Déšť ustal. Kapky ještě pomalu stékaly po listech starých stromů, zatímco les sál zbytkové teplo dne a dýchal vlhkostí. Noc se blížila, ale tady, pod těžkými korunami, bylo šero pořád. Vzduch byl hustý. Těžký. Jako by se země chystala něco vydechnout.
Cizinec se pohyboval tiše, až nepřirozeně, na člověka. Jeho těžký kabát páchl krví, popelem a železem. Na zádech nesl meč, po boku dýky a starý kožený vak. Každý jeho krok byl vypočítaný, jako by hledal... nebo se něčemu vyhýbal.
Pak se náhle zastavil. Dřepl si. Prsty přejel po zemi.
Stopy. Malé, lehké, ale přesné. Vedly mezi křovím a mizely v porostu mechu. Možná Elfské, pomyslel si. „Zatraceně“ zamumlal. „Někdo mě sleduje.“
Natáhl se ke krku, kde pod tunikou visel tenký stříbrný amulet — ochranou runou zakletý. Očima přejel okolí. Nic. Jen ševelení listí, slabé cvrlikání hmyzu a vzdálený šepot… nebo to byl ženský hlas?
Udělá další krok. A v tom to ucítí. Napnutá tětiva.
Špička šípu mu míří mezi lopatky. A někdo, kdo je zatraceně blízko, dýchá tiše, ale s pevným úmyslem.
Hlas – ženský, chladný, ostrý jako čepel: „Neudělej jediný hloupý pohyb, člověče.“
…Cítila ho dřív, než ho spatřila.
Země, na kterou šlápl, se chovala jinak. Těžší dotek. Nezvyklá váha. Nebyl to lesní tvor. A rozhodně ne elf. Pach jeho kůže byl cizí — směs potu, železa a.… něčeho staršího. Magie, ale pokřivené. Člověk.
Elarie si přitiskla bok k větvi, kůže se jí lepila na chladnou kůru stromu, vlasy vlhké, zvlněné od deště. Sledovala ho z výšky. Byl vysoký, široký v ramenou, pohyboval se opatrně, ale ne dost. Oči měl ostré, ale lesní temnotu nikdy nepochopí tak jako ona.
Napětí jí vibrovalo v prstech. Špičky uší lehce zahořely — instinkt. Vzrušení, jaké cítila při lovu, ale tohle bylo jiné. Prudší. V podbřišku jí zahřálo zvláštní horko, když sledovala jeho prsty přejíždět po mechu, jako by se dotýkal její kůže.
Nesnášela vetřelce. Ale jeho pohyb… v něm bylo cosi nebezpečně známého. A přitažlivého.
Ruce jí samy napnuly tětivu. Jako by to nebyl rozkaz, ale přirozenost. Seskočila z větve bezhlučně, v plném stínu stromu. Vzduch se ani nepohnul.
Postavila se mu za záda. Tak blízko, že by ho mohla políbit do týlu. Místo toho mu přiložila šíp ke kůži a zašeptala hlasem, který zněl jako ztělesněný lesní příkaz: „Neudělej jediný hloupý pohyb, člověče. “…..
Ztuhnul. Špička šípu se mu opřela o kůži mezi lopatkami – přesně tam, kde by stačilo milimetrové zaváhání, a všechno by skončilo. Zvedl ruce, pomalu. Neviděl ji, ale cítil každý její dech.
Vlhkost lesa, dřevo, mech. A pod tím vším: ona. Vůně těla, divoká a čistá.
Když „Neudělej jediný hloupý pohyb, člověče,“ zaznělo těsně za jeho uchem.
Usmál se, ale nepohnul se. Hlas měl hluboký, tichý, a přesto rezonoval v prostoru mezi nimi:
„Hloupý bych byl, kdybych chtěl utéct... když mám to štěstí, že na mě míří lesní bohyně.“
Krátká pauza. Pak dodá s tak klidnou odvahou, že to skoro zní jako provokace:
„Kdybys mě chtěla zabít, už bych ležel v mechu. Tak co chceš doopravdy, elfko?“
Pootočil hlavou jen nepatrně, dost na to, aby zachytil zlatý záblesk jejích vlasů v koutku oka. Neuhnul pohledem. Čekal. Ne jako oběť, ale jako někdo, kdo už v životě čelil mnohem horším věcem… a přesto se právě teď cítil podmaněnější než kdy dřív.
