Tento příběh se nestal a není o sexu

13 jul 2025 · 252 vista bosaPainting

Měli jsme s Bárou trochu tvůrčí krizi, která se podepisovala i na našem vzájemném vztahu. Psal se prosinec 2023 a my se domluvili, že si uděláme o třetím Adventním víkendu team building v jednom krajském městě. Každý z nás dal tomu druhému tři úkoly, co je potřeba před víkendem vyřešit a zorganizovat. A hned můj první úkol pro Báru byl, aby v okolí vybrala oslovila nějakou kurvu, kterou budeme společně malovat a fotit. Devět kurev Báru poslalo k šípku. Teprve desátá slečna řekla: „Přijďte.“ Tak Bára objevila paní Sáru. Jehlu v kupce sena. Pravověrnou čarodějnici. Jak z příběhů Karal Jaromíra Erbena. Bára věděla, že tentokráte to bude stát za to.

Podívejte, celý ten víkend byl zvláštní. A hned v pátek jsme se dokázali s Bárou tak rozhádat, že kdybychom byli úplně normální lidé, tak spolu rok nepromluvíme. No ale my právě tak úplně normální nejsme. A ačkoli jsme snídali zvlášť, ve vlaku vlna napětí opadla.

Paní Sára žila na kraji menší vesnice. V dvoupatrové chalupě. Paní Sára se nastěhovala do chalupy nějakého postaršího pána, který jí, dle jejích slov, strašně moc rozčiloval. Nastěhovala se k tomu nevděčnému pánovi se svými čtyřmi psi. Nastěhovala se k tomu nevděčnému pánovi i s Maruškou, prasetem které se ubytovalo v prvním patře v kuchyni. Nastěhovala se paní Sára k tomu nevděčnému pánovi i se svými třemi dětmi, které právě procházeli povinnou školní docházkou. Nastěhovala se paní Sára k tomu nevděčnému pánovi. A z celé podkroví si přestavila na svojí mučírnu. A ten nevděčný pán si toho neuměl vážit. Neuměl si vážit toho, jaká paní Sára je a co dělá. (Sára vlastní také vola a dva koně. Které ovšem chová na jedné farmě a kteří s ní nežijou v pánově chalupě.) Jestli se život s paní Sárou nemazal, ona mu to splácela stejným dílem. Jeli jsme dvacet minut vlakem za Paní Sárou. A jako bychom tušili, že nás čeká dobrodružství, kde jedině spolu a dohromady můžeme vyváznout se zdravou kůží. Že se budeme potřebovat více, než kdy před tím.

Ještě předtím, než jsme navštívili paní Sáru v její čarodějné chýši, měli jsme (já a Bára) hodinovou meditaci v přírodě. Našli jsme si opravdu hezké místo na poloostrově omývaném ze tří stran Vltavou. Kolem nás plavali lisky. Ve vzduchu plachtili racci. A vysoko nad námi přelétlo hejno divokých hus. A my jsme se společně ladili na akci, co nás čeká. Vdechl jsem pár oblaků zázračných bylin a má duše povznesla do výšek, kam se jinak, smrtelník jako já málokdy odváží. Měl jsem vedle sebe Báru. A Bára je dobrá duše. Nebylo se čeho bát. Byl jsem tak zasněn, že bych bez Báry ani netrefil zpátky do vsi. A byl jsem tak povznesen, že jsem pozoroval duši světa v jejích prapůvodních obrysech.

Paní Sára nám vyšla vstříc k brance svojí chalupy. Smála se na nás a vítala nás. Oděna v modrém saténu. Těžko určit její věk. Donesli jsme Paní Sáře dary: Olivy, cukroví a víno. A Sára se na nás usmála:
„No tak pojďte dál, nahoru, já pro Vás zase napekla cukroví“.
Stoupáme po schodech nahoru a kolem nás pobíhají Sářini psi. A zatímco Bára s paní Sárou už vstoupily do mučírny v podkroví, já ještě postával na schodišti a seznamoval se se Sářinými třemi psi. (Pozornému čtenáři možná neuniklo, že Sára měla čtyři psi. Ano. Měla.) Mám psi rád, mám s nimi vřelý vztah. Největší z nich, postarší retrívr Míša, se postaví na zadní, přední packy mi opře o hruď a povídá:

„Brachu, prosím, nechoď tam. Odtamtud zatím žádný chlap nevylezl šťastný.“
„Díky za radu, kámo. Vážím si toho. Ale pochop, já tam musím jít. Já jdu paní Sáru portrétovat,“ odpovídám mu.
Jakýkoli jiný pes, kterého jsem zatím poznal, by v tu chvíli dal své pracky ze mě dolů. Míša ne. Míša má už hodně odžito. Opírá se mi pořád předními tlapami o moji hruď a klidným, rozvážným hlasem pokračuje dál:
„Snad ti rozumím, brachu. Snad ti rozumím. V tom případě se ničeho nedotýkej. Nic neochutnávej. A zůstaň pevný jako skála.“
„Děkuji i za druhou radu, kamaráde, ale já se musím otevřít, abych mohl namalovat své dílo,“ povídám mu a čekám, že tím náš rozhovor už skončí. Ale tedy, tenhle pes byl docela z jiného těsta. Zamyslí se. A rozvážně vede svou: „Aha. Snad opravdu rozumím. Tedy v tom případě ať při tobě... “, ale než to stačil Míša doříci, Sára rozrazila dveře od své mučírny, kopla surově do svého psa: Jedeš ty potvoro!“ A hned se na mě usmála: „Tak už pojď dál.“

Sářina mučírna byla ponurá podkrovní místnost. Zatemněná okna. Ulepené koženkové sedačky. Obrovská železná klec. Erotické plastové hračky. A také jedna plastová panna. Z té jsem nemohl spustit pohled. Něco s tou pannou nebylo v pořádku. „Nabídněte si.“ vstoupila z vedlejší místnosti usměvavá Sára, na dřevěném tácu nesoucí konvičku s bylinným čajem a vanilkovými rohlíčky.

Vedli jsme běžný seznamovací rozhovor. A ten se stočil k Sářině živnosti. Když pracujete s lidmi, máte spoustu zajímavých historek. Ale v tomto případě bylo mnohem zajímavější, když jsme se dostali k tomu, jaké má paní Sára vztahy s lidmi ze vsi. A úplně nejzajímavější bylo, když líčila, jak ji opustil jeden z jejích psů. Prostě si našel jinou paní. Byli jsme u dominy, která nedokázala ovládnout ani svého psa. A byli jsme u dominy, která to před námi neskrývala a normálně nám o tom vyprávěla. A tak nám utekla půlhodina z domluveného dvouhodinového setkání.

Moji pozornost čím dál více poutala ta gumová panna: „Paní Sáro, mohu si lépe prohlédnout tamtu pannu? Nevadí, když se jí dotknu?“ — „Ale jistě.“ Usměje se. Koukám na pannu. Dotknu se jí. Je studená. Roztahuji jí nohy. A koukám na malý plastový otvor. Malý scvrklý otvor z bílého plastu, co má v klíně. ‚Ne, to přeci nemůže tak být!’ Kde to jsme a co to celé znamená? Proporce malého děvčátka. Nepřítomný pohled, bělma směrem ke stropu. A její ruce! Zkřivené rozlámané prsty. Jak po úderu kladivem. Sára se mezitím ze svého místo na sedačce kochá mým rozuteklým úvahám. ‚Jestli to celé znamená to, co myslím, musím být opravdu pevný jako skála. Přesně jak radil Míša.‘

„Báro, pojď jsem. Dotkni se jí,“ povídám. A Bára k ní přistoupí, položí na ni dlaň a hned cukne:
„Je studená jako mrtvola!“
„Ona to je mrtvola. Ona přeci má vypadat mrtvě.“
Ale skutečnost je ještě o ždibec děsivější. Ta panna má vypadat, jakoby zrovna umírala. Jakoby zachycovala okamžik, kdy duše opouští tělo.
„Na, tady si vem ještě jeden rohlíček,“ povídá Sára. Nepotřebuje můj souhlas. Prostě mi rohlíček strká přímo do pusy. A já poslušně žmoulám na patře tukové těsto. A moje ruka, jindy klidná a přesná, se celá chvěje.
‚Klid hochu. Nadhled. Ocelové nervy. Najdi v tom celém vyšší význam.‘ Polknu rohlíček a povídám:
„Zachraňujete lidské životy, paní Sáro,“ řeknu. „Respektuji, co za úděl na prsou musíte nést.“

Situace se uklidňuje. Já maluji Sářinu tvář. Bára fotí. Ale oběma se nám třesou konečky prstů. Jde jen o seznamovací schůzku. Musíme a budeme pokračovat jindy. Jinde. Nejde o fotky. Nejde o kresby. Jde o Sáru. Zbývá nám ještě devět minut ze zaplaceného času. A já povídám:

„Tak, už jsme skoro hotoví. Už zbývá jen poslední věc. Musím si skicnout Vaše oči.“ Uhýbá přede mnou pohledem a usmívá se. ‚Ne, ne, panáčku, to nepůjde.‘ Jako kdybychom spolu flirtovali.

