Byla na všech čtyřech, zcela nahá, ruce natažené vpřed a spoutané k okům upevněným v podlaze. Kotníky pevně přivázané ke stejným okům vzadu. Koberec pod koleny škrábal, ale to nebylo to, co jí zrychlovalo dech. Měla zavázané oči, tmavý šátek jí bránil v jakémkoli pohledu, a právě tahle tma jí dala pocítit plnou sílu očekávání.
Slyšela jeho kroky. Neuspěchané. Věděl přesně, co dělá – každý krok byl jako tikání metronomu, který odpočítával čas do její ztráty kontroly.
Když se zastavil těsně za ní, cítila jeho dech na kříži. Vzduch mezi nimi vibroval napětím. „Vypadáš přesně tak, jak máš,“ zašeptal. „Na čtyřech, bezmocná. Připravená přijímat.“
První dotek byl jako elektrický výboj – jemné přejetí nehtem po vnitřní straně stehna. Zachvěla se, cukla bokem, ale pouta ji držela pevně. Začal jí prstem kroužit těsně pod zadečkem, pak nahoru, až po páteř. Každý pohyb byl tak lehký, že spíš sliboval další než přinášel útok.
Pak změnil techniku. Prsty mu klouzaly rychleji – krátké švihnutí nehty, pak zpomalení. Přes stehna, boky, pod hýžděmi. Její tělo se napínalo, smích se jí dral z plic. Byl trhaný, vynucený, zoufalý.
„Tady? Nebo radši tady?“ řekl a štětcem jí přejel po zadní části kolen. Zakňučela, smích jí přerušil dech. A to byl teprve začátek.
Dostal se k jejím lýtkům. Zubním kartáčkem jí škrábal pod kolenem, štětcem přejížděl nad kotníkem. Každé místo testoval důkladně – hledal přesné body, kde se její smích mění v prosbu.
Ale to hlavní teprve přišlo.
Chytil ji za kotník a přitáhl si chodidlo blíž. Prstem přejel od paty ke špičkám. Pak znovu. A znovu – pomaleji. Začala se škubat. Nehty jí začal jemně škrábat klenbu. Zajel mezi prsty. Každý z nich si vzal zvlášť – masíroval, hladil, štípal. A pak jazykem.
Lízal jí chodidla dlouhými, táhlými pohyby. Foukal na vlhkou kůži. Pak přišlo jemné kousání. Špičkou jazyka se dostával až pod prsty. Tělo se jí zmítalo, smála se, vzlykala. Koberec pod koleny byl mokrý potem a slzami.
Do klína jí přitlačil měkký vibrátor. Vibrace byly nastavené nízko – ale v kombinaci s intenzivním ticklingem na chodidlech bylo její tělo v absolutním chaosu. Touha a smích se slévaly. Věděla, že něco se v ní láme. A pak to přišlo.
Horko. Uvolnění. Proud, který nedokázala zadržet. Po stehnech jí stékala moč. Koberec nasával vlhkost. Zůstala ztuhlá, tichá.
On ji chytil za vlasy. Zvedl jí hlavu a přitiskl ji ke své noze.
„Tak. Tak daleko jsi ochotná zajít, aniž bys řekla stopku?“
„Ano… pane…“ vydechla mezi vzlyky.
„Řekni mi, co jsi.“
„Vaše špinavá coura… která se smála, až to nezvládla…“
„A co s tím uděláš?“
„Uklidím to… jazykem. Každou kapku.“
Přitlačil její tvář dolů, na mokrý koberec. Vyplázla jazyk. Dotkla se místa, kde její vlastní tělo selhalo. Cítila chuť, cítila ponižení, ale nezastavila se. Čistila pomalu, vědomě, důkladně. Tvář měla vlhkou, oči slzely.
„Tak je to správně,“ pronesl. „Až skončíš, poděkuješ. Protože tě tahle hanba udělala mojí.“
A ona to věděla. V každém tahu jazykem, v každém dechu, v každém dalším výbuchu smíchu, který se zapsal do její kůže.
Byla jeho.
A patřila tam.
