Tight space v Open space(ona) - soutěžní

V pátek odpoledne už by můj mozek rád řešil jen to, jestli si doma otevřu červené, nebo bílé.

Místo toho sedím v open spacu, v hlavě mi tiká ‘kolik je hodin – kde je dítě – kdy přijede manžel’ a na monitoru mi vyskočí mail od dodavatele:
„Urgentní dotaz – nabídka.“

Samozřejmě. Pátek, půl čtvrté. Nejlepší čas na urgent.

Chvilku na ten předmět jen koukám a v hlavě se mi rozjede moje klasická dvojkolejka:

‘Jsi zodpovědná, udělej to.’
‘Je pátek, na všechno serem.’

Pak koutkem oka mrknu na druhý monitor vedle.

On.
Sluchátka na uších, šedé kolečko s iniciálama v Teams, výraz „vedoucí oddělení, co právě poslouchá něco o roadmapě a kapacitách“. Židle o třicet centimetrů ode mě. Člověk, kterému jsem kdysi napsala, že nemůžu spát, protože sedím vedle něj a nesmím na něj sáhnout.

Automaticky se mi v břiše sevře takový ten malý uzel, který neumím vysvětlit nikomu kromě sebe.

‘Jsi vdaná, máš dítě.’
‘Jo, ale taky jsi živá.’

Zavřu mail, vezmu mobil, zvednu se od stolu.

„Já si to vezmu u okna,“ řeknu tak mimochodem.

Zvedne oči jen na vteřinu. V tom pohledu je přesně to, kvůli čemu jsem v tomhle bordelu od začátku – respekt, náklonnost a ten zatracenej podtón ‘vím, co s tebou dělám’.
Zase ho sklopí k obrazovce, ale já už mám jasno.

U okna se zastavím a na autopilota si srovnám „slušnou ženskou“:

bílá košile, rukávy ohrnuté kousek pod lokty, sukně do pasu, z těch měkčích, co se přizpůsobí bokům. Ráno jsem si ji oblíkala s myšlenkou, že ‘v tomhle aspoň vypadám, že to mám pod kontrolou’.

A pod tím… moje malý tajemství. Černé samodržící silonky a krajkové tanga, která jsem si oblékla s vědomím, že mě nikdo neuvidí. Kromě mojí vlastní hlavy. A možná jeho očí, kdyby na to někdy došlo.

Lodičky jsem nechala u stolu, stojím bosky na koberci, který má barvu „korporátní šedá, verze 3.1“. Jednou rukou se opřu dlaní o parapet, druhou přiložím mobil k uchu.

„Dobrý den, tady Nováková,“ nasadím profesionální tón. „Ano, slyšíme se.“

Dodavatel začne vysvětlovat, co potřebuje.
Já mezitím začnu svoje malé soukromé teatro.

Přenáším váhu z jedné nohy na druhou, dlouhé nohy v silonkách se mi při tom lehce pohupují. Celá se tím jemně vrtím.
Tohle dělám běžně, když jsem nervózní. Dneska to dělám, protože vím, že on sedí za mnou.

Špičkou pravé nohy si přejedu po lýtku levé. Pomalý, zbytečně dlouhý pohyb. Cítím, jak se mi při tom lehce zachvěje břicho.

‘Jsi blbá, normálně pracuj.’
‘Jen stojíš u okna. Nikdo ti to nezapíše do HR.’

„V úterý bych se u vás mohla zastavit,“ říkám do telefonu. „Máte nějakou představu o ceně?“

Koutkem oka si ho zkontroluju.

Sedí, kouše propisku, dívá se úplně jinam než na prezentaci. Znám ten výraz – tváří se, že je v callu, ale reálně je v mojí zóně. V mojí sukni. V mojí hlavě.

Otočím se přes rameno, pramen vlasů mi sklouzne do tváře. Přes něj ho zahlédnu, jak se na mě dívá.

Ten pohled mě trefí někam mezi žaludek a stehna.

Koutky mi cuknou. Natočím si ten pramen na prst, jako malá holka, co dělá, že si jen hraje s vlasy. Ve skutečnosti tím jen maskuju, že mám chuť se usmát víc, než by se slušelo.

