Kapitola jedenáctá - Poprvé jinak
Vzbudila se zase dříve než on. Tentokrát ale snídani připravovala s úplně jiným pocitem. Ještě včera to byla úsluha v zásadě cizímu člověku, jen její díl do snažení se přežít tento sdílený osud. Dnes to byla milá povinnost okořeněná zvláštní nervozitou, jestli bude všechno správně. Všechno už bylo hotové a on ještě spal. Nechtěla ho rušit. Nachystanou snídani přikryla listem a vypravila se do nejbližšího okolí dívat se po něčem, co by se dalo jíst. Měla štěstí, našla nějaké plody, ale také narazila na mělký potůček, v němž byly drobné ryby. Po cestě zpátky se snažila nařezat nějaké dlouhé listy, ze kterých by možná dokázala uplést vrš.
Když se vrátila, už byl vzhůru a tvářil se vážně, vlastně se tvářil velmi naštvaně. Snídaně se ani nedotkl.
Ačkoli viděl, že má plné ruce plodů a dlouhých listů, neodpustil si otázku: "Kde jsi byla?"
"Venku, hledat něco k jídlu." "...Pane," dodala rychle.
Nereagoval na to, napětí nepovolilo.
"Takže si vyjasníme některé věci. V první řadě polož, co máš v rukách."
Ihned poslechla. Stála před ním a odložené věci jí chyběly. Nevěděla co s rukama, stála tam najednou nechráněná hradbou listů, které měla v náruči.
"Nezdravíš?" Jeho přísný pohled nepovoloval.
Cítila, že se vlastně i trochu bojí.
"Omlouvám se, Pane, zaskočil jste mě. Dobré ráno přeji."
"Takhle nevypadá pozdrav," pomalu se k ní blížil a ona měla pocit, že je před ním s každým jeho krokem směrem k ní menší a menší. Když byl úplně u ní, sotva dýchala, hlavu měla skloněnou a s napětím čekala, co bude. Zvedl její hlavu za bradu.
Dívala se mu do očí a najednou věděla, že se nemá bát čeho.
Snad ani nemrkl, když řekl, aby si klekla. Měla pocit, že nad ní snad ještě vyrostl. Choulila se v té síle, ale cítila, že je jí v tom dobře.
"Dobré ráno, Pane," řekla už ted vkleče a se sklopenou hlavou.
"To je lepší. Dobře si to pamatuj."
"Ano, Pane."
"Teď pojď se mnou."
Zvedla se a následovala ho před jeskyni. Po cestě stihl vzít snídani, kterou mu nachystala. Šli jen pár metrů. Chtěl si jen sednout na kmen spadlého stromu.
Tentokrát nápovědu nepotřebovala. Automaticky si mu klekla k nohám.
Už byl uvolněný a snídal. Mezi sousty jí ale učil.
"Už nikdy nechci vidět, že se vydáš do džungle sama. Chci vědět, kde jsi a chci tě mít na dohled, nebo alespoň na doslech. Pokud budu spát, budeš se pohybovat tak, aby na tebe bylo z jeskyně vždy vidět. Rozuměla jsi? Džungle je nebezpečná a já nehodlám řešit tvoje zranění jenom proto, že si hraješ na hrdinu a chodíš tam sama."
Nadechla se k protestu.
"A nehodlám o tom diskutovat," nenechal ji vyslovit, co chtěla říct. "Rozuměla jsi tomu?"
"Rozuměla, Pane."
"A teď mi řekni, k čemu máš tu trávu."
Všechno mu vypověděla a on rozhodl, že je opravdu čas začít také shánět jiné maso, než je jen to krabí.
Během dne spolu vytvořili další pasti v místech, kde se domnívali, že vedou zvířecí stezky. Zkontrolovali pobřeží a ona už pak jen večer, než slunce přestalo svítit na práci, pletla vrš, kterým se pokusí chytit pár ryb.
Povídali si během její práce a nepřestali ani, když už za tmy seděli u ohně.
Kapitola dvanáctá - Zase o krok dál
Přemýšlela, jestli je všechno v pořádku. Jejich soužití už mělo naprosto jasná pravidla. Své chování k němu upravila rychle, dobře se učila. I když se vlastně o učení ani nedalo mluvit. Zapadalo to a všechno šlo přirozeně. Mnohé z věcí dělala sama, aniž by jí musel něco říkat. Přišly s takovou samozřejmostí, jako by nikdy žádný jiný život neexistoval. Trávili spolu dlouhé večery, kdy mu ona klečela u nohou a stále si měli o čem povídat, naučili se znát okolí jeskyně, věděli, kde najít plody a naučili se získat i maso. A vlastně se ani jednomu z nich moc nechtělo zjišťovat, co je dál. Věděli, že to musí přijít, ale nespěchali.
Záchrana ji moc nezajímala, patřila svému Pánovi. Bylo jí dobře, ale stále častěji se uzavírala do sebe a snažila se přijít na to, proč se jí ještě nedotkl. Naučila se vnímat jeho energii. Jakýkoli dotek na ni působil jako elektrický výboj. Zkoušela ho opatrně provokovat, když mu sedávala schoulená u nohou. Nefungovalo ale nic. Nemohla přijít na to, proč s ní nechce nic mít.
Pozoroval ji. Nevěděla, že ví o její každodenní úpravě kundy. Ten pohotovostní batoh, který měla s sebou, jí trochu záviděl. Měla v něm i žiletky. Když si myslela, že spí, trávila nějaký čas u vodopádu a holila se. Měl z toho radost. Nikdy o tom nemluvili a ona to přesto dělala. Bavil se, když viděl její rádoby nenápadné snažení ho svést. Občas ani pro něj nebylo lehké se ovládnout a nedat na sobě nic znát. Chtěl ji ale dostat do stavu, kdy bude po jeho dotyku toužit celou duší. Že funguje chemie, to už věděl. Ale umět se podrobit jeho vůli tak, že potlačí svoje touhy, to chtělo nějaký čas. Zatím byla ještě divoká. Viděl, jak se sebou zápasí, že se nechce s tím stavem smířit. Už skoro přestával věřit, že se to povede.
Před několika dny se rozhodli prozkoumávat pobřeží. Šli podél moře. Dokonce se i odvážili dvě noci za sebou se nevrátit domů a pokračovat dále. Když se přiblížila třetí noc, oba zahlédli něco povědomého. Došlo jim to skoro okamžitě. Viděli v dálce svoje výstražné ohně. Došli na začátek své průzkumné cesty. Byli na ostrově.
Oba se přistihli, že si nejsou jistí, jestli jsou zklamaní. V zásadě jim nic nechybělo. Tedy nic... stále se jeden druhého ještě nedotkli. A on si náhle uvědomil, že za ty poslední dva dny u ní neviděl tu urputnou snahu ho svést. Ani mu to díky výpravě nedošlo. Uvidí, jak proběhne dnešní večer.
