Zastavila jsem jen na chviličku

Zastavila jsem na opuštěném parkovišti. Vzduch byl teplý, ale uvnitř auta bylo ještě horko – a to nejen kvůli počasí. Cítila jsem, jak mi buší srdce, jak se mi napíná kůže pod šaty. Jeho pohled na mě sklouzl jako neviditelná ruka, která mě hladila dřív, než mě vůbec dotkl.

Přisunul se ke mně, pomalu, s tím sebevědomým klidem, co mě vždycky rozpálí. Položil mi ruku na stehno. Lehce. Ale jeho prsty mě tlačily víc a víc… až pod lem šatů.

„Chceš, abych přestal?“ zeptal se s tím typickým úsměvem.
Zasmála jsem se. „Jen zkus…“

A pak už nebyla slova potřeba. Jeho rty našly ty moje a naše těla začala mluvit jazykem, který je starší než jakákoliv konverzace. Kalhotky byly na zemi dřív, než jsem si uvědomila, že už dýchám přerývaně. Auto se začalo pomalu houpat, stěrače byly zbytečné – všechno jsme zamlžili my dva.

Vzdychla jsem mu do ucha, když ve mně konečně byl. Těsný prostor jen umocnil to napětí, tu blízkost, tu nespoutanost. Každý jeho pohyb byl cítit naplno. Svírala jsem ho stehnama, zatímco jsem se neudržela a vykřikla jeho jméno.

Nikdo nás neviděl. Možná. Ale kdyby jo – ať se dívají.