Návraty v páře - Therme Erding

Do Therme Erding jsem se vydal poprvé. Největší wellness v Evropě, říkali. Chtěl jsem vypnout, na pár hodin uniknout ze světa čísel, mailů a tabulek. Vybral jsem si VitalOase – část, kde se neřeší plavky, jen klid a tělesno.

Svlékl jsem se v šatně, nechal za sebou šum běžného dne a vkročil do světa tepla a ticha. Vešel jsem do jedné z parních saun, ta s jemnou citrusovou vůní. Seděl jsem v rohu, ručník pod sebou, a užíval si horký dech páry.

Když jsem si utíral orosené čelo, zahlédl jsem siluetu ženy na protější lavici. Byla částečně zahalená, ale něco na ní mi připadalo povědomé – ten způsob, jak si držela vlasy sepnuté do drdolu, linie ramen, klidný výraz.

Pára se na chvíli rozptýlila a naše pohledy se střetly.

„Tomáši?“ ozvalo se překvapeně.
„Kristýno?“

Byla to opravdu ona – Kristýna, moje lavicová parťačka z ekonomky. Holka, se kterou jsme si šeptali o zkouškách, smáli se blbostem na hodinách účetnictví a občas se dotkli rukou při předávání taháku. Nikdy jsme se neposunuli dál. A teď tu byla, přede mnou, obnažená v horké páře Therme Erding.

Sedl jsem si vedle ní. Povídali jsme si jako staří známí – o práci, o životě, o tom, jak je zvláštní potkat se po letech zrovna tady. Zasmála se. Její smích jsem si pamatoval, ale teď zněl dospěleji, hlouběji.

Když si upravovala ručník, sjel jí kousek dolů, jen náznak, ale dost na to, aby moje představivost vzplála. Koleny jsme se dotkli.

„Víš, že jsem do tebe byla trochu blázen?“ řekla tiše.
„A tys vždycky voněla jako vanilka a přiváděla mě tím k šílenství,“ přiznal jsem.

Její ruka sjela po mém stehně. Zadívala se mi do očí a bez dalšího slova si sedla obkročmo na mě. Ručníky tiše spadly na mokrou lavici.

V horku sauny se naše těla lepila, dech byl těžký a vzrušení stoupalo s každou vteřinou. Její boky se pohnuly a já zajel dlaněmi po jejích zádech dolů, kam jsme se kdysi ve škole nikdy neodvážili.

Bylo to odvážné, smyslné, živočišné. V horké páře jsme si navzájem plnili fantazie, které se kdysi ztratily mezi přednáškami a zkouškami.

Když jsme se nakonec zklidnili, jen jsme tam seděli, zpocení, spojení, s tichým úsměvem na rtech.

„Tohle není jen náhoda,“ řekla.
„Ne. To je pozdní splnění dávného snu,“ odpověděl jsem.