Jindřichohradecká

Pro prvotinu vybrán reálný příběh, který se odehrál před cca 6 lety, na podzim.
Rozhodli jsme se spojit zábavu s nějakým poznáním, což je pro nás taky zábava, a pořídili vstupenky na koncert hned dvou známějších českých kapel do tamního kulturního domu, nesoucího název po jednom z hezkých ženských jmen, které se, z mého pohledu, zas tak moc nepoužívají. Pronajali si ubytování na 1 noc s tím, že první i druhý den si zároveň prohlédneme toto krásné město, kudy jsme do té doby maximálně tak projížděli.
Vše probíhalo dobře, koncert krásně plynul, dobře jsme se bavili, tančili, zpívali, střídali se v chození pro pivo i na záchod 😊 Jedno kolo šla na bar partnerka a tentokrát se nějak dlouho nevracela. „Asi fronta,“ říkal jsem si v duchu. Ale když už se s pivem vraceli zpět do sálu i ti, které jsem si pamatoval, že kolem mě procházeli, když už jsem ji trochu nervózně vyhlížel, tak má prvotní teorie tak trochu padla. Vydal jsem se tedy směr bar také. Její vlasy jsem poznal z dáli. V žádné frontě nebyla, seděla na kraji baru, mezi dvěma trochu máničkoidními týpky, před sebou měla kus svého a celé moje, byť již značně unavené, pivo a prázdného panáka a všichni klábosili a ona se očividně dobře bavila. Vyhodnotil jsem to celé jako „safe“ situaci a nemajíc v plánu tam nějak ztrapňovat jí nebo sebe jsem se zase vytratil zpět poslouchat.
Po konci písně si mě partnerka našla. „Promiň, jsme se tam trochu zakecali. Mlaďoši mě tam balili, byla to hrozná sranda,“ vysvětlila mi své zdržení a předala mi pivo vzhledem připomínající broskvový čaj v PETce.
Příště jsem zas šel na bar já, akce probíhala normálně, druhá kapela dohrála a pomalu se celý večer chýlil ke konci. Šel jsem ještě na záchod a když jsem se vrátil, partnerka držela v každé ruce pivo a vedla rozhovor s jedním z těch kluků z baru. „Tady jsem nám ještě vzala jedno na cestu,“ podává mi kelímek, „jo, a tohle je Jirka,“ hodí hlavou směrem ke klukovi, kterej na první pohled vypadá minimálně jako můj o hoooodně mladší brácha, a pak si usrkne z piva a zvedne pohled, trochu provinile, trochu šibalsky, ke mně. „Je moc fajn,“ dodá poté, co si lokne. Asi chápu, oč jde.
Podáme si s Jirkou ruce. Oba jsme trochu zaražení, ale on v nervozitě určitě vede. Aby ne, později vyjde najevo, že mu je 19 let, takže docela „koloušek“. Jako místňák nám poradí, že si můžeme vzít tágo (pardon, ale jako Pražáka mě ani nenapadlo, že tu můžete mít taxíky 😊) a ušetřit tak asi 25 minut chůze, a vše i s dročkařem vyřídí.
Auto nás vyhazuje před domem, otvírám dveře do pensionu a klučina, kterej byl už před tím poměrně nervózní, ale umě to skrýval nějakým tím alkoholem, trochu zamrzne. „Půjdeš dál?“ ptám se ho ve dveřích, zatímco je stále na chodníku a asi si rekapituluje, co se právě děje. „Půjde!“ vrací se zevnitř má partnerka, a jistým krokem jde zpět k Jirkovi, bere jej za ruku a prostě jak učitelka malýho fakana ho táhne dovnitř a pak po schodech až k našemu apartmánu v prvním patře.
