Zkušební kabinka: Druhé setkání s Annou

Podzimní atmosféra mě neopustila ani o několik týdnů později, kdy jsem se vypravil do obchodního centra. Blížil se první advent, a všude kolem už visely světelné řetězy a vonělo to svařeným vínem z přilehlých stánků. Procházel jsem mezi regály s knihami, když jsem uslyšel známý hlas.

„Ahoj!“ ozvala se Anna a já se otočil. Stála tam s úsměvem od ucha k uchu, oblečená v černém roláku a džínách, které zvýrazňovaly její štíhlou postavu. „Nepotkáváme se nějak často náhodou?“ dodala s šibalským pohledem.

„Možná je to osud,“ odpověděl jsem a úsměv jí oplatil.

„Víš co?“ řekla a ukázala na tašky, které nesla. „Mám problém. Potřebuju pomoct s výběrem pár kousků, a ty mi přijdeš jako ideální poradce.“

Než jsem stihl protestovat, už mě táhla za ruku směrem k módnímu obchodu. Uvnitř jsme se usadili vedle kabinek a ona zmizela mezi stojany plnými oblečení. Po chvíli se vrátila s náručí plnou věcí a šibalským úsměvem.

„Tak co, připraven na módní přehlídku?“ zeptala se a zmizela za závěsem jedné ze zkušebních kabinek.

První na řadě byly džíny. Překvapivě dobře jí padly, zvýrazňovaly každý detail jejích křivek. „Co myslíš?“ ptala se, zatímco se otáčela, aby mi ukázala, jak sedí zezadu. Mohl jsem jen souhlasně přikývnout.

Následovalo několik triček, šaty, a dokonce i dlouhý kabát. Po každém modelu se mě ptala na názor, a já jí upřímně říkal, že ve všem vypadá skvěle. Pak se znovu zavřela za závěsem a já slyšel, jak šustí další kousek oblečení.

„Co říkáš na tohle?“ ozvalo se a Anna vykročila ven. Na sobě měla jen dlouhý kabát, zavázaný na uzel. Její pohled byl tentokrát jiný – plný výzvy. Pomalu rozevřela přední část kabátu a odhalila černé krajkové spodní prádlo, které spíš zakrývalo, než odhalovalo. Její oči se do mě zabodly. „Je tohle lepší než džíny?“

Cítil jsem, jak mi vyschlo v krku. „Tohle určitě vede,“ odpověděl jsem chraplavě.

„Dobře,“ usmála se. „Ale myslím, že bych to měla pořádně otestovat. Co říkáš?“ Natáhla se, chytla mě za ruku a vtáhla mě dovnitř kabinky. Byla malá a těsná, ale to nám nevadilo.

Zavřela závěs a opřela se o stěnu kabinky. Ruce mi sklouzly na její boky a přitáhly ji k sobě. Naše polibky byly tentokrát hladovější a intenzivnější. Cítil jsem, jak se její tělo tiskne na mé, zatímco její ruce zkoumaly každý centimetr mého těla.

„Ticho,“ zašeptala, když se někdo přiblížil k vedlejší kabince, ale její úsměv prozrazoval, že si tuhle hru užívá. Mé ruce sjely po jejích stehnech a zajely pod krajkové lemování. Její dech se zrychlil, když jsem ji přitiskl na zeď kabinky a nechal se pohltit okamžikem.

Naše pohyby byly rychlé, naléhavé, ale stále promyšlené. Její tlumené vzdechy a můj zrychlený dech se ztrácely v šustění látek a hudbě z reproduktorů. Po chvíli se její tělo zachvělo a ona mě pevně sevřela.

Když jsme se oba uklidnili, upravili jsme se v tichu, jen s občasným pohledem, který mluvil za vše. Anna si znovu oblékla přiléhavý rolák, s dokonalým klidem si upravila vlasy a vyšla ven z kabinky. Já ji následoval, snažíc se tvářit nenápadně, i když mi tep ještě neustál.

Před prodavačkou zastavila, zvedla ramínko s kabátem a usmála se. „Rozhodně si ho beru, sedí perfektně,“ řekla s takovou nenuceností, že by nikdo nepoznal, co se právě odehrálo.

Když jsme vyšli z obchodu, zastavila se, přitáhla mě k sobě a zašeptala: „Tohle rozhodně nebylo naposledy.“ Její oči byly plné výzvy, která mě pohltila stejně jako tehdy na nádraží.

Podíval jsem se na ni a odpověděl: „To bych ani nedovolil.“ Oba jsme se zasmáli a pokračovali dál. Možná to začalo jako náhoda, ale s Annou jsem měl pocit, že každé další setkání bude ještě nečekanější – a rozhodně vzrušující.