A ten se už nachýlil.
K jeskyni trefili skoro poslepu.
"Jdi se umýt, rozdělám zatím oheň," poručil a ona už zcela automaticky zamířila podle jeho povelu k vodě. Ze zvyku sáhla po svých věcech. Taky se těšila, že se po dvou nocích ve skalách na pobřeží dá do pořádku a normálně se vyspí.
Spěchala. Nechtěla ho nechat dlouho čekat, aby se i on mohl umýt, než padne tma.
Když odešel, seděla u ohně a hlídala kraby, které začal péct v popelu, když se myla.
Seděli mlčky. Oba věděli, co znamená jejich dnešní zjištění. Nepotřebovali o tom mluvit. Potřebovali o tom spolu mlčet.
Aniž řekla jediné slovo, položila mu svoji hlavu na stehno. Klidně, vyrovnaně, bez jediného náznaku koketérie. Byla v tom jen ryzí oddanost. Věděl, že přišel ten správný čas.
"Svlékni se, I!"
Kapitola třináctá - Poděkuj!
Na chvíli se zarazila. Nebyla si vůbec jistá, jestli slyšela správně. Byli unavení, nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo k něčemu dojít.
"Co jste říkal, Pane," opatrně se zeptala. Tolik se bála udělat chybu. Zrovna tady to bylo tak křehké, alepoň pro ni. Nevěděla, že on si je už jist.
Podíval se na ni a v jejích očích uviděl údiv, touhu a zároveň strach, co jí odpoví. Zahnal myšlenku ji trochu potrápit, nezasloužila si to.
"Klečíš před Pánem. Dobře vychovaná otrokyně je v přítomnosti Pána nahá, pokud neporučím jinak. Takže se svlékni."
Přestože věděla, že už ji viděl tolikrát nahou, teď se svlékala se studem. Bylo to jiné a věděli to oba.
Za chvíli před ním stála nahá. Nikdy se takhle zvláštně ale necítila.
Měla už Pána, doma běžně běhávala nahá. Ale tenhle pocit neznala. Stála před ním bezbranná, odevzdaná a uvědomovala celou svojí duší, že mu skutečně patří.
Díval se na ni, znal její tělo, ale neznal tenhle její pohled. Jako by se jím naprosto odevzdávala. Cítil její zranitelnost. Nevydržela se mu dívat dlouho do očí a sklopila hlavu. Vzal ji za bradu a donutil ji, aby se na něj ještě chvíli dívala.
"Děj ruce za hlavu," poručil. Překvapilo ho, že ačkoli se tak odhalila ještě více, působilo to, jako by se uvolnila. Měl pravdu. Svým povelem ukončil tu chvíli, kdy nevěděla, jak se má v nezvyklé situaci chovat. Teď to věděla přesně.
Stála před ním s rukama za hlavou a bradavky trčely dopředu, ačkoli bylo v džungli horko. Byla vzrušená. Jen zlehka prsty přejížděl po bradavkách, chvíli se ovládala, ale zanedlouho její dech zrychlil a ona se neubránila hlasitému vzdechu.
Přiblížil svoji tvář k jejímu uchu.
"Pověz mi, co bys teď chtěla?"
"Chci, abys mě tady někde ohnul a ošukal mě," projelo jí hlavou. Nahlas to ale říct nemohla. Chvíli hledala odpověď.
"Odpověz!" netrpělivě a s hrozivým důrazem jí zasyčel do ucha.
"Chtěla bych sex, Pane," sotva slyšitelně odpověděla. Sama zaváhala, kde se v ní bere ta nejistota. Vždycky si dokázala říct o to, co chtěla. Nechápala, kde se v ní vzal ten stud. Stála tam a pokorně čekala na jeho odpověď.
"Roztáhni nohy!" poručil a ona se rozkročila. Už ji hrozně bolely ruce, ale netroufala si cokoli říct.
Sáhnul jí mezi nohy. Byla tam neskutečně horká. Šťávy skoro tekly po stehnech. Takhle nadrženou ji nečekal ani on.
Zajel prsty do kundy. Zasténala.
"Dej ruce dolů a pojď se mnou," a zároveň se svými slovy ji vzal pod loktem a skoro táhnul z jeskyně ven. Nechtěl, aby se nahá válela v písku a vedl ji k vodopádu, kde byla zelená tráva.
Když před ním ležela v trávě, s rukama za zády, klekl si k ní a vzal do ruky její prso. Zmáčkl.
Bolest ji překvapila a vyjekla. Seknul po ní pohledem a dal si záležet, aby ten pohled viděla.
"Omlouvám se, Pane," zkusila ho usmířit. Zmáčkl znovu. Tentokrát skoro neslyšně sykla.
"Hodná," a zároveň s pochvalou velmi silně zmáčkl její bradavku. V té samé chvíli už měl ale ruku i v jejím rozkroku a cítil, jak při každé bolesti její kunda produkuje další a další šťávy.
"Tak ono se ti líbí mučení?!?" řekl spíš sám sobě s evidentním potěšením.
Jeho prsty se začaly probojovávat šťávami dovnitř. Nečekal to, ale za chvíli do ní vjela celá jeho ruka, Vykřikla a vlastně nepřestávala křičet. Druhou rukou jí ucpal pusu, ale ruku z kundy nevytáhl.
Začala si zvykat a uklidňovat se. Když už nebylo třeba ji tlumit, začal rukou pomalu otáčet. Netrvalo to snad ani pět vteřin, když se rozklepala v silném orgasmu. Zastavil otáčení ruky a nechal ji, aby si orgasmus prožila. Když se uklidnila, začal otáčet znovu. Téměř okamžitě začala křičet. Už ji netlumil, byli tu sami. Raději ji druhou rukou chytil za krk a začal nelítostně fistovat. Při každém vytažení ruky z ní vytekly šťávy.
Usoudil, že má dost. Propustil ji.
Postavil se nad ní. "Máš klečet, jestli se nemýlím!"
Pomalu se sbírala. Takhle ostrou si první akci nepředstavovala, ale cítila naprosté uspokojení.
Klečela před ním a jeho ztopoření se nedalo přehlédnout. Pohladila ho přes tu bouli. Zvedla hlavu a požádala ho, jestli smí.
Dovolil jí to a ona pomalu, se zvědavostí vytahovala jeho ptáka. Zavonělo to jeho vzrušením a ona instinktivně olízla špičku jeho žaludu.
Zhluboka vydechl. I on už tohle potřeboval velmi dlouho. Na chvíli zavřel oči. Ale jen na chvíli. Pak se na ni zadíval a spokojeně pozoroval, jak si s ním hraje. Bylo na ní vidět, že ji to skutečně baví.