Přisedávám k ní, jsem blíž a blíž. „Odhalte mi, paní Sáro, Váš nejsilnější povel,“ nasávám nosem její vibrace, „Řekněte Váš trik, kterým zlomíte každého muže. Prosím.“ Směje se. A uhýbá pohledem ‚ne, ne, to nejde,‘
je mezi námi po dvou hodinách utvořeno jisté pouto. Je mezi námi respekt, opatrnost i důvěra. A sedm minut do konce.

„Řekněte Váš ultimátní příkaz, paní Sáro, snažně Vás o to prosím,“ stupňuji „Mám si před Vámi kleknout na kolena?“

„Tak to vůbec!,“ odpovídá důrazně. Ale. Já to cítím. Povoluje. Teď musím být přesný.

A tu k nám do mučírny vběhne její devítiletý syn a položí se jí na klín. Je to obrana. Je to láska. Je to hra.
(Děti nechceme do našich projektů tahat, ani o nich psát. Tady se to ale prostě tak samo seběhlo.)

Zbývají čtyři minuty. Je to hra a já ji hraji dál:
„Když teď nemůžete mluvit, paní Sáro, můžete alespoň otevřít na prázdno pusu. A myslet na Váš ultimátní povel. Já si ho sám přečtu z vaší tváře.“

Naše tváře jsou teď na pět palců od vzdáleny. A v tom do mne zabodne svoje oči. Své černé pichlavé oči. Oči jedovaté jako rulík. A jejich jed mi zaplňuje ústní dutinu a klouže jícnem do žaludku. Nešetřila mě. Schytal jsem její plnou nálož. Řekl jsem si o to. A ona mi vyšla vstříc. A ten jed se mi usadil v duši a začal vykonávat svoji práci. Respektuji paní Sáru. Jsem dalek jí cokoli vyčítat.

Odcházíme z mučírny. Ale ještě Sáru a jejího syna zveme na večeři do místního hostince. Bereme místo úplně vzadu, stranou všech ostatních. A věřte, vedeme zajímavý rozhovor. Ale tomuto příběhu by nepomohlo ho líčit. Ten bude součástí našich dalších focení. Záhy nato se loučíme a pospícháme na vlak. Ve vlaku se s Bárou obejmeme: „Matěji, Matěji, opravdu tam měla Sára nekrofilní šukací pannu?“ ptá se mě Bára roztřeseným hlasem. „Pusť to z hlavy, Báro,“ konejším jí, „Třeba tím opravdu zachraňuje lidské životy. Třeba opravdu léčí zoufalce, co by jinak museli zabíjet. Prostě to pusť z hlavy. Co my víme?“ Ale já paní Sáru ještě několik dní pustit z hlavy nedokáži.

První noc po setkání jsem pil alkohol a ta noc byla v pohodě.

Druhá noc po setkání byla neděle, já usínal pln dojmů z víkendu a připravoval se druhý den do práce. Druhá noc byla také v pohodě.

Třetí noc v pohodě nebyla. Měl jsem mysl přeplněnou živými myšlenkami. A každá nakonec skončila u paní Sáry. Byly to myšlenky zmatené a rozštěkané jak smečka potulných psů. A trvalo mi dlouho, než jsem je svojí vůlí dokázal vyhnat daleko od své postele.

A čtvrtá noc nebyla vůbec v pohodě. Probouzel jsem se ze spaní s krůpěji ledového potu po celém těle. Dokola, stále dokola. Se mi ve snech objevoval ten stejný obraz. Jsem u Sáry v mučírně. Klečím u její panny. Nade mnou paní Sára. Pekelně se nudí. Otravuji ji. Jak obtížný hmyz. A já netoužím po ničem jiném, než po špetce její pozornosti. Ona mnou k uzoufání pohrdá „Šukej mou panenku, ty lemple, jen ji šukej.“ Vysmívá se mi. Jsem zhnusen sám sebou, jsem si odporný. A jako bych to ani nebyl já. Je to mé péro. Tvrdé a studené jako ocel. Vniká do studené bílé plastové škvíry. Probudím se. Krůpěje ledového potu pokrývají celé mé tělo. Jako malá ledová iglů. Je to můj pot. Ale voní úplně jinak, než jak kdy můj pot voněl. Voní chlapácky. Přitažlivě. Exoticky. Tak se osprchuji. Vezmu si čisté pižamo. Jdu si lehnout. A celé se to opakuje znova. A znova. ‚Sáro, vy přeci nejste zlá. Vy přeci zachraňujete lidské životy,‘ opakuji si svou modlitbu.

Pátá noc už byla v pohodě. A pak přišly Vánoce.