ZADKOVÁ SÁGA: STYDĚL JSEM SE JAKO PRASE V PORCELÁNU
Nikdy jsem si nepředstavoval, že existuje situace, ve které bych prosil vesmír o teleportaci víc než při depilaci mého zadku.
Ale tady jsem.
V salónu.
Půlky stažené, čelo zpocené, duše mrtvá.
Kapitola I: Cesta hanby
Brunetka na mě mrkne profesionálním úsměvem.
Já se usměju taky — ale takovým způsobem, že i moje mimické svaly volají o pomoc.
„Nebojte, to bude chvilička,“ řekne.
To je věta, kterou by zakázal někdo, kdo tohle zažil.
Protože „chvilička“ je relativní.
U ní to je minutu.
U mě to byl středověk. Včetně mučení.
Když si svlékám kraťasy, mám pocit, že každé jedno oblečení, které sundám, odnáší i kus mé důstojnosti. A když přijde řada na spodní prádlo, slyším v hlavě varovný hlas:
„Bratře… nechoď tam.“
Ale jdu.
Jsem odvážný… nebo jen hloupý. Už to nepoznám.
Kapitola II: Zadek, který odmítl spolupracovat
Lehátko studí.
Brunetka se usměje.
A já mám pocit, že přišel čas, aby můj zadek vstoupil do dějin.
„Tak si lehněte na bok.“
Lehnu. Ale tak neohrabaně, že by se i třínohá žirafa pohybovala elegantněji.
„A teď… bych potřebovala, abyste si trochu… podržel… no… ehm… víte co.“
Já vím.
Já přesně vím.
V tu chvíli se stane něco, co jsem nečekal — můj zadek se rozhodne vzdorovat.
Zamkl se.
Doslova.
Jako kdyby měl pocit, že přežil dvě světové války a tohle je jeho poslední obraná linie.
„Uvolněte se,“ říká ona.
Já:
„Kdybych to uměl, nejsem tady.“
Ale poslechnu.
A tak držím.
Držím tak, jak jsem v životě nic nedržel.
Takhle drží jen lidi, kteří vědí, že jejich budoucnost visí na vlásku — nebo v mém případě na mezihýždí.
Kapitola III: Hanba level 9000
Brunetka pracuje klidně.
Já umírám.
Ona je ledová profesionálka.
Já jsem roztřesený jako vibrátor na poslední baterce.
A pak udělá ten nejhorší krok:
mlčí.
Ta hrobová, absolutní, čistá… tichost.
Já slyším jen svůj vlastní vnitřní hlas:
„Proč to děláš? Proč jsi tady? Cos to provedl v minulém životě?“
V tu chvíli se stydím tak moc, že kdybych měl ještě trochu hrdosti, tak uteču a zůstanu žít v lese s liškami.
Kapitola IV: Vstal jsem jak hrdina… i když spíš jako oběť
„A je hotovo,“ řekne brunetka.
Já se zvedám velmi opatrně — jako člověk, který si není jistý, jestli jsou jeho půlky ještě připevněné v továrním nastavení.
Když si natahuju kraťasy, stydím se tak moc, že se snažím být rychlejší než světlo.
A přesto se mi horní díl trička zasekne o ucho, zapletu se do něj jak ryba do sítě a v duchu prosím bohy, aby mě zabili.
Nakonec stojím.
Nervózní. Rudý. Přehřátý.
A říkám tu nejtrapnější větu roku:
„No… zdá se, že se tu asi zastavil Jetty.“
Brunetka se začne smát.
Upřímně.
Nahlas.
Já se směju taky. Ale spíš proto, že už nemám co ztratit.
Kapitola V: Nová éra
Když vyjdu ven, cítím lehkost.
Ne duševní.
Prdelní.
A jediná myšlenka v mojí hlavě je:
„Doufám, že mě tu nikdy nepotkají známí.“
Zadek jen tiše špitne:
„Ale tak… přežili jsme, ne?“
,, Tak zase příště)))))
Historias similares
-
Fuimos a pasear en nuestro carro, era una carretera muy hermosa y natural, muchas luces; pero también muchos árboles y flores a ambos lados de la vía, el carro en unos de esos cruces de río se…
hace 3 año 1 170 0