Hrála si důkladně. Byla sice jediná ženská široko daleko, přesto se ho bála zklamat. Tohle hraní ji vždycky bavilo, chutnalo jí sperma. Co ale skoro nikdo nevěděl, že po něm dostává chuť na jablka. Usmála se při té myšlence, na tomhle ostrově jablko opravdu nenajde.
Od myšlenek se rychle vrátila k němu. Hrála si se soustředěním, s důkladností. Cítila, jak mu ztvrdly koule. Chytil ji za temeno a přimáčkl ke svému roztoku. Cítila, jak jí svůj výstřik pumpuje do krku, že ani nestíhala polykat.
Byli spokojení oba.
Vrátili se do jeskyně. Poručil jí se obléknout, aby neseděla ve studeném písku jeskyně. Ležela mu v klíně a on ji hladil po vlasech.
"I, dostalo se ti toho nejvzácnějšího, co ti Pán může dát. Nevystříkal se ti do vlasů, na kozy, do obličeje. Dovolil ti, abys ho směla spolykat. Za tuhle poctu vždy pokorně poděkuješ. Rozuměla jsi?"
"Rozuměla, Pane a děkuji."
Kapitola čtrnáctá - Výchova
Stál u vchodu jeskyně tak, aby ho neviděla. Dělal to téměř od samého začátku. Měl rád tohle drobné tajemství, kdy ona si myslela, že on spí a šla se umýt k vodopádu. Líbilo se mu pozorovat tu ženu, jak je naprosto unešená křišťálovou vodou vodopádu. Vzbuzovalo to v něm zvláštní pocit pohody. Vždy se včas uložil na lůžko, aby nevěděla, že se dívá.
Dnes poprvé se neskrýval. Ale i tak o něm nevěděla. Byla zaujatá svojí hrou s proudy vody ve vodopádu. Myla si důkladně celé tělo, vymývala vlasy.
Vzpomínala na předešlý večer. Tělem jí projelo silné vzrušení, když si vzpomněla na dotyky Pánových rukou. Jak jemně přejížděl po jejích bradavkách. Zavřela oči a své ruce zvedla k prsům. Zjemna promnula v prstech ztvrdlé bradavky.
Pán zbystřil. Zadíval se na ni velmi pozorně a sledoval každý její pohyb.
Napnula dlaně a jezdila po samotných hrotech prsů, chvílemi je tiskla jemně, ale s přibývajícím vzrušením a aniž si to uvědomila, zvyšovala sílu stisku vlastních prstů. Měla zavřené oči a hlavou jí projížděly večerní vzpomínky.
Netrvalo dlouho a pravá ruka zamířila k rozkroku. I když na její tělo dopadaly proudy vody, mokro v její kundě umýt nedokázaly.
Zajela prsty mezi pysky a chvíli si hrála s poštěváčkem.
Ona oči zavřené měla, on ale ne. Bavilo ho to divadlo a těšil se na to, co bude následovat, až se vrátí do jeskyně.
Mezitím si ona už ale začala kundu projíždět prsty velmi intenzivně. A i když byla docela daleko od vstupu do jeskyně, její orgasmus nepřehlédl.
Rozhodl se nečekat, až přijde do jeskyně a šel k vodě. Když vylézala ven, čekal už na ni s řemenem v ruce.
Když ho zahlédla, lekla se. Ale pohled na obrovského muže s řemenem v ní vyvolal nové vzrušení, přestože nevěděla, co přesně od něj může čekat. Ještě ho tolik neznala. Automaticky klekla u jeho nohou.
"Je čas na tvoji výchovu, I!"
Kapitola patnáctá - První trest
"Asi bychom si měli ujasnit, co znamená mít mě za Pána, I," začal zmírna.
"Chci vědět, jak to vnímáš ty!"
Mlčela, ta otázka ji zaskočila. Takhle dalece o tom nikdy nepřemýšlela. Brala to jako fakt, že on vládne, ona poslouchá.
"Že vás musím poslouchat, Pane," nejistě odpověděla.
On ale nebyl spokojený a vedl ji otázkami tam, kam potřeboval. Konečně to řekla...
"Protože vám patřím, Pane,"
"A co smíš dělat se svým tělem?"
Už chápala, kam míří. "Jen to, co mi dovolíte," řekla sotva slyšitelně.
V této chvíli jí bylo zcela jasné, proč na ni čekal s řemenem v ruce. A věděla to i její kunda. Nejraději by se jí dotkla, ale vůbec ji nenapadlo to jen zkusit.
"Nemáme sice zatím dáno moc pravidel a o tomhle jsme nikdy nemluvili. Ale je naprostá samozřejmost, že si nebudeš honit kundu bez dovolení a je neodpustitelné, že sis to vůbec dovolila."
Nadechla se k obraně...
"Stejně tak je samozřejmost, že se se mnou nebudeš hádat," utnul ji dříve, než stačila promluvit.
"Bude to sice první trest, ale šetřit tě nebudu. Chci mít vychovanou otrokyni, takže svůj prohřešek zatraceně pocítíš."
Odmlčel se. Nevěděla, jestli očekává reakci, tak jen špitla: "Ano, Pane," ale hlavou se jí honily všelijaké myšlenky. Ta situace ji děsila a vzrušovala zároveň.
Vedl ji na pobřeží ke skalám a donutil se ohnout přes jeden kámen. Ruce jí svázal za předloktí za zády, nohy rozkročené k bytelné větvi, kterou sebral po cestě, a na krk jí přivázal těžký kámen tak, že byla ke kameni pod sebou citelně přimáčknutá.
Projel jí prsty kundu a její nadrženost nenechal bez poznámky.
Už jen dodal: "Uvidíme, jak bude vypadat po prvních deseti ranách," a rozpřáhl se.
Těžký řemen dopadl na její zadek. Zatnula zuby a byla rozhodnutá ani neceknout. To předsevzetí jí vydrželo do páté rány. Opravdu ji nešetřil a řemen dopadal na její zadek s poctivou razancí. Její statečnost vzala za své u šesté rány a každé dopadnutí pásku nenechávala bez výkřiku. Byla si jistá, že je její kunda dokonale suchá.
Když do ní po desáté ráně strčil prsty, rozhodně nenašel suchou kundu. Naopak, tekla tak, že se rozhodl její trest ještě oživit a strčit do ní celou ruku. Rukou přirážel nelítostně.
Začala prosit.
Ta nadvláda nad jejím tělem se mu líbila a napadla ho krutá hra.
"Zahrajeme si hru 'zadek nebo kunda'. Kdykoli začneš prosit, abych přestal mučit jednu část, přesunu se okamžitě k druhé. Jen ty rozhodneš. A měla bys mi poděkovat, že dostáváš takové právo."
