Filip a Lukáš seděli na měkké pohovce v malém bytě, jen při tlumeném světle stolní lampy. Venku padal jemný déšť, kapky tiše bubnovaly na okno, a v místnosti vládl klid.
Filip se opřel dozadu, nohy natažené přes Lukášovy. Oba mlčeli, ale v tichu mezi nimi bylo cítit něco víc – očekávání, blízkost, napětí.
„Na co myslíš?“ zeptal se Filip, oči upřené na Lukášovu tvář.
Lukáš se mírně pousmál. „Na to, jak mi s tebou připadá všechno... správné.“
Filip natáhl ruku, jemně se dotkl Lukášovy tváře a přitáhl ho blíž. Jejich rty se setkaly v polibku – nejdřív něžném, jako by si oba nebyli jistí, co se děje. Pak ale Filip ztratil zábrany, polibek se prohloubil a mezi nimi se rozehrála němá řeč, která nepotřebovala žádná slova.
Lukášovy prsty nejistě přejely po Filipově rameni, jako by se chtěl ujistit, že to, co cítí, je skutečné. Filipovy ruce ho však ujistily – pevně, ale zároveň jemně přitáhly Lukáše k sobě.
„Jsi si jistý?“ zašeptal Filip, jeho hlas zněl skoro rozechvěle.
Lukáš se usmál a přikývl. „S tebou? Vždycky.“
Oba se přesunuli na měkký koberec u pohovky, kde světlo lampy vrhalo tlumené stíny. Filipovy ruce jemně mapovaly Lukášovu kůži, jako by se snažil zapamatovat každý její detail. Každý dotek byl promyšlený, každý pohyb nesl význam – bylo v tom víc než jen fyzická touha, bylo v tom propojení, kterému oba plně rozuměli.
V tu chvíli nezáleželo na tom, co bylo venku, nebo na zítřejších starostech. Byl jen ten okamžik, jejich dech, doteky a láska, která překonala všechno.
Když bylo po všem, Filip přitiskl Lukáše k sobě a zašeptal: „Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl být s někým tak šťastný.“
„A já nikdy nevěřil, že mě někdo může milovat tak, jak jsi to právě udělal,“ odpověděl Lukáš tiše a zavřel oči, vděčný za to, že našel někoho, kdo mu dal pocit bezpečí a domova.
