Nevěděl jsem co se stalo. Třásla se. Musel jsem ji odtud dostat.
“Přijď rychle do relaxu, dveře číslo 16.” řekl jsem do telefonu.
Šel jsem vedle do koupelny si dát košili. Vzal jsem z věšáku župan a začal ho dávat Anně. Konečně zaklepal.
“Co se děje?” ptal se Štěpán.
Rychle jsem za ním zavřel.
“Co to je?” díval se kolem sebe. “To je obojek?” ukázal na mně a já jsem si uvědomil, že jsem nesundal postroj.
Ozvala se Anna.
“Co se stalo?” přiklekl k ní a začal ji motat do županu.
“Pomoz mi ji dostat ke mě.” požádal jsem ho.
“Proč k tobě?”
“Protože na pokoji není sama!” to je blbá otázka.
Vyšli jsme z místnosti, já jsem ji hned zamknul, sice jsem nařídil nechodit do šestnáctky, ale člověk nikdy neví.
Museli jsme jít zadním vchodem a proběhnout venkem. Další zadní vchod byl hned u výtahu, který sloužil jako zásobování. Štěpán šel vždy napřed a kontroloval jestli tam někdo není. Každým krokem mě bolela prdel. Štípala a svěděla.
U poslední odbočky jsem Štěpánovi podal svou kartu od pokoje. Oddechli jsme si až se zavřely dveře.
Položil jsem Annu na postel a šel jsem jí nalít čistou vodu.
“Ok, jako tvůj právník bych nejspíš měl vědět o co tady jde. Jestli tě z toho vůbec dostanu.”
Jemu jsem důvěřoval. Byl spolehlivý a dostal mě už z tolika průserů, že nebyl důvod mu to neříct.
“Jsem její čokl.” díval jsem se na Štěpána a pomalu jsem se posadil k Anně.
“Celkem se o takové věci zajímám. Takže podle toho jak těžce dosedáš ti dala pěkně na prdel.” řekl pobaveně.
Vstal jsem a ukázal mu ji.
“Nooo pěkně. A co jsi to za čokla, že se z tebe panička sesypala?”
“No dovol? Můžeš za to ty! Ty jsi jí neřekl, že jsi gay?” udeřil jsem na něj.
Anna už usnula. Možná jsem chtěl po ní moc. Každý den hrát paničku.
“Co? To mám každému říkat na potkání ‘jo hele jsem gay’ jo?” řekl dotčeně.
“Ne. Ale viděl jsem jak sleduje tvé hodinky.”
“Tak toto tvou paní vzrušuje?” podíval se na své hodinky.
“To a úspěšní muži. Chce zkrotit ty, kteří druhým přes den dělají v práci peklo. A večer jim to dá pak sežrat.”
“A je vhodné, že to je tvá zaměstnankyně?” připomněl mi jedinou chybu.
Ale zároveň plus, že Annu mám bez masky v moci já.
“To jsme zjistili až si mě adoptovala.” Štěpán vyprskl smíchy.
Já také. Muselo to znít hrozně, ale pro mě, oddaného psa, to bylo normální.
“A v čem jsem úspěšný já, že mě chce zkrotit?” zajímalo ho.
Pokrčil jsem rameny: “Jsi právník, v čem asi. U soudu drtíš oponenty. A taky máš celkem hezkou figuru.” doufám, že si to nevzal moc k srdci a nemyslí si, že ho balím.
“No.. musíš udělat něco čím svou paničku potěšíš a hodně potěšíš! Protože když zlobíš, tak tresty ještě nedává.” vymyslel.
“Tak poraď co?” když se v tom pohybuje, tak může něco vědět.
“Přiveď si domů kamaráda.” naznačil.
“Jako.. ty?” nevěřil jsem co nabízí, ale to by paní potěšilo dost.
“Nejde tam přece o sex. I gayové toto mají rádi. Samozřejmě i s jiným po-”
“Jo jo dobře, chápu.” nechtěl jsem jako heterák znát tyto podrobnosti.
“No což. Čistokrevný jsi. A když dokážu přepnout na psa, tak bych mohl zapomenout, že jsi můj právník.” Ty vole! Ale co bych pro svou paní neudělal.
“Ok, tak já jdu sehnat obojek a vodítko.” šel ke dveřím.
“Jako psí?” neměl jsem opravdového psa, ale něco mi říkalo, že co mi nasazuje paní není ze zverimexu.
“Mám přehled, kde jsou speciální obchody. A jeden je ve velkém městě nedaleko odsud.”
“Teď už bude stejně zavřeno. A musíš jít i do zverimexu. Koupíš ten největší pelech. Tam musíš na ni počkat a tam tě také potom odstrojuje. Na sobě jen kalhoty bez trenek a hodinky.” popsal jsem mu jak to má má paní ráda.
“Ta tě dobře cvičí.” poznamenal.
“Běž zpátky dolů a přines její oblečení. Já to pak půjdu uklidit.” dal jsem mu klíč a kartu. Jen dvě karty otvíraly šestnáctku.
Udělal, co jsem řekl. Já jsem si šel lehnout k nohám paní. Snad bude v pořádku. Slibuju, že už budu hodný.
A má omluva bude stát za to. Zařídím jí klidně celou smečku, když bude chtít. Ale zatím to vypadá, že by jí mohlo potěšit, že ji naservíruji právníka. Doufám, že se tam bude chtít vrátit..
Anna se vzbudila uprostřed noci. Měla na sobě župan a černé body. Styděla se. Vymyslela trest pro hafana a nedala ho. Co teď? Jak mě sem vůbec dostal?
Spal vedle ní na posteli. Potichu jsem se vyplížila z postele. U nohou byly mé věci. Seru na to jestli mě někdo uvidí. Vyšla jsem ven z pokoje. Pomalu a potichu zacvakla dveře.
“V pohodě?” naskočila jsem.
Na chodbě stál Štěpán.
“Pojď.” odvedl mně o pár dveří dál a přes kartu je otevřel.
“Tady se můžeš v klidu obléct.” řekl a chtěl odejít.
“Proč jdeš pryč, když jsi stejně na chlapy?” zastavila jsem ho.
“Takže jsi vnímala?” a bez ostychu sledoval jak se svlékám.
“Než jsem usnula. Nejspíš na to nemám. Mohl bys to pejsa- , panu Dobeškovi říct.” včas jsem se opravila.
“V pohodě. Rozumím řeči vašeho kmene. Nemáš jen na to vykonávat velké tresty. Musíš se k tomu pomalu dopracovat.” mluvil jako by to dělal každý den.
Oblečená jsem položila župan na jeho postel.
“Nechám ho tady.” a šla jsem ke dveřím.
Zastoupil mě cestu.
“Nech psa, aby se ti omluvil. Uvidíš, že to bude stát za to.” odstoupil a já jsem odešla.
Poradil snad něco pejsanovi? Nesmím to už přehánět. Měly to být jen tři švihy. Nebo nebýt tak silné.
Snad mu šéf důvěřuje, že si ho k tomu zavolal. Jinak se propadnu studem jestli se provalí co jsem s ředitelem prováděla.
Mám to zkusit a jít znovu do masky?