Jsme uvnitř, všichni tři. V teple, suchu, atmosféra je už trochu klidnější. Otvíráme víno, co jsme tam měli na romantický pokoncertní večer ve dvou připravené a probíhá small talk o tom, co děláme my, co studuje on, jak nás napadlo přijet z Prahy na koncert, tipy co vidět ve městě…. „Jestli nikdo nepotřebujete, zabrala bych si chvilku koupelnu pro sebe,“ ukončí tuto část ONA a za našeho kroucení hlavou se odebere pryč. Když slyšíme sprchu, využívá toho nejprve Jirka a ptá se mě, co teď vlastně bude dál a jak si to jako představujeme, ptá se mě, kolik je partnerce. Že ji na baru pozvali na panáka, hádali její věk, ale prý neuhádli, nechtěla jim to říct, tak prohráli dalšího... No, aspoň že mi nekecá, když jsem část toho příběhu sám viděl… „Hele, já nevim, co jste si všechno domluvili. Já přišel z hajzlu a už jste tam spolu stáli a dál už to znáš,“ popravdě odpovídám. „Říkala, že se jí líbím a že by ráda, aby tenhle večer ještě neskončil, ale že je zadaná a je tu s přítelem, tak pokud mi to nevadí, že se k vám můžu přidat,“ reaguje a já uznávám, že jo, takhle nějak to být skutečně mohlo a potvrzuji, že já jsem s tím OK, a chce-li zůstat, nechť zůstane, chce-li odejít, tak teď je ten nejvhodnější moment. Chce zůstat. Říkám mu tedy nějaká pravidla, co jo, ne, co má ráda, co nikoli…a akorát vypne sprcha, tak ještě dolévám poloprázdné sklenice a po pár vteřinách cvakne klika a partnerka vchází za námi do pokoje. Zabalená v ručníku, dlouhé vlasy rozpuštěné. Ode mě dostává pusu, od Jirky skleničku. "Teď je řada na tobě," říkám mu a z postele beru druhý ručník, podávám mu ho a on kráčí do koupelny. Nastává podobný scénář - sprcha dělá kulisu, a tak se bavíme, co že se to dnes děje. "Jak jsem šla pro pivo, tak mě kluci komentovali a ptali se, jestli tu studuju na vejšce, to jsem se musela smát. Byli milí. A pozvali mě na panáka. Tenhle pak chtěli i číslo. Přišel, když jsi šel před odchodem na záchod, vrazil mi pusu a ptal se, jestli mě může ještě někdy vidět. Tak jsem řekla, že to číslo je 3 a může, ale jedině dnes a u nás. Je mu 19, to je uplně šílený! Ale hezkej, ne? Neva?" zeptala se, i když už dávno znala mou odpověď.
Opět klika koupelny, Jirka v ručníku, který si ještě přidržoval rukou a v druhé příkladně, neřkuli do komínku, srovnané své hadry. A pak že jsou mladí nepořádní :-)
Druhé přiťuknutí. A zbývá s koupelí řada na mně. Třetí ručník na dvojlůžáku není, tak si partnerka sundává svůj, beru si ho od ní a také mířím do koupelny. A dělám při tom, že nevidím, jak ji mladej po očku nahou očumuje. Ale sám je jen v ručníku, bos, docela vyjukanej, trochu připitej a celou dobu se chová slušně a takový z něj mám i pocit, tak se nebojím je tam nechat o samotě. Z tohoto žádná potenciální Kriminálka Jindřichův Hradec nekouká.
Dosprchováno, ještě bych si mohl vyčistit zuby. Přece jen po těch X pivech... Po chvilce mi dochází, že neslyším žádné zvuky, žádný hovor, TV, hudbu, nic... Divné. Doplivnu a dovykloktám a s trochou obav, zda jsem přece jen něco nepodcenil, mířím do pokoje.
Aha, tak proto, partnerka sedí na kraji postele, rukama zapřená za zády a hlavu zakloněnou dozadu, až jí její dlouhé vlasy musí lechtat bedra...




Tak, tolik tedy první pokus o povídku. Zatím jen úvod, bez nějakých peprnějších detailů, protože těžko říct, zda to zatím zaujalo, chcete pokračování, není tam moc chyb nebo zda to má vůbec nějaký potenciál…. Když bude zájem, bude v druhé části dopsáno, když ne, tak to holt upadne v zapomnění, jako mnoho jiných zde a schytá to pár, snad i oprávněných, hejtů a bude jasno, že se spisovatelstvím to na obživu nebude 😊
Díky.