"Děkuju, Pane," vydechla zoufale.
"Takže před chvílí jsi prosila, přesouvám se tedy k zadku."
Sáhl po řemenu a na její už značně červený zadek dopadla jedenáctá rána.
Nepočítala, kolik jich dostala. V jedné chvíli se neudržela a začala prosit, aby přestal.
Poslechl ji, ale okamžitě vrazil ruku do její kundy. Nechápal, že může po tak vydatném výprasku ještě tolik téct. Ruka vklouzla dovnitř snadno. Tentokrát nepřirážel, ale velmi pomalu otáčel. Ty pocity se pokoušely o její zdravý rozum. Nevydržela dlouho a zájem Pána se přesunul opět k zadku.
Zopakoval takových kol několik. Byla úplně zničená, když ji konečně propustil.
Když ji odvázal a odvedl za loket pod jeskyni, dostala rozkaz: "A teď se jdi zchladit do vody. Jsi zpocená, od svých šťáv a tvoje kůže jen hoří. Máš pět minut, čekám tě u jeskyně, ještě jsi nesvačila!"
Chtěl jí dát chvilku se vzpamatovat. Líbilo se mu, jak mu ho posledně vykouřila a chtěl ji mít zase u toho v plné síle.
Když přišla, byl nahý a jeho pták trčel tak, že bylo jasné, co se od ní chce. Poklekla. V té chvíli zapomněla na bolest a ponořila se do své hry s Pánovým ptákem.
Kapitola šestnáctá - Pravidla
Bylo po všem. Trochu ho mrzelo, že ji nemůže nechat v takovém prostředí pobíhat nahou a kochat se jejím zmalovaným zadkem. Mrzelo ho také, že nikde není zrcadlo, aby se mohla podívat sama. A při té myšlence ho okamžitě napadlo řešení. Zmaluje jí kozy.
Díval se na ni, jak se na jeho příkaz souká do šatů a chvíli zaváhal, jestli jí dnešní zážitek trochu neprotáhne. Zavrhl to. Ještě ji neznal natolik, aby věděl, co všechno si může dovolit.
Už byla oblečená a proběhla kolem něj. Už dělala svoji práci, měli je nastavené už pár dní a bylo fajn, že jí nemusel nic říkat. Poletovala okolo a on se v jedné chvíli neudržel a plácnul ji po zadku. Sykla a se smíchem se po jeho ruce ohnala.
"Stůj!" zavelel.
Nebyl rozzlobený a ani se to naštěstí nesnažil hrát, ale neposlechnout si nedovolila.
"Vrať se!" Okamžitě u něj stála. Přistoupil k ní tak těsně, že se okamžitě vzrušila. Rukama ji objal a velmi citelně stiskl seřezané půlky. Bolest nepotlačovala, ale v tom vydechnutí už bylo vzrušení nepřehlédnutelné a jeho rozhodnutí nechat ji pro dnešek být bylo zapomenuto.
Mačkal její zadek a její vzrušení bylo skoro k nevydržení.
"Šaty dolů!" měla je na sobě sotva pár minut a už zase ležely na zemi.
Udělala se, sotva se jí dotknul mezi nohama. Pozoroval její reakce a bylo mu jasné, že se mu do rukou dostala masochistka. A také to, že si může dovolit víc, než v co takhle v začátku doufal.
Nechal jí, aby se po orgasmu chvíli uklidnila a vedl ji nahou do lesa, kde ji přivázal za ruce k jedné větvi.
Věděla, že ji nečeká trest. Věděla, že ji čeká hraní a možná o to víc se bála. Ale byl to strach příjemný, vzrušující. Ten strach, který vybičuje její vnímání a přijme bolest jako drogu.
Hrál si s jejíma kozama. Bradavky byly neskutečně tvrdé a on z jemných dotyků přecházel na silnější mačkání. Netrvalo dlouho a drtil je mezi prsty. Její bolestivé vzdechy se měnily ve vzdechy maximálního vzrušení, až se nakonec udělala. Díval se se zvědavostí na ten projev orgasmu a měl chuť to zopakovat. Chtěl ji mučit, ne bolestí, ale orgasmy. Dosahovala jich snadno a dosahovala jich opakovaně. Lákala ho myšlenka na nekonečné mučení, dnes ale ještě ne. Jeden ale ještě vidět chtěl. Musí vyzkoušet, jak reaguje na různé doteky a různou intenzitu...
Rukou jí zajel mezi nohy. To, že byla neskutečně mokrá, už ho nepřekvapilo. Zvykl si na to rychle. Jeho dotyk nebyl hrubý, když se dotkl poštěváčku, přesto zakřičela, měla ho po orgasmu neskutečně citlivý a jemu bylo jasné, že se zaměří právě na něj.
Jen zjemnil tlak na něj a velmi pomalu a jemně po něm přejížděl. Šílela. Nezměnil tempo ani intenzitu. Pravidelně a trpělivě přejížděl tam a zpět, jen s jejími stupňujícími se reakcemi v jednom okamžiku přejel nehtem. Zařvala a rozklepala se v dalším orgasmu. Přimáčkl horkou dlaň na kundu, aby mohl orgasmus odeznít pozvolna. Teprve teď byl spokojený.
K sobě ji ale nepustil, jen se rozhodl, že ji chce mít k dispozici pokaždé, když dostane chuť a nechce řešit její oblečení.
Vzal její tričko, když už byli v jeskyni. Usadil se a dal ho před sebe, gestem jí pokynul, že má kleknout u jeho nohou.
Uvelebila se a hlavu mu položila na stehna.
"Přidávám ti další pravidlo, I. Budeš chodit nahá, pokud neřeknu jinak. Klekat nebo sedat si budeš výhradně na tohle tričko, pokud neřeknu jinak. Jsi zodpovědná, že tričko bude vždy perfektně čisté. Rozuměla jsi?"
"Ano, Pane, rozuměla," ke stehnu se přimáčkla a zavřela oči. Už dlouho jí nebylo tak moc dobře.
Kapitola sedmnáctá - Nemoc
Už si spoustu věcí nemuseli říkat. Naučila se rozumět jeho gestům, vnímala jeho nálady. Zvykla si i na neustálou nahotu a nepřipadala jí divná. Sžila se s prostředím tak, že cítila nadcházející počasí. Znala stezky zvířat a věděla, kde co roste. Její Pán si osvojil umění lovu a nouzí netrpěli.
Dnes ale Pánovi nebylo dobře. Z jeho tváří šla horkost. Onemocnět v tomhle prostředí mohlo znamenat ty nejhorší konce.
