Kapitola 5 – Když z tebe udělám pravidlo
„Neexistuje větší moc než nechat chlapa, aby se do tebe udělal. A vědět, že mu tím nevracíš důvěru. Ale bereš si ji zpátky.“
,...........
Seděla jsem na něm.
Kůže na kůži.
Jeho péro pořád ve mně, tvrdý, napjatý, nadržený až na pokraji.
Ještě jsem ho nepustila. Ještě ne.
„Jseš tam pořád?“ zašeptala jsem mu do ucha.
„Jo,“ vydechl.
„Dobře. Teď mi dáš to, co sis celou dobu držel pro sebe.“
Přitáhla jsem si jeho ruce nad jeho hlavu, přidržela mu je dlaní.
Druhou rukou jsem se nadzvedla a pomalu si ho znovu nasadila do kundičky.
Tentokrát jsem se nehýbala nahoru a dolů.
Jenom jsem se kroužila pánví, nechala ho uvnitř, cítila, jak ve mně roste napětí.
Jak to péro pulsuje.
Jak mi chce vystříkat každej milimetr.
A já ho držela.
Držela na hraně.
Přesně tak, jak jsem to chtěla.
„Předtím jsem tě pustila do těla. Ale ne do konce,“ sykla jsem.
„Dnes ti dovolím vystříkat se do mě. Ale ne proto, že tě chci. Proto, že mi patříš.“
To slovo „patříš“ mu projelo páteří.
Začala jsem se hýbat. Pomalu. Pak rychleji.
Sténala jsem tiše. Ale vědomě.
Nadávala mu do ucha, že je moje hračka.
Jeho péro mi plnilo každou buňku.
A já věděla, že už nebojuje – že se poddává.
„Chceš se udělat do mě?“
„Jo... kurva, jo...“
„Pros...“
„Prosím...“
„Řekni mi, že už nejsi svůj.“
„Nejsem. Jsem tvůj.“
A pak jsem zatlačila boky dolů a nechala ho v sobě vybuchnout.
Cítila jsem to horko. Tu vlnu.
Jak se jeho péro škublo v mojí kundičce a začalo mě plnit.
Jak mě přidržel, chtěl se zarýt až do dělohy.
A jak nestihl křičet – jen vydal hluboký, zvířecí zvuk.
Já ho jen sledovala.
Vládla jsem mu.
A on stříkal ve mně.
Zůstala jsem na něm sedět.
Vystříkaná. Spokojená.
Ale nebyla to romantika.
Byl to posun.
Pohladila jsem ho po tvářia řekla:
„Odteďka nejsou žádný pravidla. Jen moje rozhodnutí.“
