Byl to jeden z těch tichých večerů, kdy Praha ztichne do zvláštního, svátečního ticha. Ulice Hanspaulky byly zalité teplým světlem pouličních lamp a z oken starých vil se linula vůně večeří a vína. Petr otevřel dveře s lehkým úsměvem. Měl na sobě tmavou košili a v ruce láhev červeného z malé moravské vinice, kterou si schovával pro “něco výjimečného.” A dnes večer tím něco byli oni – Lucie a Marek, pohledný pár, kterého poznal před pár týdny na vernisáži v DOXu. Bylo mezi nimi okamžité napětí – hravé, lehce zneklidňující. Seděli v obýváku, hudba tiše hrála – trochu jazzu, trochu elektroniky. Víno bylo bohaté a těžké, jako atmosféra, která kolem nich rostla. Lucie si lehce přehodila nohu přes nohu. Měla na sobě tmavé šaty, které se leskly jako hedvábí, a v očích ten zvláštní lesk, který mohl znamenat cokoli. “Říkal jsi, že jsi kdysi studoval filozofii?” zeptala se a upřela na Petra pohled. Její rty se sotva dotýkaly sklenky. Mluvila pomalu, měkce. “Chvíli. Ale realita mě pak dohnala,” pousmál se. Marek se zasmál a nalil další víno. Lucie se pomalu naklonila k Petrovi. “A realita… má raději přesnost, nebo touhu?” Byla to otázka, ale i výzva. Hrála si. Slova byla jako šaty – elegantní, ale průhledná. Dotkla se Petrova zápěstí a nechala prsty sklouznout dolů, nenápadně, ale úmyslně. Marek se díval, nic neřekl. Jen se mírně usmál. Mezi nimi se něco odehrávalo – tichý souhlas, nebo snad předehra? Těžko říct. Ale hranice se začaly posouvat. Pomalu, bez spěchu. Byli tři, ale prostor mezi nimi se zmenšoval. Ten večer se nezapsal do dějin. Ale v paměti všech tří zůstal jako ten, kdy víno chutnalo sladce, vzduch byl těžký a Praha – Praha byla jen kulisou k něčemu, co se nedá vyslovit nahlas.
Druhý večer Bylo to přesně o dva dny později, kdy se znovu potkali. Tentokrát ne v bytě, ale náhodně – nebo snad ne? – v malé kavárně u Hradčanské. Petr seděl u okna, pozoroval tramvaje a popíjel espresso, když vešla. Lucie. Měla na sobě tmavý kabát, ale to, co okamžitě upoutalo jeho pozornost, byly hnědé kožené kozačky. Měkká kůže, vysoký podpatek, lehké klapání na dřevěné podlaze. Byly nepřehlédnutelné. A byla to ona, kdo si vybral, že je dnes obuje. “Věděla jsem, že tu budeš,” řekla tiše, když se posadila k němu. Nezeptala se, jestli může. Prostě přišla. Kabát si rozepnula pomalu, s úmyslem. Pod ním měla krémový rolák, těsně obepínající její postavu. Vlasy měla rozpuštěné, trochu rozcuchané větrem, jako by právě vystoupila z francouzského filmu. “Nečekal jsem tě,” přiznal Petr. “Ale chtěl jsi mě vidět.” Pod stolem její koleno zavadilo o jeho. Nebylo to náhodné. A on to věděl. Bylo mezi nimi něco tichého, ale těžkého – jako nevyřčená věta, která visí ve vzduchu. Marek tu dnes nebyl. A to ticho po něm bylo znepokojivě příjemné. Lucie si sundala rukavice a položila ruku na stůl. Její nehty byly nalakované do vínova, přesně ladily s jejími rty. Byla jiná než předtím – méně koketní, víc soustředěná. Ale to, co vyzařovala, bylo o to silnější. “Chci tě vidět dnes večer,” řekla. Petr jen přikývl. Věděl, že už se nechce vracet zpátky.
