Filip seděl na okenním parapetu, kolena přitažená k bradě. Lukáš vešel do pokoje s hrnkem horké čokolády a posadil se vedle něj. Bylo ticho, ale ne nepříjemné. Vzduchem voněla skořice a za oknem blikaly vzdálené hvězdy.
„Na co myslíš?“ zeptal se Lukáš po chvíli.
Filip se pousmál, ale neotočil se. „Na to, že kdybych tenkrát nešel na ten koncert, nikdy bych tě nepoznal.“
Lukáš cítil, jak mu tváře rudnou, i když se snažil působit nenápadně. „To je zvláštní, že? Jak jeden večer může změnit tolik věcí.“
Filip přikývl a konečně na něj pohlédl. „A co ty? Lituješ někdy, že jsme se potkali?“
„Lituju jen toho, že jsme se nepotkali dřív,“ odpověděl Lukáš bez váhání.
Filip se zasmál, ale bylo v tom něco víc – radost, úleva, možná i trochu nervozity. „Někdy mám pocit, že je to všechno moc dobrý na to, aby to byla pravda.“
Lukáš položil hrnek na parapet a natáhl se, aby Filipa jemně chytil za ruku. „Je to pravda. A já nechci, aby to skončilo.“
Filip mlčel, ale stisk jeho ruky byl odpovědí.
„Půjdeme ven?“ navrhl Lukáš.
Filip kývl. Za chvíli už kráčeli tichou noční ulicí, kabáty přitažené těsně k tělu. Filip najednou zastavil, rozhlédl se, a pak zamířil ke staré zahradě za městem, kterou oba dobře znali.
„Pamatuješ si, jak jsme tu byli poprvé?“ zeptal se Filip, když se zastavili u staré jabloně.
Lukáš přikývl. „Bylo to v létě. Tehdy jsi mi řekl, že chceš být sám sebou, i když to není vždycky lehký.“
„A ty jsi mi slíbil, že budu mít vždycky někoho, kdo mě pochopí,“ dodal Filip.
Stáli tam chvíli, obklopení tichem noci. Filip se najednou naklonil a políbil Lukáše – jemně, skoro nesměle.
„Děkuju,“ zašeptal, když se odtáhl.
„Za co?“ nechápal Lukáš.
„Za to, že jsi. Že mi ukazuješ, že láska není jen o strachu nebo bolesti, ale o tom najít někoho, kdo tě přijímá takového, jaký jsi.“
Lukáš cítil, jak mu do očí stoupají slzy, ale nechal je být. Protože v tu chvíli věděl, že našel to, co hledal – domov ve Filipových očích.
