Macallan M Black
Přiletěl jsem na JFK v únoru, což je měsíc, kdy Manhattan vypadá jako můj účet po zaplacení daní, šedý, studený a s nulovou tolerancí k iluzím.
Sníh byl rozježděný na kaši, vítr řezal a já měl dojem, že mě Amerika nevítá, ale rovnou prověřuje.
Letěl jsem přes Řím, protože Italové dokážou i globálnímu kapitalismu na poslední chvíli nabídnout espresso a zpoždění.
Let měl teda vlastně zpoždění, ale bylo mi to sděleno s takovým šarmem, že jsem měl skoro chuť se omluvit já. A to jen proto, že mi to říkal Ital v uniformě.
Conrad na rohu 54. ulice a Sedmé avenue byl přesně ten typ hotelu, kde se člověk buď cítí jako někdo, nebo jako někdo, koho si někdo jiný právě ověřuje.
Pokoj v 51. patře měl výhled na Central Park, pečlivě rozprostřený jako alibi.
Díval jsem se dolů a říkal si, že pokud tohle jednání nevyjde, aspoň budu mít dobrý obraz k existenciálnímu pádu, z takové výšky to nemůžu přežít.
První schůzka byla ještě týž den, podvečer v hotelu The Carlyle na Upper East Side. Místě, kde se byznys odehrává tiše, draze a s pocitem, že etiketa je jen sofistikovanější forma dominance.
Investor si pro mě poslal auto, což bylo jasné znamení, že tady nejde o peníze, ale o to, kdo komu dovolí sedět.
Bill a Otto už čekali. To jsou mí obchodní partneři, které jsem poznal jen díky svému mladému a posilovnou kultivovanému tělu. Což už je teda nějakej ten pátek.
Dva plešatí Kaliforňané, opálení způsobem, který naznačuje nejen slunce, ale i osobní trenéry a právníky na telefonu. Vypadali, jako by právě sestoupili z jachty a rozhodli se mi mezi dezertem a digestivem rozebrat profesní identitu.
Trvalo jim tři minuty, než prezentaci zrušili. Ne tím, že by zpochybnili čísla. Rozebrali mě. Jsi ze země zlodějíčků. Východní Evropa jako vedlejší produkt dějin. Poznámka o bývalém prezidentovi, kradoucím péra, padla s lehkostí, jakou mívají lidi, co se nikdy nemuseli stydět.
Smáli se tiše, kultivovaně. Před partou lidí, které svolali. Ke svému investičnímu byznysu, kterýmu nerozumím.
Na chodbě mě dohnal Otto.
„There will be another meeting,“ řekl klidně. „Just… different.“
Druhý salonek, v penthouse hotelu, v podstatě obývák střešního apartmá byl menší. Nízký strop, teplejší světlo.
Žádný stůl, jen tři židle podezřele blízko u sebe. Bill se opřel o zeď, ruce složené, předloktí napnutá. Svaly bez zbytečné okázalosti, připravené.
Otto si sundal sako pomalu, jako by tím vyznačoval teritorium. Košile se mu lepila na ramena, v podpaží lehce tmavší, pot jako tichý důkaz napětí.
Nabídli mi drink. Sklenice byla studená a těžká.
Držel jsem ji oběma rukama. Bill si toho všiml. Usmál se. Ne pobaveně, ale spíš hodnotícím úsměvem někoho, kdo rozpoznal reakci.
Nevysvětloval jsem nic.
Obešel jsem stůl a položil ruku na opěradlo Ottovy židle. Stejné místo.
Stejný úhel. Přesně ten detail, kterým mi předtím vysvětlovali hierarchii.
Neodtáhl se. Bill zvedl hlavu. Pot na košili byl tentokrát zřetelnější. Ne jako vedlejší efekt místnosti, ale jako reakce.
„Pressure,“ zopakoval jsem jejich slovo. „It goes both ways.“
O pár minut později přede mnou klečeli.
Zjistil jsem, že když jsou vaše schopnosti se vyjadřovat v cizím jazyce omezené, jste víc macho.
Ne okázale.
Prakticky. Kolena na lesklé ledové černobílé dlažbě koupelny, záda rovná.
Hlavy vztyčené právě natolik, aby bylo jasné, že tohle je rozhodnutí, ne porážka.
Billovy ruce ležely otevřené na stehnech.
Otto měl sevřenou čelist, sval na krku mu jemně pulzoval.
Místnost byla tichá, voněla disciplinou.
