Slunce pálilo nemilosrdně a vzduch v parku se třásl horkem. Koupila jsem si zmrzlinu – krémovou, vanilkovou, s hustou sladkostí, která se rozpouštěla na jazyku a stékala mi po prstech. Lehké šaty, téměř beztížné, se lepily na kůži a rýsovaly každý obrys mého těla. Horko se rozlévalo žilami, probouzelo něco divokého, prvotního, a já cítila, jak ve mně narůstá touha udělat něco šíleného, zakázaného. Chtěla jsem se cítit živá, žádaná, na hraně.
Našla jsem si odlehlou lavičku ve stínu rozložité vrby a posadila se, rozhlížejíc se kolem. Nikdo. Jen šelest listí a vzdálený šum města. Zmrzlina kapala na prsty a já ji olizovala, pomalu, vychutnávaje si každý pohyb jazyka. A pak, pod vlivem náhlého popudu, jsem se rozhodla. Zvedla jsem lem šatů a stáhla kalhotky – tenké, krajkové, už lehce vlhké od horka a mých myšlenek. Sklouzly mi po nohou a já je s potutelným úsměvem schovala do kabelky. Pocit byl omračující: horký vzduch hladil obnaženou kůži mezi stehny a každý krok sliboval malé dobrodružství.
Vstala jsem a vydala se po cestičce, cítíc, jak šaty kloužou po těle a lehce se dotýkají míst, která byla nyní otevřená větru i mým vlastním fantaziím. Zmrzlina tála rychleji a já zachytávala kapky jazykem, záměrně pomalu, jako bych hrála s neviditelným divákem. Vnitřní chvění narůstalo – věděla jsem, že jdu po tenké hraně, a to mě opojilo. Park byl téměř prázdný, ale kousek dál jsem zahlédla jeho – vysokého muže s tmavými vlasy, sedícího na lavičce s telefonem v ruce. Vypadal uvolněně, ale něco v jeho držení těla – lehký náklon hlavy, letmý pohled mým směrem – prozradilo, že si mě všiml.
Rozhodla jsem se hrát. Zpomalila jsem krok, nechávajíc boky kolébat o něco víc, než bylo třeba. Šaty, krátké a odvážné, se co chvíli dotýkaly vnitřní strany stehen a já cítila, jak to jemné tření vysílá jiskry po celém těle. Zastavila jsem se nedaleko, u staré fontánky, a předstírajíc, že obdivuji stříkající vodu, lehce se předklonila. Vítr zvedl lem šatů, a já věděla, že se nadzvedl tak akorát, aby podnítil představivost, ale neprozradil celé tajemství. Olízla jsem další kapku zmrzliny, dlouze a pomalu, a zachytila jeho pohled. Jeho oči potemněly a už se ani nesnažil předstírat, že kouká do telefonu.
Usmála jsem se, jen koutkem úst, a šla dál, cítíc jeho pohled na svých zádech, na tom, jak šaty obepínají mé hýždě a lehce se zvedají s každým krokem. Záměrně jsem si vybrala cestičku, která vedla kolem jeho lavičky. Když jsem procházela kolem, zvedl hlavu a naše pohledy se setkaly. V jeho očích bylo něco dravého, hladového, a já cítila, jak žár mezi mými stehny sílí téměř k nesnesení. Zastavila jsem se, jako bych si potřebovala upravit řemínek sandálu, a lehce roztáhla nohy, nechávajíc šaty napnout. Věděla jsem, že vidí víc, než by měl, a tahle myšlenka mi roztlouka srdce.
„Horko dnes, viď?“ řekla jsem a podívala se na něj s lehkou posměšností, olizujíc zmrzlinu z prstů. Můj hlas byl nízký, lehce chraplavý, prosycený náznakem.
Usmál se a odložil telefon. „Hodně. Ale zdá se, že ty víš, jak si s horkem poradit,“ odpověděl a jeho oči sklouzly po mých nohách, zastavily se tam, kde šaty sotva skrývaly mé tajemství.
Zasmála jsem se, cítila, jak mi v krvi proudí adrenalin a vzrušení. „Někdy se prostě musíš… osvobodit,“ odpověděla jsem a udělala krok blíž, dovolujíc větru, aby znovu zvedl lem šatů o kousek výš. Jeho pohled ztěžkl a já viděla, jak polkl, snaže se zachovat klid.
„Osvobodit?“ zopakoval a vstal z lavičky. Byl vyšší, než jsem čekala, a jeho blízkost mě nutila cítit se ještě zranitelnější – a ještě víc žádanou. „To je nebezpečná hra na takovém místě.“
„A mně se nebezpečné hry líbí,“ odpověděla jsem, hledíc mu přímo do očí a pomalu si olizujíc rty. Zmrzlina už téměř roztála a já záměrně nechala kapku spadnout na hrudník, přímo do výstřihu šatů. Jeho pohled okamžitě následoval a já věděla, že si představuje, jak tu kapku olizuje sám.
Stáli jsme tak několik vteřin, vzduch mezi námi jiskřil. Otočila jsem se, jako bych chtěla odejít, ale úmyslně jsem upustila kapesník z kabelky. Sehnula jsem se, abych ho zvedla, vědouc, že vidí vše – mou obnaženou kůži, lehkou vlhkost, která prozrazovala mé vzrušení. Když jsem se narovnala, byl už jen kousek ode mě.
„Jsi vždycky tak… odvážná?“ zeptal se a jeho hlas byl hlubší než předtím, s nádechem napětí.
„Jen když cítím, že to stojí za to,“ odpověděla jsem a navinula si pramen vlasů na prst. „A ty? Vždycky koukáš na holky v parku?“
Zasmál se, ale v jeho smíchu bylo něco temného, lákavého. „Jen na ty, které zjevně chtějí, abych se díval.“
Zakousla jsem se do rtu, cítila, jak mé tělo reaguje na jeho slova. „Možná chci,“ zašeptala jsem tiše, skoro šeptem. „Ale budeš si muset zasloužit víc než jen pohled.“
Vytáhl telefon, aniž by ode mě odtrhl oči. „Tak mi dej šanci. Tvoje číslo?“
Usmála jsem se, srdce mi bušilo v uších. Pomalu, jako bych ho dráždila každým slovem, jsem mu nadiktovala své číslo. Pak mi podal svůj telefon, abych si uložila to jeho. Naše prsty se dotkly a bylo to jako elektrický výboj.
„Uvidíme se,“ řekla jsem, odcházela a vrhla na něj poslední pohled přes rameno. Šaty se znovu zvedly větrem a já věděla, že se dívá, dokud nezmizím za zatáčkou cestičky. Mé tělo hořelo a v kabelce ležely kalhotky, které jsem si zpátky neoblékla. Tahle procházka v parku se změnila v začátek něčeho nového, hříšného a nekonečně vzrušujícího.