Třetí schůzka Týden uběhl tiše, ale v jejich hlavách zůstal podivný šum. Něco mezi očekáváním, neklidem a touhou. Domluvili se na projížďce – všichni tři. Slunečná sobota, Stromovka. Město vonělo po jaru a prach ze štěrkových cest se jim lepil na lýtka. Lucie přijela poslední. Měla sportovní brýle, rozpuštěné vlasy a elastické kalhoty končící nad koleny. Byly černé, obepnuté, jako by byly druhou kůží. Petr si všiml, že na sobě nemá nic, co by ji mělo chránit – spíš to vypadalo, že si vybrala, aby vypadala dráždivě. Když sesedli z kol kousek za Výstavištěm, kde se les stával tišším, Lucie najednou zvolnila krok a trochu se zamračila. “Hele… musím čůrat,” řekla bez obalu, jako by to bylo naprosto přirozené. Ale tón jejího hlasu, pohled, kterým se na Petra i Marka podívala, zněl jinak. Byla v tom výzva. Odstoupila pár kroků bokem, mezi stromy. Vzduch byl zvláštně napjatý. Marek si sedl na lavičku a jen tiše pronesl: “Ona si hraje.” Petr zůstal stát, oči upřené směrem, kam odešla. Mezi větvemi zahlédl, jak se Lucie otáčí zády, pomalu se sklání, elastická látka jejích kalhot se napíná. Nešla daleko, věděla přesně, co dělá. Když se vrátila, oči jí trochu jiskřily a na rtech měla nepatrný úsměv. “Hotovo,” řekla. “Ale byla to trochu provokace, co?” Nikdo neodpověděl. Nemuseli.
Všechno bylo řečeno bez slov.
Čtvrté setkání – dotek Lucie stála před ním, dech se jí zrychloval, ale nepohnula se. Celé tělo měla jako v plameni, neviditelném, zato hluboce skutečném. Její bradavky byly tvrdé, pulzující touhou, každý nádech přes ně přejížděl jako lehké pálení. Kozačky na nohou jí dodávaly pocit jistoty, ale uvnitř se už dávno ztrácela. Petr se konečně pohnul. Pomalu. Uchopil její boky, palci jemně přejel po elastických okrajích podvazkových pásů, a pak ji přitáhl k sobě. Těsně. Její nahá kůže se dotkla jeho košile, látka ji lechtala, dráždila, podněcovala. Její dech se zachvěl. “Už mě nenechávej čekat,” zašeptala. Rty mu přiložila na krk, pomalu, vlhce. Ne líbala, spíš ho ochutnávala. Jeho ruce sjely po jejích zádech, pevněji, jistěji. Hladil ji podél páteře, jako by mapoval krajinu, kterou chtěl vlastnit. Jednu ruku položil na její hruď. Ne prudce. Ne zvířecky. Jen jako dotek, který patří někomu, kdo si tohle chvíli vysnil. Jeho dlaň pokrývala celé ňadro, bradavku měl mezi dvěma prsty. Zlehka ji stiskl. Lucie tiše zasténala, hlavu mu položila na rameno. Byla jeho. A on to věděl. Pak ji pomalu otočil. Udělala krok dopředu, její podpatky klaply do ticha. Stála teď k němu zády, tělem se opírala o stůl. Ruce si položila na hranu a mírně se předklonila. Nabídla se. Otevřela. Bez slov. Jeho ruce přejely po jejích bocích, pak jí sjel dlaní přes zadek, hladce, až ke stehnům, kde končila látka podvazků a začínala kůže. Pomalu, jako by byl sochař, ji držel. Tvaroval. Obojí – touhu i její odvahu. A pak jí zašeptal do ucha: “Tohle je jen začátek. Chci tě rozložit pohledem… a znovu složit dotekem.”
