Probudil ses s tím známým těžkým pocitem v podbřišku. Klec byla stále na místě, studená, neúprosná. V noci se ti několikrát zdálo, že konečně budeš, ale vždycky to skončilo stejně – jen další kapka touhy, která se vpíjela do prostěradla. Když ses posadil na posteli, ucítil jsi ji. Stála ve dveřích ložnice, v černém saténovém županu, který skoro nic nezakrýval. V ruce držela telefon a něco na něm kontrolovala s lehkým úsměvem.„Dobré ráno, moje prázdná nulo,“ řekla tiše. „Vidím, že jsi v noci hodně myslel na mě.“Přešla k tobě, posadila se na kraj postele a lehce ti přejela nehty po vnitřní straně stehen – dost na to, abys se okamžitě napjal v kleci.„Dneska ti udělám něco speciálního,“ zašeptala. „Ale nejdřív…“Natáhla ruku k nočnímu stolku a vytáhla malou kovovou misku – tu, co obvykle používáte na svíčky. Položila ji na zem před tebe. „Na kolena. Před misku. Ruce za záda.“Poslechl jsi automaticky. Klečel jsi nahý, vystavený, s pohledem upřeným na lesklé dno misky.Ona si rozepnula župan, nechala ho sklouznout z ramen a sedla si na postel přímo před tebe, nohy roztáhnuté široce. Pak vzala ten stejný vibrační bullet jako včera večer. „Dneska to bude pomalé. Velmi pomalé. A až ti řeknu, tak to pustíš přímo sem,“ ukázala na misku. „Každá kapka. Až budeš hotový, tak to vypiješ. Všechno. Jako snídani pro moji nejposlušnější nulu.“Zapnula bullet na nejnižší stupeň a začala ho pomalu kroužit kolem klece – nikdy přímo na nejcitlivější místo, vždy jen kolem, po stranách, podél švu, kde se kov dotýkal kůže. Trvalo to minuty. Pak minuty další. Tvůj dech se postupně měnil v krátké, zoufalé nadechnutí.Když tě konečně přitiskla přímo na štěrbinu a držela tam vibrace – ne déle než 8–10 vteřin najednou – už jsi byl na pokraji šílenství. „Pros,“ řekla klidně. „Prosím… má paní… prosím… už to nevydržím…“ „Dobře.“Přitlačila bullet silněji. Držela ho. Držela. Držela…A těsně předtím, než by to mohlo přerůst v něco, co bys nazval orgasmem – odtáhla.Tvé tělo se křečovitě sevřelo. Slabé pulzování. A pak to začalo – pomalé, bezmocné vytékání. Husté, bílé kapky padaly do misky. Jedna. Druhá. Třetí… pomalu, jako sirup. Žádný výstřik, žádná úleva, jen ta trapná, ponižující ztráta.Ona sledovala každý pohyb, každý stisk svalů, každý pramínek, který dopadl na kov.Když to přestalo, v misce byla malá, ale zřetelná loužička – dost na to, aby to bylo viditelné, dost na to, aby to bylo ponižující. „Perfektní,“ zamumlala spokojeně. „Teď…“Vzala misku, přiblížila ji k tvým rtům. „Pomalu. Jazykem. Všechno. A dívej se mi do očí, zatímco to děláš.“Zvedl jsi pohled. Její oči byly tmavé, hladové, naprosto ovládající.Sklonil jsi hlavu k misce. Jazyk se dotkl teplé, slané tekutiny. Chuť vlastního selhání, vlastního ponížení. Olizoval jsi to pomalu, kapku po kapce, zatímco ona ti hladila vlasy jako poslušné zvíře.Když byla miska prázdná, olízl jsi i okraje, aby nezůstala ani stopa. „Dobrá holka,“ zašeptala a lehce tě políbila na čelo. „Teď zůstaň na kolenou. Ještě ses nenajedl. Za hodinu to zopakujeme. Tentokrát s vibrujícím prstem uvnitř. Chci, aby toho bylo víc.“A pak vstala, župan si znovu přehodila přes ramena a odešla do kuchyně, jako by se nic nestalo. Zůstal jsi klečet na zemi, prázdný, roztřesený, s chutí vlastní porážky na jazyku – a věděl jsi, že tohle ráno je teprve začátek dalšího dlouhého, nekonečného dne.
