Náš příběh "O" kapitola 5-6

KAPITOLA V — ŽÁR POD KŮŽÍ

Slunce bylo vysoko. Vzduch těžký a líný. Písek pálil na chodidlech, i když jsme měli velké ručníky. Katka ležela na břiše, horní díl plavek odložený vedle ní. Andrea seděla opodál, podávala mi vodu. A já? Já jsem pozoroval.

Katka se nehýbala. Ani moc nemluvila. Ale bylo to v těch drobnostech. Ve stazích stehen. V tom, jak křečovitě držela nohy u sebe. A jak se občas zlehka zavrtěla, jako by to bylo jen kvůli pohodlí.

„Zajímavý,“ poznamenala Andrea tiše.

„Všimla sis taky?“

„No... včera ji přistihnu, jak se dívá jak Ti klečím u nohou s obojkem, a dneska... se tváří, že je úplně v pohodě. Ale není.“

Zasmál jsem se. „Tak ať se nespálí.“

Andrea se zvedla, protáhla si nohy a přešla ke Katce.

„Natřu ti záda, jo?“ řekla přirozeně, přátelsky.

Katka zaváhala. Ale pak přikývla. „Hm... jo, díky.“

Andrea si klekla k ní, nanesla opalovací krém na dlaně a začala jí jemně roztírat na záda. Pomalými tahy. Krk, ramena, lopatky. Byla něžná. Ale já věděl, že dělá přesně to, co jsem jí naznačil. A že ví, co dělá.

„Měla by ses otočit,“ dodala Andrea po chvíli. „Jinak se spálíš zepředu.“

Katka se lehce napjala. Ztuhla. Pak zvedla hlavu.

„Fakt? Já myslela, že takhle to bude stačit.“

„Ne,“ vložil jsem se klidně do hovoru. „Otoč se. Nechceme, aby jsi večer brečela, že tě bolí bradavky.“

Ticho.

Chvíli vypadalo, že se ohradí. Ale pak jen polkla, přitáhla si ručník a pomalu se otočila na záda. Ruce přes prsa. Nohy u sebe.

Andrea se přesunula a znovu si nanesla krém.

„Klid. Jsem něžná,“ řekla polohlasem. A začala jí roztírat krém od klíční kosti dolů, těsně nad sevřené ruce.

Katka se dívala do nebe, oči přivřené, tváře lehce červené. A ne od slunce.

„Roztáhni tz ruce ať tě může natřít pořádně,“ řekl jsem.

Zadržela dech.

Ale poslechla.

Pomalu.

Beze slova.

KAPITOLA VI — STUD SE NEVRACÍ

Byla to ta večeře, u které se všechno začalo lámat.

Restaurace na kopci, výhled na moře, bílé ubrusy, víno, které teklo rychleji než smích. Andrea byla uvolněná, Katka smíšená – rozesmátá, ale napjatá. Občas nervózně po mně pokukovala. Když se naše oči střetly, vždycky uhnula.

Andrea jí několikrát nalila víno, i když Katka říkala „to už stačí“. Ale smála se u toho. Takže to nebylo „stačí“. Bylo to „ještě chvíli vydržím, než se rozpadnu“.

Po jídle jsem navrhl procházku po pláži. Moře bylo klidné, noc teplá, hvězdy velké. Šli jsme bosi, boty v rukou. Andrea se držela u mě, Katka vedle ní, lehce se klátící vínem, vzduchem a myšlenkami, které nedokázala zformulovat.

Když jsme došli dál od hotelu, kde už byl jen písek a ticho, Andrea náhle zastavila a řekla:

„Já se schladím. Je mi vedro.“

A bez dalšího slova si přetáhla přes hlavu šaty.

Neměla pod nimi ani podprsenku, ani kalhotky.

Katka zalapala po dechu, rozesmála se nejistě.

„Ty ses zbláznila!“

„Možná. Ale je noc. Nikdo tu není. A voda je nádherná.“

Andrea se otočila k moři, nahá, klidná. Boky se jí jemně pohupovaly, když kráčela k vodě.

Katka zůstala stát. V lehkých plážových šatech, svázaných za krkem. Přes bradavky jí prosvítalo napětí.

„Nezůstávej jako suchar,“ řekla Andrea přes rameno. „Pojď taky.“

„Ne… fakt. Já—“

Ale to už k ní Andrea přiběhla, chytla jí za šňůrku za krkem a smíchem škubla. Lehké šaty sklouzly dolů a zůstaly u kolen. Katka stála, v kalhotkách, bez podprsenky, oči široce otevřené, ale tělo se strnulo.

Rozběhly se. Andrea první. Katka chvíli za ní.

Došli až po stehna. Já zůstal stát na kraji. Dívající se. Tak jak mám ve zvyku.

Ve vodě se ozval tlumený smích, cákání vody a pak krátké ticho.

„Hele… co to máš… vzadu?“ slyšel jsem Katku.

Andrea se zasmála. „To je jen… maličkost.“

„Vypadá to jako… jako šperk… nebo co?“

Pomalu jsem došel k nim. Voda mi sahala po kotníky. Obě stály pod zadek ve vodě, vlasy mokré, oči přiznané.

„Ano to je šperk,“ řekl jsem klidně.

Katka se na mě podívala.

„Šperk?“

„Jo. Anální. Andrea ho ráda nosí. Krásně jí sedí. Chceš si sáhnout?“

Ticho. Měsíční světlo. Šum vody.

Katka se nepohnula.

Ale ani neodešla. Ale poslechla.

Pomalu.

Bez slova.