Čtvrté setkání – dotek Lucie stála před ním, dech se jí zrychloval, ale nepohnula se. Celé tělo měla jako v plameni, neviditelném, zato hluboce skutečném. Její bradavky byly tvrdé, pulzující touhou, každý nádech přes ně přejížděl jako lehké pálení. Kozačky na nohou jí dodávaly pocit jistoty, ale uvnitř se už dávno ztrácela. Petr se konečně pohnul. Pomalu. Uchopil její boky, palci jemně přejel po elastických okrajích podvazkových pásů, a pak ji přitáhl k sobě. Těsně. Její nahá kůže se dotkla jeho košile, látka ji lechtala, dráždila, podněcovala. Její dech se zachvěl. “Už mě nenechávej čekat,” zašeptala. Rty mu přiložila na krk, pomalu, vlhce. Ne líbala, spíš ho ochutnávala. Jeho ruce sjely po jejích zádech, pevněji, jistěji. Hladil ji podél páteře, jako by mapoval krajinu, kterou chtěl vlastnit. Jednu ruku položil na její hruď. Ne prudce. Ne zvířecky. Jen jako dotek, který patří někomu, kdo si tohle chvíli vysnil. Jeho dlaň pokrývala celé ňadro, bradavku měl mezi dvěma prsty. Zlehka ji stiskl. Lucie tiše zasténala, hlavu mu položila na rameno. Byla jeho. A on to věděl. Pak ji pomalu otočil. Udělala krok dopředu, její podpatky klaply do ticha. Stála teď k němu zády, tělem se opírala o stůl. Ruce si položila na hranu a mírně se předklonila. Nabídla se. Otevřela. Bez slov. Jeho ruce přejely po jejích bocích, pak jí sjel dlaní přes zadek, hladce, až ke stehnům, kde končila látka podvazků a začínala kůže. Pomalu, jako by byl sochař, ji držel. Tvaroval. Obojí – touhu i její odvahu. A pak jí zašeptal do ucha: “Tohle je jen začátek. Chci tě rozložit pohledem… a znovu složit dotekem.”
Pátý večer – pokračování s tlakem vína a alkoholu.
„Tohle si vezmeš,“ řekl Marek neústupně a podal jí těsné vínové šaty s hlubokým výstřihem. Bez podprsenky. Přes rameno jí hodil černé krajkové kalhotky, jemné jako vzduch. A na zem položil dvoje boty – jedny kožené kozačky, které sahaly až nad kolena, druhé rudé lodičky, jako stvořené k provokaci. Lucie se na něj podívala zkoumavě, chvíli mlčela. „Vážně tohle?“ „Jo. Chci, abys dneska vypadala jako sen. Chci, aby Petr litoval, že tě nikdy neměl.“ Ta věta jí projela páteří. Věděl, co dělá. Věděl, jak zasáhnout. Oblekla si šaty pomalu. Cítila, jak látka klouže po kůži, jak se jí bradavky okamžitě napnou pod studeným dotekem vzduchu. Byla vzrušená – a trochu zranitelná. Ale neodporovala. Chtěla to… aspoň částí sebe. Vybrala si kozačky. Lesklé, pevné, stahující lýtka jako pouta. Dělaly z jejích nohou něco nebezpečného. Něco, co se neprosí – co si bere. Cestou k Petrovi v autě mlčela. Marek byl tichý, ale spokojený. Občas po ní hodil pohledem, který jí připomínal, že ten večer má hrát roli. Že je tam kvůli něčemu. Když přišli, Petr otevřel a na chvíli ztuhl. Očima přejel její výstřih, pak nohy v kozačkách, a zdržel se v pohledu o zlomek vteřiny víc, než bylo společensky slušné. Přesně, jak Marek chtěl. „No teda…“ řekl Petr tiše a usmál se. „Ty sis fakt dal záležet, kámo.“ Lucie v tu chvíli nevěděla, jestli být uražená, nebo vzrušená. Ale Marek se na ni podíval, stiskl jí stehno pod stolem a pošeptal: „Cítíš to? To ticho. Tohle je tvoje moc. Teď se jen dívej, jak tě žerou.“ Celý večer se jí nikdo nedotkl. Ale všichni na ni hleděli. Marek jí doléval víno, nutil ji smát se, stát uprostřed pokoje, otáčet se, vybírat hudbu, předklánět se. Každý pohyb byl inscenovaný. Každý její krok v kozačkách duněl jako příkaz. Ale ona to nesnášela. A milovala zároveň. Večer skončil a Marek byl opilý. Motal se, breptal něco o tom, jak je rád, že je jeho. Ale ona mlčela. V hlavě jí běžel jiný film. Doma. Koupelna. Samota. Znovu si oblékla jen kozačky. Stoupla si před zrcadlo. Rozhrnula si šaty. Sáhla si mezi nohy, kde to už dávno tepalo. Zavřela oči. A představila si, že místo Marka ji zezadu drží Petr. Ale nesvléká ji. Jen jí šeptá: „Vidíš? Všichni tě chtěli. Ale já jsem ten, co tě nechal odejít.“ A ten příběh ji udělal. Tvrdě. Dlouze. Téměř bolestivě.