Byl klidný. Příliš klidný. A to ji… vzrušilo.
Elaeriel cítila, jak jí v žilách proudí horkost. Jeho hlas byl hluboký a pevný, ale v něm… nebyl strach. Byl v něm tón, který jí šeptal pod kůži. Něco mezi výzvou a podřízením. A to byla kombinace, která rozechvěla něco v jejích stehnech.
Pomalu sjela šípem po jeho páteři. Těsně, až k pasu. Ale nezastavila se. Druhou rukou, lehkou jako stín, mu přejela po boku. Přes kabát. Cítila, jak se mu zrychlil dech.
„Myslíš, že tě pustím… jen proto, že mluvíš sladce?“ zavrněla mu do ucha, tak blízko že se její rty skoro dotkly jeho kůže.
Nevydal ani hlásku. Ale napětí mezi nimi se dalo krájet. Cítila, jak se jeho tělo napíná. Ne k útěku. Ale jako zvíře, které ví, že je uvnitř pasti – ale vypadá to že mu to… vyhovuje.
Přitiskla se k němu. Celým tělem. Její stehna se dotkla jeho, prsa se mu opřela o záda. Teplo z ní sálalo jako žár ohně po dešti. Její dech mu klouzal po krku.
„Neznám tě. A přesto tě chci ochutnat, jako když jelen ucítí zimu ve vzduchu a ví, že se musí milovat… nebo zemřít.“
Sklouzla šípem úplně dolů, a nakonec ho odložila. Její ruce teď hladily. Dlaně šly pomalu, ale bez váhání – po jeho hrudi, přes břicho. Takový pomalý průzkum zakázaného území.
Její rty se konečně dotkly jeho šíje. Horké. Vlhké. Jemně ho kousla.
A zašeptala: „Tak co, lovče… bojíš se teď?“
Její dech se změnil. Už to nebyl lovecký klid, ale horký vítr před bouří. Cítila, jak jí srdce buší do žeber, jak ji plní neklid, který nelze jinak ukojit.
Pevně ho chytila za rameno, prsty se mu vpily do látky. Otočila ho čelem k sobě, tak že se trochu zakymácel — a pak mu tichým, temným hlasem poručila:
„Klekni.“
Zaváhal jen zlomek vteřiny. Pak se pomalu, bez slova, spustil na kolena. Vlhko z mechu se mu vpilo do kalhot, hlava mírně skloněná. Dýchal rychleji. Už to nebyl lovec. Teď byl její.
Elarie k němu přistoupila. Stála před ním, hrdá, bosá, obklopená nočním šepotem lesa. Rozvázala si korzet z jemné lesní kůže, a jak se rozevřel, měsíc dopadl na její pokožku jako požehnání. Byla nádherná. Nadpozemská.
Klekla si nad něj, obkročmo. Vzala mu tvář do dlaní, přitáhla si ho blíž. Jeho rty byly rozpálené, připravené. A vášnivě ho políbila— jazykem pomalu přejela přes spodní ret.
Bylo to jako výbuch — měsíční světlo, dech i touha, vzrušení všechno v jednom. Jeho ruce vyrazily k jejím bokům, sevřel ji, jako by ji potřeboval cítit celou. A ona se nezastavila.
Její tělo sklouzlo po jeho klíně, třela se o něj s tichými vzdechy, její boky se vlnily, dokud ho necítila… tvrdého, napjatého… a připraveného se do ní ponořit.
„Teď,“ zašeptala. „Ukaž mi, co v sobě skrýváš, člověče.“
A on… neváhal.
Její tělo kleslo na něj, pomalu, s neúprosnou jistotou lovkyně, která konečně získala svou kořist. Jeho dech se zlomil. Cítila ho pod sebou, tvrdého, připraveného, jako napjatý luk těsně před výstřelem. A ona byla šípem… i prsty, které ho napínaly.
Chytila ho za čelist. Přitiskla se k němu boky. Zavzdychal, ale nevzdal se – ani teď. V očích měl žár. Ale podřizoval se. Ne z donucení, ale proto, že chtěl být ovládán právě jí.