Na nízkém stolku stála láhev Macallan M Black. A set sklenic a led a retro sifon, taky černej.
Matně černá, téměř pohlcující světlo. Všiml jsem si otisků prstů na jejím povrchu. Několik sad.
Neuspořádané.
Jako důkaz netrpělivosti.
Tahle lahev stojí aktuálně 250 000 Kč. Nalil jsem si.
Nalil jsem si měsíční průměrnou mzdu.
Pomalu.
Zvuk tekutiny byl až nepříjemně hlasitý.
Jako když chčiju někomu na hlavu. Což se brzo stane, ale tehdy, jsem to ještě netušil.
Neochutnal jsem, zatím.
Dominance je často spíš o odepření než o požitku.
Dotkl jsem se hrdla láhve tam, kde zůstaly jejich otisky. Stál jsem klidně. Váha rovnoměrně rozložená, dech stabilní. Nemusel jsem nic říkat. Bylo jasné, kdo určuje tempo.
A že zbytek už je otázkou ochoty, ne instrukcí.
Můj milý," říká, "nebýt tvých postů na tom pornoserveru, mohli jsme v pohodě žít. Tobě by se změnil život o pár zážitků, ale ne takhle drasticky a já bych byl stále v pohodě.
„Teď mám za prdelí bandu právníků mojí manželky“, říká Bill.
Hlavou mi proletí, že co jsem to ale já za idiota, že si nejdřív o těch chlapech nezjistím taky, jestli doma nemají manželku.
Kdo mohl vědět, že na mých sítích fotka něčí prdele a pěkný prdele, bude vedle trojice aktuálně nejdražších obrazů v kategorii moder art. „Takže i sjetej bezďák vole s přístupem ke Googlu vole, si na tři klinknutí zjistí, čípak prdel nám to tady říká nazdárek!“ řve na mě.
Naleje si jeden fakt velkej měsíční plat do buclatý třídecovky Baccarrat, mimochodem, do které se sice whisky nelije, ale nikomu, kdo si může dovolit tyhle sklenice se neodporuje.
„Já ještě nevim, co udělám a jestli něco, ale nasral jsi mě a to si budeš muset nějak odpracovat!“ Řve a mě napadá, jak ti Američané jsou transakční.
Aby to potvrdil, pokračuje Otto:
"Dnes se uděláme navzájem, a abys to měl snazší a nemusel si na to postavit vole software, tak se ti nejprve udělám já do tlamy a pak ty na mně, jak budeš chtít, i když tuším, že to bude do mý prdele.
Chtě nechtě, musím se nyní přiznat, protože jsem často neskutečně nadržený.
Vzájemně se svlékáme, hladíme při tom koule, dráždíme bradavky.
No, prostě takovej vřelejší pozdrav. Otto se postavil a já si automaticky kleknu k jeho nohám, pár pohybů rukou a jeho péro je tvrdý.
"Do tlamy," zařve Otto… a už je špička žaludu na mých mandlích. Otto popadne mou hlavu v zátylku a tlačí ji mocně k rozkroku, chci vykřiknout „ty čuráku blbej, máš v hlavě nasráno?“, ale slyšet zachrčení… ty vole on mi trhá nos…no a brzy mi na mandle a do krku naráží dávka jeho teplého semene.
Úplně všechno se to nikdy nepovede spolknout, takže to teče všude a kapky na zrcadlově čistý podlaze padají na zem.
"No, to slížeš z tý podlahy, ty zmrde," a směje se… no to mi už přitlačuje hlavu k zemi a stoupá nohou na záhlaví.
"Žer, a nedělej se, že ti to nechutná…," napíná mě, ale násilím lížu podlahu dosucha. "
Čum, co ti tady ještě zbylo," a ukazuje na zůstatky semene na žaludu… Je to vzrušující, ponižující a to znamená, že…
To už bere můj ocas do rukou, no ale sotva se ho dotkl, byl tvrdej, neměl s ním žádnou práci, ale nandal na něj gel.
Chvílema nevím, jestli je tohle to úplně nejrozumnější. Mám partnera, psa, žijeme si fajn život a já tady, takhle….tohle…teď? No a právě že o to teď jde. Jednou mi to dojde.
Později. Napíšu o tom knihu, protože tohle je fakt věc. Takže.
Otto si klekl na vyleštěnou podlahu, kam hodil poštáře, hlavu zabořil do největšího a vystrčil zadek.
Já jsem mu flusnul na díru a už ho vsouvám dovnitř.