“Zkus si to,“ řekl Marek najednou a podal jí z tašky tenký balíček se spodním prádlem. Byli u Petra. Seděli ve třech v obýváku, víno už teklo plynule, smích byl trochu moc hlasitý, pohledy trochu moc dlouhé. Petr si zrovna rozepínal druhý knoflík košile, když Marek natáhl ruku k Lucii. „Teď? Tady?“ zamrkala, zmatená. „Jo. Vždyť jsi říkala, že chceš být středem pozornosti.“ Jeho hlas byl klidný, ale nutil. Bez možnosti úniku. Petr zpozorněl. „Co to je?“ Marek se usmál. „Jen taková hra. Lucie si zkusí něco nového. Neboj, nebudeš litovat pohledu.“ Lucii bušilo srdce. Věděla, že může říct ne. Ale taky věděla, že ne by všechno zničilo. Nechala ruce klesnout k balíčku, rozbalila ho. Černé prádlo — krajková tanga, tenká podprsenka, průsvitná. A k tomu saténové podvazky. „Tady?“ zopakovala tiše. „Můžeš jít vedle,“ řekl Marek. „Ale pak přijď ukázat.“ Šla. Pomalu, na nejistých nohách. V pokoji vedle se svlékla, prsty se jí třásly. Nasoukala se do prádla, v zrcadle viděla sebe – bradavky jí pod tenkou krajkou tvrdly, pas zvýrazněný, boky hladké. Vypadala jako sen. Nebo jako žena, kterou někdo právě přeměnil v objekt touhy. Když se vrátila, oba zmlkli. Petr seděl rovně, oči mu sklouzly po jejím těle. A pak se zasekl. Mlčel. Neusmál se. Jen sledoval. Marek si ji přitáhl za bok a řekl: „Tohle je moje holka, kámo. Co říkáš?“ Petr pomalu přikývl. „Říkám, že máš zatracený štěstí.“ Ale Lucie věděla, že právě ona má všechnu moc. A že už dávno překročili něco, co se nedá vzít zpátky.
Lucie stála uprostřed obýváku. Marek seděl na gauči s Petrem, víno měli v sobě, oči přilepené na ní. Na posteli před ní ležely tři outfity, jako rozkazy: – těsné minišaty bez ramínek, – síťované body s výstřihem až k pupíku, – latexová sukně a průhledná halenka bez podprsenky. A čtyři páry bot: rudé lodičky, černé páskové sandály, hnědé vysoké kozačky a lakované nadkolenní se zipem zezadu. „Všechno zkusíš,“ řekl Marek. „Pomalu. Ať se má Petr na co dívat.“ Lucie bez slova vzala první outfit. Věděla, že s každým kouskem, který si obléká – nebo spíš svléká – ztrácí zábrany. A získává moc. Když si natáhla body a lodičky, Marek ji otočil, klekl si za ni a bez varování jí zajel rukou mezi půlky. „Nic pod tím nemáš,“ zavrčel. „To si přál,“ odsekla tiše. Petr jen seděl, rty pootevřené, kalhoty napnuté. Neříkal nic, ale pohledem ji pálil. Druhá kombinace – sukně, halenka, černé kozačky. Halenka se jí lepila na kůži, bradavky jasně vystouplé pod látkou. „Zvedni ruce,“ přikázal Marek. Poslechla. Sukně jí sjela po bocích. Pod ní nic. Jen hladká, rozevřená vlhkost. Marek ji plácnul přes zadek. Ne silně. Ale dost na to, aby zalapala po dechu. „Takhle tě mám rád. Když jsi moje. A přitom se předvádíš jemu.“ Lucie se podívala na Petra. Ten jí sjel očima až dolů. A přikývl. „Je nádherná. A ví to.“ Pak si Lucie klekla. V botách. S roztaženýma nohama. Sukni na zemi, halenku rozevřenou. Prsty si sjela dolů. Zhluboka. Pomaloučku. „Sleduj mě…“ zašeptala. A oni sledovali. Dva muži. Jeden její. Druhý zakázaný. A ona? Uprostřed. Nahá. Vysoko na podpatcích.
A na vrcholu moci.
