Ze začátku to bral jako hru. Když mu řekla, že by chtěla vidět, jak by vypadal v krajkové košilce, smál se. Ale ona se nesmála. Seděla naproti němu, dlouhé nohy překřížené, pohled klidný, ale pronikavý. „Zkus to. Pro mě. Jen dnes večer.“ Povolil. Kvůli ní by udělal cokoliv. Krajka na jeho kůži byla zvláštní. Ne nepříjemná. Jemná. Jiné než cokoliv, co kdy měl na sobě. Když ho pak přitáhla k sobě, sedl si jí k nohám, položila mu prsty pod bradu a řekla: „Vypadáš krásně.“ …něco v něm se pohnulo. Přišel den, kdy ho vzala na nákupy. Ale nezamířila do pánské sekce. Vzala ho do dámského oddělení, rovnou k šatům a spodnímu prádlu. On znejistěl. Rozhlížel se kolem. „To snad nemyslíš vážně…“ „Myslím. A ty půjdeš se mnou do kabinky. Vyzkoušíš si to. Před zrcadlem. A budeš se na sebe dívat.“ Srdce mu bušilo. Cítil rozpaky, ale v očích jí viděl víc než jen rozkaz. Viděl očekávání. Viděl péči. Oblékl si šaty. Lehké, s krajkovým lemem. „Podívej se,“ řekla a otočila ho čelem ke zrcadlu. Zatajil dech. Nebyla to karikatura. Nebyl směšný. Byl… jiný. Jemnější. Poddajnější. A ona za ním stála, ruce na jeho bocích. „Zvykneš si. A začne se ti to líbit.“ Doma mu ukázala jeho nový šuplík – krajkové kalhotky, silonky, podprsenky, lesklé korzety. „Tohle budeš nosit. Každý den. Až ti to bude přirozené.“ Odmlčela se, pak dodala tišeji, ale pevně: „Chci si tě přetvořit. Ne na ženu. Ale na mou ženu.“ Zkoušel protestovat. „Já nejsem holka…“ Plesk. Její dlaň přistála na jeho tváři. Nebolestivě – ale tvrdě. „Ty jsi moje. A začneš poslouchat. Odteď.“ Ubíhaly dny. Malovala ho. Učila ho sedět s nohama u sebe. Upravila mu hlas. Naučil se nosit podvazky, sloužit v tichosti, dělat kávu v korzetu. Přestával mluvit v mužském rodě. Přicházel večer a ona si ji posadila na klín – svou dívku, svou oddanou služku. Líbal jí rty pomalovanou rtěnkou, prsty si hrál se svými umělými prsy. Jednou večer ji vzala za bradu. „Víš, kdo jsi?“ Zastyděla se, ale přikývla. „Řekni to.“ „Jsem… tvoje. Tvoje milenka. Tvoje služka.“