Hlavou se jí honily snad všechny vědomosti, které měla. Její pohotovostní batoh totiž neobsahoval jednu věc, která zůstala ležet v kuchyni na lince. Lékárničku!
V této chvíli snad to nejdůležitější, co by bývala potřebovala.
Být v Evropě, našla by nějakou bylinu. Ale tady byli na neobydleném ostrově, možná někde poblíž Brazílie, ale zdejší byliny neznala. Snad možná jednu. Byla nápadně podobná vilcacoře, která roste v Amazonii. Ale bylo to vůbec možné? Může vůbec taková bylina být tady?
Nemohla jí věřit. Kdyby to ale tahle bylina byla, řešila by opravdu hodně i do budoucna.
Pánův stav se ale v průběhu dnů zhoršoval.
Snažila se mu zajišťovat teplo, lehkou stravu a dostatek tekutin, nic ale nezabíralo. Musela to risknout.
Posbírala kůru a udělala odvar. Během celé noci na sobě zkoušela účinky toho odvaru. Potřela zápěstí, dala pod jazyk a nakonec i trochu vypila. Uběhlo už několik hodin a nic jí nebylo. Riskne to.
Pán už ji sotva vnímal, nemá co ztratit. Podařilo se jí ho přimět to vypít. Pak už se jen modlila. Uběhlo několik hodin a zdálo se, že horečka se zmírňuje. Vypil hodně vody a začal s ní komunikovat. Velmi chabě, ale začal. Odvážila se mu podávat čaj v malých dávkách v průběhu celého dne. Skoro nespala a únavou i strachem jí byla zima. Oblékla se. Věděla, že nesmí. Teď jí to bylo jedno, musela fungovat.
Uběhlo několik dní. Pánův stav se nezhoršoval, možná i mírně zlepšoval. Ale opravdu jen mírně. Bylině už věřila, že neublíží. Pán byl tak oslabený, že by ho v opačném případě už zabila. Jen doufala, že se bude uzdravovat rychleji.
Bylo to zvláštní, hodně spal, přesto si s ním stále povídala. Pomáhalo jí to překonat samotu i strach.
To ráno to nebylo jiné. Chystala odvar a zároveň masový vývar. Všechno krájela, na Pána se nedívala, aby si neuřízla prsty a jako vždy si s ním povídala. Vyprávěla mu, co bude ten den dělat, když se najednou ozvalo:
"Předpokládám, že to všechno budeš dělat nahá!"
Otočila se. Její Pán seděl na lůžku a usmíval se. Okamžitě klečela u jeho nohou. Pán měl už zdravou teplotu i barvu. Povedlo se to. Obrovsky se jí ulevilo.
"Samozřejmě, Pane," přitulila se k němu. Hrozně po té nemoci smrděl a potřeboval koupel, ale v té chvíli jí to bylo úplně jedno.
Kapitola osmnáctá - Rozzlobila jsi mě
Nebyl ještě úplně v pořádku a bylo znát, že ho nemoc hodně oslabila, ale byl silnější každým dnem. Snažila se, aby hodně jedl a pro tentokrát směla chodit po džungli sama. Už s sebou nosívala nůž i luk, který vyrobil. Nestřílela sice tak dobře jako on, ale občas s úlovkem také přišla. Večer chodívali spolu na pláž, kde sbírali kraby, kterých naštěstí neubývalo.
Troufali si jíst i ovoce, které v počátcích jedli jen velmi opatrně a po malých dávkách, než zjistili, zda není jedovaté.
Byla to nekonečná dovolená, ale stále více se jim stýskalo po blízkých, které ztratili.
Od jeho nemoci docela zanedbávali vysedávání na pláži a vyhlížení lodí. Nebyli ve středověku a spoléhali na značky na pláži, které by měly být viditelné i z letadla.
Nemluvili o budoucnosti, oba se té otázky báli. Věděli, že to, co prožívají na ostrově, je vzácné právě pro to prostředí. To je něco, co v civilizaci mít nebudou a oba si občas v duchu kladli otázku, zda by jejich vztah mohl fungovat i mimo ostrov. Ani jeden na ni neuměl odpovědět, tak se na odpověď neptal ani toho druhého.
Nechtělo se jim z tropického ráje plného hojnosti, klidu a soukromí, ale stále tíživěji pociťovali stesk po rodinách, které ani nevědí, zda jsou ještě vůbec živí.
Možná o to horlivěji žili dny, které ještě měli.
Dnes už se cítil silněji a po delší době, jako dříve, se díval od vchodu jeskyně, jak se ona koupe. Když přišla, stál tam nahý. Hned pochopila, co má dělat. Klečela mu ve vteřině u nohou a hrála si s jeho ptákem. Nespěchala. Měl rád, když nespěchala. Chvíli ho intenzivně sála, pak olizovala s jemnou lehkostí, brala do úst jeho varlata a hrála si s nimi jazykem, dráždila uzdičku, aby si pak zase chvíli hrála jen rukama, hladila ho, mačkala, honila nebo jen hřála v dlaních. Měla to ráda, bavilo jí to a on si její hraní s chutí užíval.
"Přestaň," náhle ji zarazil, v jeho hlase byl tón, který ji znervózněl. Zlobil se a ona nevěděla proč.
"Kde máš tričko?"
Zamrazilo ji. Měla ho čisté, připravené, jak měla přikázáno. Ale teď reagovala spontánně a na ten kus hadru zapomněla.
"Omlouvám se, Pane. Zapomněla jsem. Já chtěla jen..."
"...onemocnět!" dořekl za ni a za vlasy ji vytáhl nahoru.
Stál proti ní a z očí mu sršely blesky, opravdu se zlobil.
"Pojď se mnou!" poručil a ona za ním poslušně vykročila. "A tričko si brát nehodláš?" skoro na ni křičel.
Takhle se zlobit ho nikdy neviděla. Věděla, proč se zlobí a bylo jí z toho mizerně. Jen tiše opakovala omluvy, na které on nedbal a kráčel tak rychle, že mu sotva stačila.
Došli k místu, které dobře znala. Ležel tam vyvrácený strom.
Na jeho příkaz na něj položila tričko.
Poprvé jí podvázal prsa, na která se musela položit. Sténala bolestí už jen při takovém tlaku na ně.
Ležela natažená, nohy, pas, krk i ruce pevně přivázané ke stromu. Odepnul pásek.
"Dnes jsi mě opravdu rozzlobila, a tedy bude dnešní trest skutečný."
Rozpřáhl se plnou silou a udeřil.
Ta obrovská bolest ji překvapila, zakřičela, ale hned dopadla rána další.
Takovou bolest při výprasku nikdy nezažila. Nebyla prokládána orgasmy. Nedopřál jí ani odpočinku. Jedna rána dopadala za druhou.
