Uprostřed ledna na sídlišti prasklo topení. Bylo to za skomírajícího bolševika, kdy všecko bylo plánováno, aby se vědělo, kolik se čeho spotřebuje a kolik se má čeho vyrobit a aby byl všude všeho dostatek. Jenže porucha topení jaksi v plánu nebyla, proto OPBH vylepil ve všech vchodech oznámení, že vzhledem k tomu, že topení je "v poruše“, doporučuje se zbytečně nevětrat a teplem šetřit.
Robinovi to nevadilo. Seděl si ve svém 1+1 v péřové bundě a oddával se poslechu svých oblíbených gramodesek, protože často bivakoval v zimě venku a věděl, jak si se zimou poradit. Vtom zadrnčel zvonek. Za dveřmi stála sousedka, celá uplakaná, a říkala mu, že jim je v bytě hrozná zima, že děti pláčou, že už jim oblíkla, co mohla, strčila je pod dvě peřiny, ale jim je pořád zima a že už si neví rady a neví, co má dělat. Robin jako zkušený zálesák věděl, že když dítě prochladne pod určitou mez, jeho tělo už není schopné se zahřát vlastním teplem, i kdyby mělo na sobě deset peřin, a že potřebuje vnější zdroj tepla..
Řekl sousedce, že bude potřebovat horkou vodu a ať postaví na sporák třílitrový hrnec. Nechápala, ale udělala podle jeho pokynů. Robin seběhl dolů do auta a vzal tam dva velké termofory, které měl ve své zimní výbavě pro polní přežití. Naplnil opatrně každý z nich vařící vodou, pevně zašrouboval, zabalil do froté ručníků a řekl sousedce, aby je strčila dětem pod oblečení na holé bříško. Děti skoro ihned přestaly plakat, stočily se do klubíčka a přitulily se jak koťata k té báječné věci, co je tak krásně hřála. Za chvíli blaženě usnuly, jen nosíky jim koukaly zpod peřin.
No a sousedka uvařila Robinovi horký čaj s rumem, chvíli si povídali, a protože ten její vzal do zaječích už dávno, protože i ženské tělo potřebuje své a protože se Robin projevil jako skutečný chlap, co si vždy se vším ví rady, odměnila se mu po chvíli tím nejkrásnějším specificky ženským způsobem, při kterém jim pak nebylo zima už ani jednomu.
