Její zpráva přišla večer. Krátká. Výstižná.
„Dveře jsou odemčené. Jestli máš koule, vejděte.“
Neváhal jsem. Ani na vteřinu. Věděl jsem, že je o pár let starší, sebevědomá, krásná – a hlavně, že přesně ví, co chce. A možná to čekala i ode mě.
Když jsem otevřel dveře, v bytě bylo pološero. Všude voněly svíčky. Žádný hluk. Jen ticho a napětí, co by se dalo krájet.
„Ahoj?“ zavolal jsem, i když jsem věděl, že mě slyší.
„Pojď dovnitř… a zavři,“ ozval se její hlas z ložnice. Jemný, ale s podtónem rozkazu.
Udělal jsem, co řekla, a zamířil tam. Seděla na posteli. Košile na knoflíčky, rozepnutá přes výstřih. Nohy křížem. Nahé. Pohled klidný, ale napjatý. Přesně věděla, co se chystá.
„Myslíš, že na to máš?“ řekla tiše.
Neváhal jsem. Udělal jsem pár kroků, popadl ji za boky a stáhl pod sebe. Přitiskl jsem ji k posteli, podíval se jí do očí a jen řekl:
„To poznáš sama.“
Políbil jsem ji. Tvrdě. Neptal jsem se. Jazykem jsem vnikl dovnitř, zatímco mi prsty klouzaly po jejím stehně nahoru. Nebránila se. Naopak. Byla horká, hladová, připravená. Rukama mi zajela pod triko, stáhla ho a nechala si ho přetáhnout přes hlavu. Odpovídala mi ve všem.
Když jsem ji položil, zůstala jen v té rozepnuté košili – a pod ní už nic.
„Tak ukaž, že nejsi jen další kluk,“ vydechla a olízla si ret.
Nepotřebovala další výzvu. Přejel jsem jí rty po krku, po klíční kosti, a sjel níž. Vnímala každý dotek, každé zatahání za vlasy, každý nádech mezi tím. Chtěla to. A já taky.
A pak jsem do ní vnikl poprvé.
Zasténala. Hlasitě. Reálně. Žádné předstírání. Tělo jí cuklo a hned se napjalo. Rukama mě objala kolem zad, nohy obtočila kolem mě a stiskla mě tak pevně, že jsem měl pocit, že mě nechce nikdy pustit.
Přirážel jsem pomalu, silně, hlouběji s každým dalším pohybem. Milovala to. Po pár minutách jsem ale přestal. Stiskla mě ještě víc.
„Ne… proč?“ šeptla zmateně.
Naklonil jsem se k ní a do ucha jí pošeptal:
„Teď si s tebou začnu hrát.“
Když jsem jí to zašeptal do ucha, zachvěla se. Ne ze strachu. Z očekávání. Z toho, že netušila, co přijde dál, ale zároveň to chtěla.
Pevně jsem ji chytil za boky a otočil ji na břicho. Klekla si na všechny čtyři. Sama. Bez slova. Zadek vystrčila tak, jak jsem chtěl. Podvolila se mi úplně. A to mě vzrušilo ještě víc.
„Zůstaň tak,“ řekl jsem tvrdě a přejel jí rukou po zádech až ke krku. Lehce jsem ji za něj chytil a přitlačil dolů. Přesně tolik, aby věděla, kdo tu teď rozhoduje.
Když jsem do ní pronikl znovu, vykřikla. Ostře. A sténala s každým dalším pohybem. Přirážel jsem tvrdě, hluboko. Věděl jsem, že to je přesně to, co chtěla.
Držel jsem ji za boky, její tělo se třáslo a vlnilo pod mým. Vlasy jsem jí smotal do ruky a zatáhl dozadu, až se prohnula v zádech.
„Řekni mi, komu patříš,“ zavrčel jsem do jejího ucha.
„Tobě… jen tobě…“ vydechla mezi steny.
Zpomalil jsem. Jen na chvíli. A pak ji ještě jednou přirazil tak silně, že se svezla dopředu. Vzdychla hlasitě, úplně odevzdaná.
Vzal jsem ji za bradu a otočil si ji tváří ke mně. Její pohled byl zamlžený, rty pootevřené, celé tělo se jí třáslo.
„Ještě neskončíme,“ řekl jsem tiše.
Lehla si na záda, já ji znovu vklouzl mezi nohy. Tentokrát jsem si vychutnával každý centimetr, každý její pohyb. Hladil jsem ji po krku, líbal jí ňadra, díval se jí přímo do očí, zatímco jsem ji znovu bral.
Chtěla mě cítit všude. A já jí to dopřál. Držel jsem její stehna, díval se, jak se chvěje, jak sténá moje jméno, jak se blíží…
A pak přišlo to, co jsme chtěli oba. Společný vrchol. Prudký, napjatý, hlasitý.
Zůstali jsme ležet. Potem slepení, zadýchaní. Její hlava na mé hrudi, moje ruka na jejím boku.
„Přesně tohle jsem potřebovala,“ šeptla.
Usmál jsem se.
„Já taky. Ale věř mi – tohle byl teprve začátek.“