Křičela, v jedné chvíli se i počůrala, ale výprask pokračoval přes prosby i pláč.
Její mysl se dostala do stavu zoufalství a absolutní bezmoc spojená s bolestí ji unášely bůhvíkam. Přestávala křičet, jen tiše vzlykala. Věděl, že teprve nyní má opravdu dost.
Odvázal ji a vzal do náručí. "Teď je ti odpuštěno. Vyper počůrané tričko a jdi udělat snídani."
"Ano, Pane," sotva se zalykala. Pevně ji držel, nechal ji se vybrečet a uklidnit. Když se uklidnila, políbil ji na čelo.
"Věřím, že teď na své povinnosti nezapomeneš."
"Nezapomenu, Pane. Děkuju."
Během výprasku by přísahala, že s ním skončila. Že to absolutně přehnal. Ale všechno bylo jinak.
Byla krotká, smířená a mnohem pokornější a oddanější.
Kapitola devatenáctá - Oddanost
Ten den se pohybovala jen ztěžka. Zmalovaný zadek byl napuchlý a cítila každý pohyb nohou. Skutečně se nemohla ani posadit. Všechno dělala vkleče. Pracovala, jedla i odpočívala. Vyprané tričko na horkém vzduchu u moře uschnulo poměrně rychle, teď ho nosila s sebou až s úzkostlivou pečlivostí.
Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek. Cítila, že se její vnímání Pána se posunulo. Najednou jí všechno, co prožívala do dnešního výprasku, připadalo jako hra. Dnes se stal skutečným Pánem. Přijala výprask jako správný a spravedlivý, navíc ho dostala, protože hazardovala se svým zdravím. Byla v tom přísnost i starostlivost zároveň. A dal jasně najevo, že to, co říká, nesnese neposlušnost.
Přistihla se, že kdykoli se na něj podívá, dívá se s úctou a respektem, že k němu vzhlíží. A dnes, možná poprvé, ho vnímá nad sebou bez výhrad. Byl to zvláštní pocit. Byl úlevný, byl samozřejmý, přirozený a kromě toho byl i vzrušující.
Všiml se, že se na něj dívá. Okamžitě uhnula pohledem.
"Pojď ke mně," zavelel.
Okamžitě se zvedla a tričko vzala s sebou. Neubránil se úsměvu, když ho pod sebe pečlivě dávala.
Bývala by si ráda k němu sedla, ale nešlo to, bolavý zadek jí to nedovolil, ale kolena už po celém dni bolela také.
"Copak, něco tě bolí?"
"Kolena, Pane."
"Tak si sedni," zasmál se.
"Nemůžu, zadek bolí ještě víc, Pane."
"A jak se teď cítíš?"
Zčervenala, což neuniklo jeho pozornosti.
"Snad mi nechceš říct, že jsi nadržená, I? Že je tvoje kunda tak hladová, že máš mokrá i stehna? Že se ti ve skutečnosti bolest líbí?"
"Ano, Pane. Máte pravdu," v jejím hlase byl slyšet stud.
"Tak ti trochu té bolesti přidáme?"
Ta otázka byla zákeřná. Bála se, jaká bolest to bude. Bála se i sama sebe a svých reakcí. Přesto toužila být zase naprosto bezmocná a odkázaná na jeho vůli.
"Ano, Pane," souhlasila nejistě.
Vedl ji zase k tomu stromu. Cítila silné vzrušení už jen při pohledu na něj. Tentokrát se ale zastavili kus od něj, ale tak, aby na něj viděla.
Svázal jí ruce za zády, podvázal prsa a k její hrůze ji za ně pomalu vytahoval na větev nad nimi. Už stála sotva na špičkách, když přestal. Druhý konec provazu uvázal za její zápěstí. Neměla šanci uvolnit tlak bez toho, aby si vyvrátila ruce v ramenou.
Hledal něco vhodného tak, aby viděla každý pokus, když na zkoušku švihnul přes vlastní ruku. Konečně našel vhodný prut.
Míření si vychutnal a švihl. Na koze se jí okamžitě vybarvil rudý proužek.
Sykla a oči jí ztmavly. Její kunda se okamžitě stáhla. Každé švihnutí a každý vykřik nepostrádal vzdech vzrušení. Byli vzrušení oba, když cecky zdobilo několik takových proužků.
Odvázal ji, ale prsa zůstala podvázaná a ruce za zády také. Několika kroky byli u stromu, přes který ji ohnul.
Mrdal ji divoce, bezohledně. Každým přiražením se podvázané cecky třely o kůru stromu a jeho břicho narazilo na její bolavý zadek. Jednou rukou si ji přitahoval za svázané ruce, druhou ji držel pevně za vlasy. Každé přiražení pro ni znamenalo bolest, při které se kunda stáhla o to hladověji.
Ta kombinace vzrušení, bolesti a násilí vedly k silnému a rychlému orgasmu. Ještě několikrát přirazil s o to větší razancí, než se taky udělal.
Chvíli v ní zůstal, pak ji jen srazil před sebe do trávy a nechal si olízat ptáka. Sotva dýchala silným zážitkem, přesto si nedovolila zapomenout poděkovat.
Koupel v chladné vodě si tentokrát užila dvojnásob.
Kapitola dvacátá - Loď
Tak plynulo ještě několik dní. Zadek se už stihl trochu zahojit, ale především ji přestal bolet a on s úžasem zjistila, že jí to chybí. Pán ji nechal hojit se a nanejvýš ji občas plácnul přes zadek. Všiml si toho sám, že už nereaguje bolestivě.
Už mu bez obtíží sedávala u nohou. Vydrželi tak sedět na pláži dlouho do noci, dívat se na nekonečné moře, poslouchat jeho zpěv i zvuky noční džungle.
"Chci, abys něco nosila," ozval se najednou.
"Nevím, jak dlouho spolu ještě tady na ostrově budeme, ale chci, abys vždycky věděla, komu patříš."
Zvědavě se na něj zadívala.
Vytáhl ručně udělaný obojek z pečlivě vydělané zvířecí kůže. Dal si i práci se zdobením. Na tomto místě působil jako z jiného světa. Okamžitě věděla, co má dělat. Poklekla před ním a zvedla vlasy.
Obojek jí pečlivě zavázal. Nebyl široký, téměř ho necítila a byl i volný, takže kůže pod ním pohodlně dýchala.
"Sundávat si ho smíš jen při koupání, jinak ho budeš mít stále na krku. Pokud zapomeneš, potrestám tě. Rozumělas?"
"Rozuměla, Pane, děkuju vám," odpověděla ona a v jejím hlase se radost nedala přeslechnout. Stále se ho musela dotýkat, jako kdyby umocňoval její oddanost a pokoru.
Tu noc usnula s prsty položenými na obojku.
