Chata pod hřebenem

Venku sněžilo. Ticho, jaké umí jen hory. Uvnitř praskalo dřevo v kamnech a ona si sundávala mokré rukavice. Pomalu. Zbytečně pomalu. „Je tu teplo,“ řekla. „Bude víc,“ odpověděl a zavřel dveře. Byli sami. Chata malá, vzduch hutný. Svetr jí sklouzl z ramene, ani si nevšimla kdy. Díval se. Neuhýbal pohledem. Hory učí jednoduchosti. Přiblížil se. Nechal mezi nimi jen minimum prostoru. „Tady?“ zeptala se tiše. Usmál se. „Právě tady.“ Opřela se o stůl. Dřevo bylo chladné, kontrast s jeho teplem jí projel tělem. Venku vítr zesílil. Uvnitř se svět zúžil na dech, doteky a tlumené světlo lampy. Když kamna znovu zapraskala, měla zavřené oči. A hory si dál dělaly, co chtěly. Ráno sníh zakryl stopy. Ale ne vzpomínky. Probudila se dřív než on. Venku bylo bílo a ticho, jakoby svět zapomněl mluvit. Ležela nehnutě a vnímala teplo, které v noci nezmizelo. Ani z místnosti. Ani z ní. Otočila hlavu. Spal klidně. Příliš klidně na to, co se stalo. Vstala. Bosá. Studená podlaha ji probrala víc než kafe. Přehodila přes sebe jeho mikinu a šla ke kamnům. Popel ještě hřál. Stejně jako vzpomínky, které se jí vracely po útržcích. Doteky. Dech. Ticho hor, které všechno slyšely. „Utekáš?“ ozvalo se za ní. Trhla sebou. Usmál se. Ten klidný, pomalý úsměv. „Jen dýchám,“ řekla. „To tady jde dobře,“ odpověděl a přišel blíž. Zastavil se těsně za ní. Nedotkl se. Zase. Hory nemají rády spěch. Opřela se o stůl stejně jako večer. Stejné místo. Jiný čas. „Říkala jsem si, že ráno to bude jiný,“ zašeptala. „Je,“ řekl. „Ještě lepší.“ Venku někdo prošel kolem chaty. Cizí kroky. Svět existoval. Oni si ho ale nechali na později. A hory mlčely dál.