Otočím se zpátky, koukám ven na šedé parkoviště a zelený pruh nějakého křoví. V odraze skla vidím svojí sukni a jeho siluetu.

„A co se týká ceny,“ pokračuju sladce, „nešla by přece jenom nějaká sleva? Jsme s vámi už dlouho.“

‘Je to jen telefonát s dodavatelem.’
‘A trochu test. Jeho. I tvůj.’

Spustím dlaň po parapetu níž a opřu se o lokty.

Záda se víc prohnou, pánev jde automaticky dozadu. Cítím, jak se sukně napne přes zadek. Jak se látka přelomí a kousíček se nadzvedne.
Na kůži mě škrábne krajka samodržek.

Vím přesně, jak to musí vypadat z druhého konce místnosti.

„Vždyť jsme dlouhodobý odběratel,“ dodám mile do telefonu. „Určitě by se tam nějaký prostor našel, ne?“

Pohodlnější pozice? Jasně.
Ve skutečnosti:

‘Podívej, co má tvoje „specialistka“ na sobě.’
‘Pořád chceš dělat, jako že nic?’

Jemně kroužím zadečkem. Jen o kousek. Víc si netroufám.
Zároveň si uvědomuju, jak moc se mi stáhl dech. Jak mě tohle přiblblé hraní víc rozdráždí než většina „normálního sexu“.

Někde za mnou slyším jeho hlas:

„Za IT s tím souhlasíme.“

Na jazyku mám chuť říct: To doufám.
Místo toho se jen usměju do sluchátka.

Pustím ruku z parapetu, sjedu po boku dozadu a chytím lem sukně.

Na vteřinu se zastavím.

‘Tohle už je moc.’
‘Neblázni, jste tu sami. Pátek odpoledne, dveře otevřené, každý chce domů.’

Prsty sevřou látku. Cítím, jak se mi trochu potí.
Pak si ji pomalu nadzvednu.

Jen trochu. Jen tolik, aby to viděl jen on.
Nikdo jiný nesmí.

Na vzduch vykoukne krajka černých tang, orámuje zadek, o kterém mi jednou napsal, že ho má v hlavě i ve chvílích, kdy by měl řešit tabulky.

V břiše se mi to stáhne, jako by to byl dotek. Přitom mě nikdo nehladí. Jen se nechávám dívat.

‘Jsi máma. Máš doma dítě, v neděli budete péct buchtu.’
‘Jo. A taky máš právo se občas cítit víc jako ženská než jako provozní jednotka.’

Zakousnu se do rtu, aby nějaký zvuk neutekl ven.

„To by bylo fajn,“ řeknu do telefonu pořád klidným hlasem. „Když mi pošlete aktualizovanou nabídku, projdu si to.“

Sukni spustím dolů a nahodím výraz „všechno v naprostém pořádku“. Prsty projedu vlasy.

V odrazu okna vidím sebe a můj vyšpulený zadek, jak se mírně zakláním. Vím, že to vidí taky.

„Ano… šlo by to,“ pokračuju do telefonu. „Na tom jsme domluveni. Napadlo mě ještě, co kdybychom si dopravu zajistili sami?“

Teď se o parapet opřu zády. Telefon u ucha, hlava mírně nakloněná.
Podívám se přímo na něj.

Ten pohled je delší, než by měl být. Vím to. On to ví taky. Dívám se na něj už ne jako na „vedoucího oddělení“, ale jako na chlapa, co mě měl v autě za lesem tak blízko, že jsem zapomněla, jak se jmenuju.

„Spíš se potřebujeme dostat na lepší cenu, abychom se vyhnuli novému výběrku,“ říkám dodavateli, zatímco si druhou rukou rozepnu jeden knoflíček. Pak druhý.

Cítím jeho pohled na hrudníku jak fyzický dotek.

„Mohl byste nám projevit trochu ochoty, něco ukázat…?“ dodám.

Stáhnu okraj podprsenky jen o pár milimetrů. Ta malá bradavka, co vykoukne, je spíš pro mě než pro něj. Potřebuju sama sebe ujistit, že jsem pořád žena, kterou někdo chce. Ne jen manželka, co skládá prádlo.

Zasunout zpátky, cvaknout knoflíček, vrátit se do role.

„To ráda slyším,“ usměju se profesionálně. Uvnitř jsem nalomená jak stará větvička.