"Typická ženská. Myslí si, že bude dostávat dárky a nic nedělat," probudil ji Pánův hlas. Tvářil se přísně, ale oči se mu smály.
"A vstávat bude kdo?" Svá slova doprovodil švihnutím proutku po vystrčeném zadku.
"Jaaauuuu," se smíchem protestovala a sunula se z postele k jeho nohám. Po tričku ale sáhnout nezapomněla. Vždycky se musel smát, když viděl, jak dokonale tohle pravidlo plní. Přesto ji měl chuť seřezat. Chvíli přemýšlel, jakou záminku si najde. Pak ho ale napadlo, že žádnou nepotřebuje.
"Mám takový nápad. Kolik najdeš plodů v naší jeskyni, tolikrát tímhle prutem schytáš nejen přes zadek, aby sis připomněla, jaké je cítit Pána."
Rychle jí projíždělo hlavou, co mají v jeskyni. Sotva pár plodů, které nasbírala včera k dnešní snídani.
"Bude to nuda," napadlo ji, když před něj nesla hrstičku zbylého ovoce.
"A támhleten koš není náš?"
Když se tím směrem podívala, projelo jí hlavou velmi sprosté slovo. Jak na to mohla zapomenout?
V nejchladnější části jeskyně byl koš plný jaboticaby, kterou se rozhodla sušit. Mohlo jich tam být tak na třista.
"Můj Pane, to je ale hrozně moc," pokusila se zaprotestovat.
"Alespoň máme celý den, co dělat. Tak je upaluj rozložit na slunce a nezapomeň je spočítat."
Odhadla to dobře a číslo 315 říkala sotva slyšitelně. Vůbec nevěděla, co to vlastně bude znamenat.
"Myslím, že žádná část tvého těla nezůstane nedotčena," smál se. Ale i on sám věděl, že tohle bude muset být v lehčím režimu, bavilo ho však pozorovat, jak je plná nervozity. Přesto ale nevzdoruje.
"Dnešní den si zahrajeme maraton. Mám dneska vážně nějak hravou náladu," zasmál se sám sobě, ale hned pokračoval.
"Budeš rány dostávat po patnácti v průběhu celého dne, což, jestli správně počítám, vychází na nějakých 21 kol. A protože na to nemáme dva dny, umíš si asi spočítat, jak rychle půjdou po sobě. Ale abys neřekla, že tě jenom biju, po každém kole ti dopřeju orgasmus."
Trochu se to s ní zhouplo.
"Tak to abychom začali, půjdeme hezky od hlavy k patě" znovu se zasmál.
Pak zpřísněl a zavelel, aby si stoupla rozkročmo a dala nohy od sebe. První rána dopadla na záda a slabým proutkem je sotva cítila. Neprotestovala. Byla vděčná za to, že nástroj vybíral tak milosrdně.
Ta situace ji ale vzrušila a on byl po kontrole kundy spokojený, rovnou do ní zajel prsty. Nemusel se ani moc snažit a za chvíli se udělala. Spokojený ale ještě zcela nebyl.
"Ráno už je dávno pryč a já s tebou nehodlám končit o půlnoci. Zvládneš ještě dvě kola,"
Ještě z ní prsty nevytáhl a cítil, je se jí kunda mokře stáhla. Postupoval přes prsa a břicho.
Takhle pokračoval celý den. Ten "slabý proutek" odváděl svoji práci poctivě a celé její tělo začaly zdobit jemné proužky. Několikrát si všimla, že i on je vzrušený, ale nenechal ji, aby se o něj postarala.
Tohle jediné ji snad skutečně vadilo, že se ho nesměla dotýkat. Brzdilo to její vášně, o to víc intenzivní byly orgasmy, které ji způsoboval. Přesto by to tak ráda opětovala. Nedovolil jí to.
Její kunda, ačkoli byla stále bolavější, hladová být nepřestala. Stačilo, aby se jí dotknul. A už se mnohdy ani nedotýkal vůbec jemně.
Jednou jí bradavky mačkal tak bolestivě, že málem prosila, aby přestal. K jejímu překvapení se najednou udělala. Potěšilo ho to, ale nedal to na sobě znát, jen jí stroze oznámil, že tenhle orgasmus se nepočítá a že jí přidá k poslednímu kolu dalších patnáct jako trest, že se udělala bez dovolení. Řekl jí to ve chvíli, kdy orgasmus dozníval a v té chvíli jí to bylo jedno. Byla zaskočená tím zážitkem.
Už se stmívalo, když měli před sebou poslední kolo. Vzal z jeskyně louči a vedl otrokyni na pláž. Tohle poslední kolo si chtěl vychutnat. Měl pro ni novinku. Její bradavku vložil mezi dva klůcky a ty k sobě slabým provázkem silně přivázal. Vzdychala bolestí a vzdechy byly ještě hlasitější, když totéž udělal i s bradavkou druhou, pak oba cecky podvázal. Začaly na nich viditelně naskakovat jemné proužky od slabého proutku, kterým je rozehříval celý den. Tentokrát ale vytáhnul prut mnohem silnější.
"Ruce za zády!" přikázal a přes prsa švihnul okamžitě, jak poslechla. Padala rána za ranou a na prsou se začaly téměř okamžitě ukazovat pěkně vybarvené modřiny. Skončil na patnácti. Výprask ji viditelně i slyšitelně bolel, ale stejně nepřehlédnutelné bylo obrovské vzrušení, které prostupovalo jejím tělem.
Přikázal jí lehnout si na záda na plochý kámen a roztáhnout nohy, na rukou si musela ležet. Jeho pěst vjela do horkého klína. Byl tvrdý, byl nekompromisní. Přidržoval ji za krk, aby se mu moc nemrskala a dopřál jí takový fist, při kterém prosila o milost a po kterém pod ní zůstalo jezero šťáv.
Nechal jí chvíli vydechnout a pak jí oznámil, že ještě jedno místo zůstalo netknuté - kunda. Těch posledních patnáct ran mířilo přímo tam.
Její po orgasmech bolavá kunda cítila každou ránu dvojnásobně a Pán ji rozhodně nešetřil. Snad poprvé uviděl u své otrokyně slzy. Ale neprosila, rozhodla se to vydržet. Její kunda reagovala zcela opačně, téměř viditelně tekla.
Za krk ji stáhnul do plážového písku, přimáčknul ji svým tělem a zprudka do ní vrazil ptáka a tak jí poslední orgasmus dopřál sám. Nevystříkal se. Když se udělala, nenechal ji vydechnout, za vlasy ji přitáhl mezi svoje nohy a donutil ji kouřit ho divoce, vrážel jí ptáka hluboko do krku, až se udělal sám. Sotva stíhala polykat.
