Je noc,na sesterně svítí jen malá lampička a všichni už spí,i když v práci,mám tenhle čas ráda,všude ticho,klid...
Už týden leží na pokoji vedle vysoký muž,moc toho nenamluví,jen se vždycky nesměle usměje,poděkuje a zvláštním pronikavým pohledem sleduje dění okolo. Má v sobě něco,co mě přitahuje,něco co ale neumím pojmenovat. Sedím zabalená v dece a čtu si tady příběhy,když se mezi dveřmi ozve hlas "Máte pěkný úsměv",zvednu oči a tam stojí on,opřený o zeď se usmívá a pozoruje mě. Jen kdyby věděl,co mi můj potutelný úsměv způsobuje... "Potřebujete něco?"..."Jen nemůžu spát. Nechcete si chvíli povídat?"... Proč ne,alespoň mi to rychleji uteče. A tak se během chvíle bavíme jak kdybychom se znali dlouho a já jsem překvapená,kam se tak rychle ztratil ten tichý pacient z pokoje X. Když sklouzneme k tomu,co jsem četla,přiznává se,že tady má profil taky a tak se náš hovor stáčí směrem,jakým bych to nečekala. Ztrácí se sestra-pacient a začínáme se bavit o tom,co máme rádi. V jednu chvíli se ke mě přiblíží a začne mi jen tak,jakoby náhodou hladit ruku,přestanu mluvit a čekám,co udělá dál. Ty jeho oči... Taky mě tiše sleduje. Pak se pomalu přiblíží a políbí mě,je to takový ten polibek,kdy si přejete,aby neskončil,kdy cítíte měkkost rtů,vůní toho druhého a vaše tělo jiskří. Užíváme si oba tu chvíli,nikam nespěcháme... Když mě přestane líbat, podívá se mi do očí "Chtěl bych tě,ale ne tady. Chci tě mít jen pro sebe,chci ti splnit přání,chci tě hýčkat a milovat celou noc". Asi jsem pěkně zčervenala,pousmál se,zvedl se,až teď jsem si uvědomila,že přede mnou celou dobu klečel, popřál mi klidnou noční a odešel.
Ráno jsem předala službu a dlouho chodbou odcházela domů. "Ty jsi si opravdu myslela,že tě nechám odejít?". Stál ve výklenku u okna a usmíval se. Přitáhl si mě k sobě,políbil a do ruky mi dal malý kousek papíru. "Večer se tam potkáme,sestřičko..."
