Touha u jezera

Bylo pozdní léto, jeden z těch večerů, kdy vzduch voní po trávě a borovicích a nebe se barví do odstínů růžové a fialové. Seděla jsem na verandě naší chalupy, s knihou v ruce, ale mysl nebyla u slov. Cítila jsem v sobě neklid, něco, co mě pálilo pod kůží, něco, co jsem si netroufala pojmenovat. Bylo to, jako by mé tělo vědělo něco, co moje hlava ještě nechápala.

Lukáš byl syn sousedů, kteří si pronajali chalupu vedle. Nebyl jako kluci z města, co se chlubí nebo mluví jen o sobě. Měl vlasy barvy spálené pšenice a oči, které jako by mě propalovaly až na dno duše. Když procházel kolem, vždycky se usmál, jen tak, koutkem úst, a já cítila, jak se mi žaludek svírá touhou, kterou jsem si zatím neodvažovala přiznat.

Ten večer jsem se rozhodla jít k jezeru. Chtěla jsem utéct od toho zvláštního napětí, co mě celý den pronásledovalo. Šla jsem bosky, tráva mě šimrala na chodidlech, a když jsem dorazila k molu, uviděla jsem ho tam. Stál na kraji, díval se na vodu, ruce v kapsách džínů. Tričko měl lehce povytažené, odhalovalo kousek opálené kůže nad pásem kalhot. Něco na něm bylo tak lákavé, že jsem musela polknout, abych se vůbec dokázala nadechnout.

„Nemůžeš spát?“ zeptal se, když si mě všiml. Jeho hlas byl hluboký, měkký, s nádechem něčeho, co mi roztřáslo kolena.

„Asi ne,“ zašeptala jsem a cítila, jak mi tváře hoří. Přistoupila jsem blíž, až jsem stála těsně vedle něj. Voda pod námi odrážela hvězdy, ale já jsem viděla jen jeho. Ten způsob, jak si prohrábl vlasy, jak se jeho ramena zvedala s každým nádechem. Bylo to, jako by mezi námi jiskřilo něco neviditelného, něco, co mě táhlo blíž.

„Tady je to jiné,“ řekl tiše, jeho oči sklouzly na moje rty. „Žádné rušení, jen… my dva.“ Slova visela ve vzduchu, těžká a sladká jako letní teplo. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep, jak mi kůže brní, když se ke mně naklonil. Byli jsme tak blízko, že jsem cítila jeho dech na své tváři, teplý a lehce kořeněný.

Nevím, co mě k tomu vedlo, ale natáhla jsem ruku a dotkla se jeho hrudi. Pod tričkem jsem cítila pevné svaly, teplo jeho kůže. Zvedl ruku a jemně mi přejel prsty po tváři, pomalu, jako by si chtěl zapamatovat každý kousek mé kůže. „Můžu?“ zašeptal a já jen přikývla, protože slova se mi zadrhla v krku.

Když se jeho rty dotkly mých, bylo to, jako by se celý svět rozplynul. Polibek byl nejdřív váhavý, jako by jsme oba zkoušeli, kam až můžeme zajít. Pak se prohloubil, jeho ruce sklouzly na můj pas, přitáhl si mě blíž, až jsem cítila každý kousek jeho těla proti svému. Bylo to opojné, trochu děsivé, ale zároveň tak přirozené. Moje prsty se mu zabořily do vlasů, a když se odtáhl, abychom popadli dech, jeho oči mě propalovaly touhou, která zrcadlila tu mou.

„Je to špatné?“ zašeptala jsem, i když jsem odpověď nechtěla slyšet. Usmál se, tím svým koutkem úst, a přitáhl si mě ještě blíž. „Ne, tohle je všechno, jen ne špatné,“ zamumlal a znovu mě políbil, tentokrát pomaleji, jako by chtěl, abych si zapamatovala každý okamžik.

Stáli jsme tam, na molu, s hvězdami nad námi a vodou, co tiše šplouchala o břeh. A i když jsem nevěděla, co přijde dál, v tu chvíli to bylo jedno. Cítila jsem se živá, jako nikdy předtím.