No ne, vážně, když z malýho okýnka koupelny vidíš do Central Parku, zíkává takový mrdání přidanou hodnotu, protože to nezpomeneš.
Otto nádherně vzdychá rozkoší a já se unáším blahem.
Voní mi. Napadne mě, že bych se ho měl zeptat, co používá za parfém.
Ne, jako mrdat s ADHD, to je mnohem lepší než nějaký pornokino. Později si ale zjistím, že je to TOM FORD Noir Extréme.
No ty vole ale to je teda blamáž, začíná brnění v mý kládě před explozí, přitlačím si Ottův zadek a už mu láduju semeno do jeho nádherného zadku a on tak oddaně drží. „Tak dobře jsem se ještě v životě nevystříkal“. Vyletí ze mě. No ne, vážně, já si nemůžu dát pokoj s tím věčným glosováním.
Okamžitě mi došlo, že to je teda pěkný klišé a Otto zase přece není tak blbej, aby mi to věřil, navíc vzhledem k jeho majetku u týhle prdele by možná, svým způsobem, mohly bejt eskalátory.
Jak jsem si vytáh péro z jeho zadku, Otto se otočil a dočistil zbytky semene z mýho ocasu.
Byl to prostě herec.
Bill by s ním nebyl.
To si často říkám.
Klekl si na zem, vystrčil zadek a pomaličku z něj vypouští moji dávku. Krásně mu to vytéká mezi půlkami a koulemi na zem. Dívám se na tu jeho krásnou chlapskou prdel.
Bere mé slipy a utře si do nich zadek a utírá podlahu.
"No ty ses asi posral ty čuráku, co to děláš, já tady v tom budu pět nocí chodit?" Řvu na něj
"A do čeho jsem to měl otřít?" s úsměvem na tváři mi podává slipy, "můžeš si k tomu čuchat po večerech…"
Což teda, musím říct, jsem pak Conradu na čtyřiapadesátý dodržel.
Nalil jsem si další měsíční mzdu a řekl „Alexa, turn lights off“ a zhasnul.
Byt osvětlovalo jen světlo z ulice, jejíž světla se zrcadlila v látkovém stavebním ostění na protější budově.
Ideální nápad, udělat to jako plátno v kině.
Ty lidi začínaj mít v hlavách nasráno, napadne mě.
Prostě.
Já když se napiju, chovám se absurdně. Nevím, jestli to má nějakou diagnózu, něco jako ztráta zábran.
A tak najednou koukám, jsme zase v jejich koupelně a oni klečí přede mnou. Černobílá velkoformátová koupelna v Carlyle má pár zrcadel a tak je vidím i zepředu. Bill je taťka, Otto taky, oba jsou maskulinní týpci a přitom jsou každej tak jinej.
"Kolena a ruce na zem." Prdele jsou vystrčený jako vrcholy vrchů.
První rána dopadla na obě půlky zadku, pořádně je štípla a já začínám nahlas anglicky "One“, and thank you sir“ozve se z jednoho. I druhá, třetí a čtvrtá rána dopadá na vystrčený zadky a já pokračuji v počítání a oni v děkování.
Velice nepříjemná poloha, krev se mi valí do hlavy.
Slyším švih mýho koženýho pásku Louis Vuitton pásku, který dopadá přes stehna, a Otto se od bolesti svalí na zem.
"Vstávej!" křičím. Pokračuji v počítání a Otto a Bill v děkování a i ostatní rány dopadají na jejich prdele a stehna. Po poslední desáté ráně se oba dva vyhoní před sebe a já se dívám, jak mrdka dopadá na tu leštěnou podlahu a přepočítávám navýšení nákladů na pracovní sílu.
„Tak, a teď to slízejte zmrdi z tý podlahy!“ řvu na ně a dívám se jak chlemtají tu mrdku z podlahy.
To nešlo jinak. Vyskočil jsem si na lavici z travertiny a začal chcát jejich směrem.
Stojím tam.
Chčiju.
Slyším jak na ně dopadají moje chcanky a na pozadí Seal zpívá I cant stand the rain.
No ne, vážně, některé momenty mají větší kouzlo, než jiný. No možná ještě kdyby zpíval Love’s Divine, ale to už bych chtěl asi kurva moc.
Bill tady byl a divil by ses, kterej hotel by v Praze nebyl, kdyby tu byl býval nebyl Bill.
Sjel jsem livrejovaným výtahem a vydal jsem se do Morton Williams na sushi, protože už ani nevím, kolik hodin jsem nespal.
