Jednoho letního jitra, kdy noc pomalu ztrácela svou moc s prvními paprsky jež se za horizontem pomalu dotýkali nazelenalých stonků trávy, která lačně toužila po hřejivém obětí slunce, se ze snů pomalu probudil i William. Ležel na svém letišti sám, jeho nahé tělo laskalo mikroplyšové prostěradlo s dekou a polštářem. Ospale hleděl na šedou stěnu vedle postele a poslouchal jak za okny tiše prozpěvuje drobné ptactvo, jež bylo čím dál častěji vyháněno z měst daleko od lidí. Podíval se na své chytré hodinky, na kterých ho sledoval usměvavý smajlík s textem, "Je čas vstávat". Posadil se na posteli, promnul si oči a povzdechl si. Postel vedle něj byla prázdná, nikdo s kým by se rozloučil, než odejde z domova. Vstal a jako každý den se začal připravovat na odchod do práce. Po 20 minutách už stál obutý u dveří a díval se na malý stolek, na kterém leželi klíčky od jeho luxusního vozu. Přemýšlel zda je vzít a jet vozem nebo se vydat do temnoty podzemky. Když si ale uvědomil, jaké kolony by ho čekali v centru města, nechal je v misce a pomalu vyšel ven. Vánek ho lehce pošimral na neoholené tváři. Což mu připomnělo, že se chtěl předchozí večer ve sprše oholit. Ale nakonec, proč a pro koho. Komu by se měl líbit ? Pousmál se, podíval se do nebe na prolétající letadlo, které si razilo svou cestu do neznáma a vyrazil po chodníku na zastávku podzemky.
Jako vždy a každý den opět potkával ty samé lidi. Žebračku co natahovala ruku pro drobné a která mu den po dni pila krev, cestující jež šli do schodů v protisměru, aniž by si uvědomovali, že dělají něco špatně, nebo noviny poletující po nástupišti, které nikoho nezajímají. Povzdechl si a z plných tváří vyfoukl vzduch, jež byl plný nepochopení a despektu. Neměl evidentně dobré ráno, ale upřímně, které ráno je dobré, když je člověk sám. Posadil se ve vagonu na sedačku a vyndal z kapsy bezdrátová sluchátka, dal si je do uší a chtěl si na chytrých hodinkách zapnout Spotify, ale místo skladby se ozvalo pípání oznamující vybitá sluchátka. No prostě perfektní ráno. Sledoval obličeje ostatních lidí a měl náladu, kterou by zlepšil jen meteorit o velikosti Mexika, dopadající na zem. Takový ten den, kdy vás nic nebaví, nic se vám nechce a nemáte náladu na nikoho kromě roztomilého psa, kočky nebo jiné němé tváře, kterou můžete pomazlit.
Cestou si William koupil dobrou, horkou kávu a do práce dorazil včas, jako každý den a jako jeden z mála. Ostatní si s dochvilností moc hlavu nelámali. Ale William se vždy řídil pořekadlem, jež mu vštěpoval jeho otec. "Dochvilnost je výsadou králů" možná jen nepatrná drobnost, v dnešním uspěchaném světě, ale pro Williema jednou z nejdůležitějších. To bude zase den, řekl si a napil se horké kávy. Zavřel při tom oči a v ústech si vychutnával její chuť. Jelikož byl čas, začal se William věnovat přicházejícím klientům, jež si žádali jeho rady. Celý den, klient za klientem, jako když razítkujete dodáky. Ale i přesto, že jeho nálada stála za nic, nechtěl ji přenášet na ostatní, neboť klienti za jeho náladu nemohli. Usmíval se, vtipkoval, chválil jejich kravaty a luxusní šaty a rozdával kolem sebe úsměvy a radost. I když v sobě samotném, měl prázdno. Když měl chvilku klid, napil se kávy a nenuceně si na jednu ze smluv ležící na stole začal bezmyšlenkovitě kreslit.
Dobrý den! Ozvalo se náhle. William zvedl hlavu a před nim stála krásná žena, jež byla už na první pohledná žádoucí. Potřebovala bych poradit, měl byste chvilku ? Promluvila. William se jako gentleman zvedl ze židle, podal ji ruku, představil se, usadil ji ke svému stolu zeptal se, jak ji může pomoci. Žena zpustila a trvalo to více než hodinu, než se dobral k výsledku, jež byl pro klientku tím očekávaným. Na konci rozhovoru ji při loučení předal vizitku se slovy, aby se ozvala, pokud by si vzpomněla na nějaké podrobnosti a chtěla je dořešit. Rozloučili se a jelikož už byl večer, William ji vyprovodil a zamkl za ní dveře.
Posadil se na židli a zaklonil hlavu na opěradlo židle. Zavřel oči a byl rád, že přežil další den. Z odpočinku ho vyrušilo zaklepání na skleněné dveře. Podíval se ke dveřím za kterými stála klientka, kterou před chvilku vyprovázel. Zvedl se a došel k nim. Odemkl a otevřel. Omlouvám se, že ještě otravuju, vyhrkla ze sebe žena. William se usmál. To nic, copak se děje ? Zeptal se s úsměvem. Víte, jsem tu jen přes noc a v podstatě ani nevím co budu dělat a tak mne napadlo, zda byste nechtěl třeba zajít na drink.? William byl unavený a to poslední co chtěl je někde se courat. Ale stejně končil a doma ho nečekal nikdo kdo by jej vítal. Souhlasil, vzal si věci, zamkl a vydali se spolu do centra města. Dvě hodinky spolu brouzdali uličkami a tu a tam si dali kávu, jinde drink a Williem zjistil, že je mu v její přítomnosti tak nějak dobře. Nebyl to tak zlý nápad. Uvolnil se, odreagoval a nechával to prostě jen tak plynout. Ukázalo se, že byla Sofie, tak se jmenovala, sympatická a fajn žena, komunikace na úrovni, jiskry v očích, takový jakože ďáblík.
Po několika drincích se konverzace trochu zvrhla k intimnostem a než si William stačil cokoli uvědomit, byli u něj doma, šaty rozházené po pokoji a oba nazí v posteli. Když se ráno probudil, ležela vedle něj. Nahá, krásná a její mramorová kůže byla hebká jako samet. Políbil ji na lopatky a do vlasů. Pomalu se otočila a jako malé kotě se mu schoulila do náručí. Budu muset jít, zašeptala. Podíval se na ní a pohladil ji po tváři. Proč nezůstaneš déle ? Zeptal se William. Manžel na mě čeká, nesmím přijet pozdě, odpověděla. Williemova ruka se zastavila. Promiň, měla sem ti to asi říct už včera, ale nějak k tomu nebyla příležitost. Pomalu vstala a začala se oblékat. William ji chvilku v tichosti pozoroval, až nakonec vstal, oblékl si kalhoty s košilí a vydal se ke dveřím. Sofie, vyšla z pokoje, naskočila do svých botek na podpatku, dala Williemovi pusu na rty a pohladila ho po tváři. Ozvu se, musíme ještě dořešit ty smlouvy ze včerejšího dne. S těmi slovy vyšla ze dveří ven. William chvilku koukal jak odchází opřený o futra dveří a jeho srdce naplnila prázdnota. Tak jako každý den předtím. Povzdechl si. SUPER, pronesl a s tichým cvaknutím zavřel dveře. Udělal si kávu do svého oblíbeného hrnku a pomalu jí upíjejíc, koukal z okna ven. Další geniální den ! zašeptal ironicky . . .