Pak se ozve ten zvuk.

Cvak.

Zámek u dveří. Takový obyčejný zvuk.
A mě přejede mráz po páteři.

‘Zamkl.’
‘Doprdele.’

Na vteřinu mi vypadne slovo. Dodavatel něco říká, já slyším jen vlastní tep v uších.

„Samozřejmě,“ dořeknu něco neurčitého, ani nevím co. „Můžete prosím vteřinku vydržet? Hned jsem zpátky.“

Položím mobil na parapet displejem vzhůru.

V místnosti jsme tři:
já, on a moje svědomí, co už má ruce v bok.

Pořád koukám ven z okna.

Ruce mi sklouznou podél těla a znovu nahmatají lem sukně.

‘Teď je chvíle říct NE. Máš manžela, dítě, život.’
‘A taky si máš jednou za čas dovolit NEbýt hodná.’

Prsty zajedou pod látku, nahmatají tenkou gumičku. Vím přesně, co dělám. Zároveň vím, že kdyby se teď otevřely dveře, jsem v háji.

Povolím.
Krajka povolí se mnou. Tanga mi pomalu sjedou po stehnech dolů, přes kraj samodržek, kolena, kotníky. Ten pocit nahé kůže pod sukní mě píchne až v krku.

Zvednu je špičkou nohy, chytnu kalhotky mezi prsty, natáhnu a nechám je teatrálně spadnout na koberec.

Černá loužička proti šedé.

‘Tohle už nevrátíš.’
‘Ani nechceš.’

Znovu se předkloním. Lokty na parapet, záda prohnout, zadek ven. Sukně trochu výš. Mám co dělat, abych se sama sobě nezačala smát. Vypadám jak reklama na „co se děje po pracovní době“.

„Tak jo,“ vydechnu. A pak mi to samo sklouzne:
„Tight space… v open space… Ježiš, omlouvám se, to nebylo na vás. A vy jste ještě takhle pozdě v práci?“

Dodavatel se ze zdvořilosti zasměje, něco odpoví. Nebýt téhle absurdity, možná bych se smála taky.

Ještě než další větu stihnu domluvit, cítím ho.

Jeho ruka mi dopadne na bok. Přes látku sukně. A kůži, kde už není vůbec nic navíc.

Svaly se mi pod tou rukou ozvou. Stažením, vzrušením, malou panikou. Všechno najednou.

‘Jestli někdo vleze dovnitř…’
‘Nikdo nevleze. Je pátek, všichni zdrhli. A ty sis to moc dobře spočítala.’

Druhá ruka se objeví na druhém boku. Je za mnou, tělem přitisknutý k mým zádům.
Dýchá. Já taky. Jen trochu rychleji.

„Do kdy potřebujete mít hotovou nabídku z naší strany?“ ozve se z telefonu mimoděk vypadlém na parapetu.

Nakloní se mi k uchu.

Jeho dech mě trefí do místa pod uchem, kde jsem nejcitlivější. Husí kůže jak z učebnice.

Zašeptá: „Řekni mu, že pokud si pospíšíme a budeme mít pořádně připravená tvrdá data, podaří se nám proniknout do úzkého výběru, zadní cestou, před vyvrcholením horké fáze kampaně.“

Mám pocit, že jestli mě někdo vidí z ulice, musí si myslet, že mám migrénu. Jsem překvapená, že vůbec stojím.

„Já myslím,“ řeknu nahlas, hlas se mi mírně zlomí, „že už moc dlouho čekat nevydržíme.“

Je tam ticho. V callu. V open space. Ve mně už dávno ne.

‘Ještě to můžeš stopnout.’
‘Nechceš.’

Někde za mnou slyším jeho stručné „omlouvám se, to bylo do jiné diskuze“. Jasně, mistr krizové komunikace.

Jeho prsty se sunou po bocích níž.

Kreslí pomyslnou čáru po kraji sukně, po lemu samodržek, zase zpět. Každý dotek je jak malý elektrický šok.

Přitlačí mě víc k parapetu. Prsa se mi opřou o hranu, dlaně sevřou okraj tak pevně, až mě bolí klouby.

„Když budeme časově efektivní,“ povím dodavateli, „stihneme to oba dodělat velmi rychle.“

Ta věta mě sama o sobě málem zlomí v pase.