„Takhle tě chci… slyšet dýchat pro mě,“ zašeptala, její hlas zněl jako vichřice mezi větvemi.
Přirazila. Ostře, bez varování. Jejich těla se spojila v okamžiku, který prořízl noc jako blesk. Oba vydechli, hluboce, prudce – on překvapením, ona uspokojením. Její stehna se sevřela kolem jeho boků, její nehty se mu zabořily do ramen.
Osedlala si ho. Pomalu, pak rychleji. Vlasy jí splývaly po zádech, rty pootevřené, oči zúžené chtíčem. Její tělo určovalo rytmus, každé přirazení bylo příkaz. Každé zvednutí boků výsměch veškeré jeho lidské kontrole.
Pod sebou ho cítila třást se potlačeným výstřikem. Ale nedovolila mu to. Ještě ne.
„Ne,“ zavrčela, když se chtěl pohnout. Zabořila mu prsty do hrudi. „Tady nejsi pánem ty.“
Začala se pohybovat ještě tvrději, s nespoutanou silou přírody.
Byla jako vítr, co se mění v orkán. Jako vlny, které dlouho jen tančí po hladině, než se rozběsní v přílivu. Její tělo se napjalo, boky se zvedaly v divokém rytmu, který sám les začal opakovat – listí šumělo silněji, noční ptáci ztichli.
Elarie cítila, jak se v ní cosi stahuje. Hluboko. Tam, kde končí dech a začíná duše. Každý pohyb, každý dotek v ní rozněcoval další jiskry. Její svaly ho svíraly pevněji. Její dech byl přerývaný, těžký, jako by se topila ve vlastním chtíči.
A pak…
Zatmění.
Tělo jí explodovalo do vlny žáru. Prudká, nekontrolovatelná slast jí projela páteří až do konečků prstů. Zaklonila hlavu a v němém výkřiku a na okamžik se svět zlomil. Les se rozmazal, její mysl se propadla do bělavého ticha, kde byla jen ona, on, a její výstřik.
Byla jako strom, která praská po úderu bleskem. Její nohy se chvěly. Dýchala těžce. Ale oči jí žhnuly.
Byla zlámaná, ale nepokořená. A krásnější než kdy dřív.
Ještě ho cítila v sobě, tepalo ji v těle to bouřlivé echo vlastního vrcholu.
Byla vládkyní. A on – její zajatec.
Zvedla se nad něj. Jeho tělo se napjalo jako luk. Dlaně zatnuté v mechu, oči zastřené, rty pootevřené – prosily beze slov. Prohlédla si vyzývavě jeho pulzující erekci.
„Ještě ne,“ zašeptala. A posadila se zpět, pomalu, mučivě, dokud v ní nebyl celý. Znovu. Jeho sten byl hluboký až skoro zlomený.
Začala se pohybovat. Tentokrát ne kvůli sobě – ale kvůli němu. Vládla rytmu, střídavě ho svírala a uvolňovala, její boky tančily starou píseň lesa. Její pohyby byly přesné, smyslné, jako by hrála na nástroj a znala každý jeho tón.
Přitiskla se k němu tělem, její prsa na jeho hrudi, dech v jeho uchu. Šeptala mu slova, kterým nerozuměl – elfská slova, syčená, tekoucí jako voda mezi kameny. Ale význam poznal podle toho, jak se mu chvěl každý sval.
„Uvolni se,“ zasyčela nakonec. „Dovoluji ti si patřit.“
A právě tehdy… těsně předtím, než uvolnil celé to napětí… ho chytla za čelist, zvedla mu hlavu a donutila ho, aby se jí podíval do očí. Držela ho tam – přesně v tom okamžiku, kde je slast zároveň agonií.
A pak mu to dovolila.
Konečně.
Jeho tělo se prohnulo. Ruce sevřely její boky, jako by se chtěl v ní ztratit navždy. Vykřikl – hrubě, hluboce, neovladatelně. Proudilo to z něj ve vlnách, vycházelo z hloubi, z místa, kde už nebyl ani mužem, přímo do ní. Vyvrcholení ho vyčerpalo, zlomilo… a přesto ho očištění očima své bohyně znovu poskládalo.
