišlo. Něco, co mě překvapilo. Zničeho nic se jeho tón změnil.

„Tak co, vsadíme se?“ řekl s úsměvem, který byl teď trochu širší, možná i trochu tajemný.

„Vsadíme? Na co?“ odpověděla jsem, trochu zaskočená jeho otázkou.

„Na cokoliv. Všiml jsem si, že máte na nohou nové boty. Tipuji, že jste je koupila na nějakém výprodeji,“ řekl s lehkým zasmáním, jako by věděl víc, než jsem si myslela.

Zasmála jsem se. „No, vlastně máte pravdu. A co když jsem měl pravdu já?“ zeptala jsem se s úsměvem, trochu se s ním škádlivě bavila.

„Pokud bych prohrál, koupím vám oběd. Pokud vy prohrajete, tak...“ opět se odmlčel, jako by přemýšlel o dalším kroku.

„No tak dobře, ať to stojí za to. Kdo prohraje, ten zaplatí oběd,“ souhlasila jsem, i když jsem stále netušila, co tím vlastně myslí.

„Jednoduché. Zkuste mi říct, jaký jazyk se tu mluví. Jaký je hlavní jazyk této země. Uvidíme, jestli se shodneme,“ řekl s vážným výrazem, ale v očích mu zůstal ten záblesk výzvy.

„To je snadné. Čeština,“ odpověděla jsem s klidem, připravená si být jistá tím, co jsem řekla.

Ale jeho výraz se změnil. Najednou byl nekompromisní. „Ne. Odpovědí je angličtina. Vyhrajete, že?“ řekl s úsměvem, který už nebyl tak přátelský.

Bylo mi jasné, že teď jsem v jeho hře. A byla to hra, kterou jsem nezačala, ale která se postupně stávala stále více osobní. „Takže jsem prohrála?“ zeptala jsem se, protože jsem pochopila, že jde o něco víc než jen o oběd.

„Myslím, že ano,“ řekl, jeho hlas zněl hluboce a měl něco ve svém pohledu, co mě naprosto zaskočilo. „A teď?“ pokračoval, jakoby čekal na mou reakci.

„Co teď?“ zeptala jsem se, a už jsem věděla, že tohle už není jen o výhře nebo prohře. Něco mezi námi se změnilo.

„Pojďme to zkomplikovat. Co kdybychom tento oběd udělali trochu... zábavnějším?“ řekl tiše, ale dost jasně, abych věděla, že mě vyzývá k dalšímu kroku.

Najednou jsem cítila, jak mezi námi visí něco nevyřčeného. Něco, co bylo víc než jen slovní výzva. Moje srdce začalo bít rychleji, když se jeho pohled setkal s mým a jeho ruka se kousek přiblížila k mému zápěstí. „Co tím myslíte?“ zeptala jsem se, protože jsem tušila, že teď je na mě, jestli se nechám unést.

„Něco víc,“ řekl, a jeho ruka se lehce dotkla mé. „Něco, co nebudeme říkat nahlas, ale co se mezi námi stane. Rozhodnutí je na vás.“

Cítila jsem, jak se situace vyostřuje. Moje ruka začala lehce třást, ale ne od strachu, spíše od vzrušení. Věděla jsem, že pokud se rozhodnu pokračovat, už se nedokážu vrátit zpátky.