Moje ruka sjede k jeho pasu. Slyším tiché cvaknutí knoflíku, šustnutí látky. S tímhle knoflíkem to zřejmě už umím i poslepu.

‘Teď už vážně neexistuje žádnej excelovej soubor, který by tě zachránil.’

Cítím, jak mi sjíždí jeho kalhoty po mých nohách a objekt mé touhy se ocitá v mé ruce.
Je to jako návrat domů – zároveň známý a pokaždé jinak intenzivní.

„Jestli chcete,“ oznámím dodavateli, „pomůžu vám s tím ven.“

„Couro,“ zašeptá s úsměvem, který jsem slyšela už za lesem.

Zavrtím se proti němu. Jako odpověď. Jako přiznání. Jako „ano“.

„Na slidu číslo třicet čtyři…,“ ozve se vzdáleně z jeho sluchátek, která mu sjela z uší.
Mně už se svět smrsknul na ten úzký prostor mezi parapetem a jeho tělem.

„Vteřinku,“ řeknu do telefonu, „musím si strčit kabel do telefonu, než mi vypadnete.“

Vím, že to je na hraně. Možná za ní.
Slyším, jak se mu za mnou zadrhne dech.

Oddálím mobil od pusy a rukou si ho nasměruju tam, kde ho teď akutně potřebuju.

‘Prosím pomalu, nebo to nezvládnu.’ prolítne mi hlavou. Jako by mě slyšel. Nejspíš měl ale stejný problém jako já.

Drží se až překvapivě. Posouvá se po milimetrech tak opatrně, až mě nechává s pocitem, že pokud vydám byť jen jeden hlasitější zvuk, zboří se celý svět.

Cítím jeho ruce na svých bocích, svoje kolena, jak se snaží nepodlomit. Svůj dech, jak se mění v krátké, potichu kradené nadechnutí.

Někde v dálce, v úplně jiném vesmíru, někdo doříkává věty o reportech a kapacitách.

Tady, u okna, se řeší jenom to, co už si oba dlouho nosíme v hlavě.

„Hezký víkend,“ ozve se mi najednou z telefonu.

Málem se zasměju. Nebo rozbrečím. Nejsem si jistá.

„Děkuju… vám taky,“ vypravím ze sebe. Snažím se trefit tón, který používám u pokladny, když mi někdo vrátí drobné.

Slyším, jak za mnou zamručí „pracuju na tom“ a strhne si sluchátka z uší.

Vezmu telefon, ruka se mi pořád lehce třese.

„Dobře, jsme domluveni,“ řeknu dodavateli. „V úterý se potkáme, na shledanou.“

Červené tlačítko. Mobil někde na zemi. Konečně ticho.

V tu chvíli se chytnu oběma rukama parapetu a nasunu se na celou jeho nekonečnou délku.

„Ty píčo,“ ujede mi. Z plných plic, na celou kancelář. Ulevující

Bylo to krátké.
Bylo to rychlé.
Bylo to intenzivní.

Opřu čelo o sklo. Studí. Tohle je asi jediná věc v týhle místnosti, která mě ještě trochu vrací do reality.

Narovnám se.
Sukni si stáhnu zpátky. Pod ní nemám nic. Ten pocit, že jsem na půl cesty mezi slušnou kolegyní a strašně zlobivou ženskou, je zvláštně uklidňující.

Prsty projedu vlasy, urovnám košili. Asi to nepřesvědčí nikoho, kdo by nás viděl, ale open space je milosrdný v jedné věci – většina lidí čumí jen do vlastních Excelů.

Otočím se.

Stojí opřený o stůl, sluchátka v ruce, košile lehce povytažená z kalhot, tvář červenější než po třech schodech. Dívá se na mě tím svým pohledem ‘jsme oba idioti – a oba za to stojíme’.

V břiše se mi rozlije něco, co není jen touha. Je v tom i něha, vděčnost, kousek strachu.

‘Máš ho fakt ráda, viď.’
‘Jo. A přesně proto s tím musíš umět zacházet.’

Usměju se na něj. Krátce, šikmo, trochu provinile, hodně spokojeně.

Na jeho notebooku přes půl obrazovky svítí:

„Meeting finished.“