Po týdnu pracovního maratonu v zahraničí jsem se vracel do Prahy. Letištní shon – fronty, zpožděné lety, kufry – mě nemohl vyhodit z rytmu. Byl jsem v cestovním módu, kdy všechno jen plynulo. Až do chvíle, kdy jsem ji zahlédl u pasové kontroly. Hnědé vlnité vlasy jí padaly na ramena, štíhlá postava, hezká, ale s nenuceným šarmem. Co mě však zarazilo, byl detail, který nešlo přehlédnout – žádné spodní prádlo. Pod volným khaki tričkem se rýsovaly její prsa, drobné dvojky, které se lehce pohupovaly při každém kroku. Těsné kalhoty odhalovaly absenci kalhotek, a její hruškovitý zadeček se pohyboval s hypnotickou grácií.
Šli jsme stejným směrem, směr odbavovací haly terminálu 2, a já ji chvíli nenápadně sledoval. Fascinovala mě její sebejistota – jako by věděla, že přitahuje pohledy, ale bylo jí to jedno. Rozhodl jsem se jednat.
Vzpomněl jsem si na tipy, které jsem kdysi četl: začni s humorem, neber to vážně, a hlavně ji zapoj.
Zpomalil jsem, abych šel vedle ní, a s úsměvem řekl:
„Promiň, ale musím se zeptat – jak zvládáš tenhle letištní chaos a ještě vypadat, jako bys měla všechno pod kontrolou? Já už jsem třikrát zkontroloval, jestli mám pas, a pořád mám nervy.“
Zasmála se, její oči se rozzářily.
„No, prostě si říkám, že ztratím pas, aspoň budu mít výmluvu zůstat na dovolené,“ odpověděla a lehce naklonila hlavu.
Udrž oční kontakt a testuj zájem, řekl jsem si. „To je plán,“ zasmál jsem se. „Ale musím říct, že vypadáš, jako bys měla všechno v pořádku. Jsem zvědavý – Praha je domov, nebo jen přestup?“
„Domov,“ řekla a prohrábla si vlasy.
„A ty?Vypadáš jako někdo, kdo se vrací z velkýho dobrodružství.“
„Týden v zahraničí, a teď mířím na pořádný český pivo,“ odpověděl jsem.
„Co ty – oslava návratu, nebo rovnou do postele?“
Povytáhla obočí, ale úsměv zůstal.
„Záleží, jak dobrej ten návrat bude,“ řekla hravě. Zelená.
Push-pull dynamika.
„No, dám ti radu – letištní pivo je past. Ale třeba bych tě mohl přesvědčit na něco lepšího… pokud máš ráda trochu dobrodružství.“
„Dobrodružství? To zní lákavě,“ odpověděla a zpomalila krok, dávajíc mi prostor.
Povídali jsme si dál – o cestování, o tom, jak Praha v noci ožívá, a chemie mezi námi rostla. Když jsme procházeli kolem odlehlé části terminálu s rodinnými toaletami, rozhodl jsem se zariskovat.
Lehce jsem se dotkl jejího lokte a zašeptal: „Mám pocit, že bychom si ten návrat mohli zpestřit hned tady. Co myslíš, troufneš si?“
Zastavila se, podívala se mi do očí, a s šibalským úsměvem přikývla.
„Ty jsi ale rychlej,“ řekla, ale její tón byl vzrušený.
„Tak pojď, ale musíme být rychlí.“
Vstoupili jsme do prostorné rodinné kabinky, která byla naštěstí prázdná. Sotva se za námi zavřely dveře, přitáhl jsem ji k sobě. Její rty byly horké, lehce sladké od balzámu, a když jsme se políbili, cítil jsem, jak se její tělo tiskne blíž. Rukama jsem zajel pod její khaki tričko, kůže byla hebká, hřejivá, a když jsem přejel přes její prsa, ucítil jsem, jak se její bradavky ztvrdly pod mými prsty. Bez spodního prádla nebylo nic, co by bránilo mému dotyku, a její tiché vzdychy mě rozpalovaly.Ona se opřela o umyvadlo, její ruce rychle rozepnuly můj opasek, a s hravým pohledem zašeptala: „Máme asi pět minut, tak se snaž.“
Usmál jsem se, přitáhl ji ještě blíž, a moje ruce sklouzly po jejích bocích, kde jsem ucítil ten hruškovitý zadeček, který mě tak fascinoval. Kalhoty jí lehce sjely, odhalily křivky, které byly ještě lákavější zblízka. Pomalu jsem ji hladil po stehnech, cítil jsem, jak se chvěje, a když jsem se přiblížil, její dech se zrychlil.
„Pomalu,“ zašeptala, ale její ruce mě přitahovaly blíž, jako by chtěla pravý opak. Zvedl jsem ji, její nohy se mi omotaly kolem pasu, a přitiskl jsem ji k chladné dlaždicové stěně. Naše těla se pohybovala v synchronizovaném rytmu, vášnivém a naléhavém. Cítil jsem každý její pohyb, každý vzdych, jak se její prsty zarývaly do mých ramen. Byla to směs spěchu a touhy – věděli jsme, že čas je omezený, a přesto jsme si ten moment užívali naplno. Když jsme dosáhli vrcholu, její tělo se zachvělo, a já jsem ucítil, jak se na chvíli úplně uvolnila v mém náruči. Zadýchaní jsme se na sebe podívali a tiše se zasmáli, když jsme si uvědomili, jak šílené to bylo.
„To bylo… sakra intenzivní,“ zašeptala a lehce mě políbila na krk, zatímco si upravovala šaty. Rychle jsme se dali do pořádku – já zapnul opasek, ona si stáhla tričko a prohrábla vlasy. Vykoukli jsme ven, zkontrolovali, že je chodba prázdná, a vyklouzli zpět do letištního ruchu, jako by se nic nestalo.
Oba jsme přiletěli do Prahy, ale naše cesty se musely rozdělit – já mířil domů na Vyšehrad, zatímco ona spěchala na návštěvu k rodině do Kladna, kde ji čekalo auto. Na křižovatce mezi odbavovací halou a výstupem z terminálu 2 jsme se zastavili. Dav kolem nás proudil, ale my jsme na chvíli byli jen my dva.
„Tak to byl návrat, na kterej nezapomenu,“ řekl jsem s rukou lehce spočívající na jejím boku.
„Jo, to byl start do Prahy, co stál za to,“ odpověděla a kousla si do rtu. Přitáhl jsem ji k sobě na rozloučenou, políbil ji – pomalu, s nádechem něhy, která kontrastovala s tou divokostí na záchodcích. Její rty chutnaly po dobrodružství, po něčem, co se nedá naplánovat.
„Snad se ještě potkáme,“ řekla, když se odtáhla, a její oči se leskly.
„Praha není tak velká.“„To není,“ mrkl jsem.
„A když jo, najdu tě.“
Otočila se, její hnědé vlasy se ještě chvíli pohupovaly v rytmu jejích kroků, než zmizela směrem k parkovišti. Já jsem zamířil k metru, s pocitem, že tenhle návrat domů byl jeden z těch, co si člověk pamatuje navždy.