Už bylo dávno po všem. Seděl opřený o kámen a ona u jeho nohou. Nemluvili, jen mlčeli a užívali si klid stmívajícího se obzoru. Louče ještě hořela a nebylo kam spěchat. Najednou vyskočil. Vyděšeně se na něj podívala, pak směrem, kam se díval on. Ano, na obzoru byla loď. Popadl louči a zapálil signální ohně.
Kapitola jednadvacátá - Záchrana
Signální ohně se rozhořely okamžitě. Oba vzdálenou loď snad přitahovali očima. Zastavilo se jim srdce, loď se blížila k jejich ostrovu. Zastavila se v bezpečné vzdálenosti od ostrova a zakotvila, aby se ráno, až bude světlo, mohla vydat blíže k nim. Z lodi dostali světelné signály, že o nich posádka ví.
Vrátili se do jeskyně. Ani jeden z nich nemluvil. Najednou jim bylo úzko. Nechávali za sebou obrovský kus života. Možná ne počtem dnů, ale mimořádnými prožitky zcela určitě. Naučili se žít v džungli, naučili se obstarat si jídlo, bezpečí. Zvládli spolu nemoc. Ona věděla o své submisivitě a měla i jisté zkušenosti. To, co v ní ale probudil on, bylo něco, o čem neměla ani tušení, že se v ní skrývá. On zase nalezl tak pokornou a oddanou otrokyni, že si dokázal představit mít ji u nohou o mnoho déle.
Cítila, jak se jí hrnou slzy do očí. Snažila se to na sobě nedat znát a začala pobíhat po jeskyni a balit těch pár věcí, které měla.
"Nech toho!" z toho zoufalého konání ji vytrhl jeho příkaz.
"Já, já musím, Pane... já, já nemůžu...," koktala a pak už to nevydržela a nahlas se rozplakala.
Šel k ní, za bradu jí zvedl hlavu a klidně, vyrovnaně jí řekl: "Máme před sebou poslední noc, I. Vážně ji chceš probrečet?"
Jen zavrtěla hlavou, ale nedokázala svůj pláč zadržet.
Nezlobil se na ni. Vlastně mu to svým způsobem lichotilo, ale lehko na srdci mu taky nebylo.
Choval se k ní mírně. Opatrně ji chytil kolem pasu a vedl k jejich stromu. Tentokrát ji nebil. Ležela nahá na kmeni stromu a on si velmi jemně hrál s její kůží. Čím lehčeji se jí dotýkal, tím více těžknul její dech. Ty sotva znatelné dotyky byly elektrizující. Zavřela oči a užívala si ty poslední chvíle s maximálním soustředěním, nechtěla je nikdy zapomenout. Když kroužil prsty po jejích bradavkách, šílela a křičela nesnesitelným vzrušením. Cítila bolest kundy, která tolik toužila po šukání. Její kundy si ani nevšiml, jen si vytrvale a stále stejně jemně hrál s hroty jejích prsů. Najednou silně zmáčknul. Z jejího hrdla se vydralo jen zachrčení, v křeči se prohnula a jejím tělem projel neskonale silný orgasmus. Držel její bradavky v tvrdém stisku. Nemnul, nijak nehýbal prsty. Pak pomalu povoloval stisk. Její orgasmus ještě nedozněl, když začal bradavky dráždit se stejnou jemností jako před chvílí. Nedalo se to vydržet, jejím tělem vibroval orgasmus, který nechtěl skončit.
Ani jeden neměli představu, jak dlouho si takhle hrál. Ona byla chvílemi i v jiném světě. Aniž by opustil bradavky, druhou rukou, ale se stejnou jemností se dotkl rozpálené kundy.
Křičela, šílela, svíjela se po ostré kůře stromu. Něco tak intenzivního nezvládala vydržet.
Spíš sípala než prosila. Nevyhověl jí ale hned. Tentokrát ji snadno propustit nechtěl.
Počkal, až přestane křičet. Už ji znal a věděl, že až tehdy ji dostal tam, kde je naprosto v jeho moci.
Teprve potom jí dovolil sáhnout na něj. Tentokrát jí dovolil mnohem více než kdykoliv předtím. Směla ho líbat na zádech i ramenou. Jazykem zkoumat okolí jeho kotníků i podkolenní jamku. Dráždila ho na stehnech. Napůl líbala a napůl lízala jeho tělo. Dávala si na čas, než se poprvé dotkla rozroku. Nejprve se při každém pohlazení stehna jakoby náhodou dotkla ptáka. Ta náhoda začala přicházet v pravidelném tempu. Vzala ho do rukou a špičkou jazyka prozkoumávala žalud i uzdičku, opatrně vjížděla špičkou jazyka i jemně do něj. Velmi pomalu ho brala do úst. Přirážela hlavou v tempu tak pomalém, že se musel hodně ovládat, aby ji nechytil za vlasy a pořádně nepřirazil. Ale dnes to chtěl nechat čistě na ní. Bylo znát, že ví, co dělá. Silné dráždění střídalo sotva vnímatelné. Chvíli ho jen lízala, chvíli sála jeho koule, chvíli divoce přirážela. Dostala ho do svých úst až po kořen. Měl to rád. I ona si hrála nekonečně dlouho a byla šťastná, že jeho poslední orgasmus s ní byl tak silný, že křičel i on.
Nepřestávali si poskytovat vzájemné dotyky intenzivnější a vášnivější, než kterýkoli den před dnešní nocí. Nevnímali únavu. Chtěli prožít každou vteřinu, jako by byla jejich poslední. Začalo svítat...
"Měli bychom se obléct. Tentokrát i ty, I," ukončil tu noc, na kterou nikdy nezapomene asi ani jeden z nich. "Čeká nás loď!"
Za chvíli seděli mlčky na palubě a jen sotva vnímali, jak jim kapitán vypráví, že je to k neuvěření, ale jsou sotva dvě hodiny plavby od přístavu, ale mimo veškeré trasy letadel i lodí. A že si čirou náhodou jeden pilot soukromého letadla všiml velkého X na pláži, které tam vyrobili ty první dny. Kdyby on tam neletěl, sotva by je někdo našel.
Už je jen čekala z přístavu cesta domů. Nemluvili. Celou cestu nedokázali začít přirozený hovor, oba měli stažený žaludek i krk. Co je vlastně čeká doma?
K oběma se vrhly jejich rodiny. Shledání bylo šťastné, bylo dojemné, ale ani jeden z nich se necítil šťastně. Získávali zpět své blízké a milované, někoho jiného ale zase ztráceli.
Rodiny si je odváděly domů.
Ve stejný okamžik, naposledy se na sebe podívali.
V jejich očích bylo poděkování za ten výjimečný čas a také otázka, jestli se ještě někdy uvidí.
KONEC
