Kapitola 4: Chyba a pokus o reparát
Kráčeli stínem nábřeží k parkovišti. Alex cítil, jak mu v žilách tepe krev. Každý pohyb jejích boků v těch těsných legínách byl jako pozvánka, které nedokázal odolat. Ten testosteron, o kterém Maya mluvila, mu úplně zatemnil zbytek zdravého rozumu. Když procházeli kolem temnějšího úseku pod mostem, Alex se nadechl a zkusil to. Položil jí ruku na zadek.
Byla to ale ruka plná váhání. Jen takové nesmělé, skoro až ustrašené sáhnutí, jako by se bál, že ho ten materiál spálí.
Maya se zastavila tak prudce, že do ní málem narazil. Otočila se, oči jí svítily jako dva ledové střepy. „Co si to dovoluješ?“ sekla po něm bičem svého hlasu. „Takhle na mě saháš? Jako by ses bál, že se rozpadnu? Nebo se bojíš mě?“
Mayiny myšlenky: „Ubohé. Takové nesmělé, upocené sáhnutí... to mě má jako vzrušit? Kdybys mě teď chytil, Alexi, kdybys mě pořádně zmáčkl, zaryl mi prsty do masa a přitiskl mě na tu studenou zeď mostu, klečela bych ti u nohou během vteřiny. Ale tohle? Tohle je kňourání štěněte. Pokud se teď nepochlapíš, končím tuhle frašku a jedeš domů tramvají.“
Alexovy myšlenky: „Sakra, sakra, sakra! Úplně jsem to pohnojil. Je naštvaná, vypadá, že mi vrazí facku. Ty její kozy se pod tou košilí teď dychtivě zvedají, jak zrychleně dýchá hněvem. Jsou to fakt vemena, monstrózní masa, co mě děsí i přitahuje. Musím to zachránit, hned, nebo ji ztratím.“
„Omlouvám se,“ vydechl Alex, ale tentokrát neuhnul pohledem. Narovnal ta svá široká plavecká ramena a udělal krok přímo do jejího osobního prostoru. „Máš pravdu. Bylo to slabý. Ale je to proto, že z tebe šílí moje hlava, ne moje tělo. Moje tělo chce s tebou dělat věci, které snad ani nemůžu říkat nahlas.“
Maya nadzvedla obočí. „Vážně? Tak ukaž, kolik z toho nejsou jen řeči.“
Došli k jejímu autu – byl to černý, luxusní Mercedes, který dokonale doplňoval její image. Maya vytáhla z kabelky klíčky a už se natahovala ke klice u řidiče. V tu chvíli se v Alexovi něco zlomilo. Ten pocit, že tohle je poslední šance, v něm probudil tu dravost, kterou v sobě pěstoval v bazénu při posledních metrech závodu.
Položil ruku na dveře nad její ruku a zablokoval jí cestu. „Dej mi ty klíče,“ řekl tónem, který nepřipouštěl diskuzi.
Maya se na něj podívala, překvapení v jejích očích bylo tentokrát skutečné. „Prosím?“
„Řekl jsem, dej mi ty klíče,“ zopakoval Alex a natáhl k ní dlaň. „Já řídím. Ty si sedni a buď zticha. Chci mít ty tvoje kozy na očích, zatímco tě povezu domů, a nechci, aby mě rozptylovalo tvoje šlapání na pedály. Dělej.“
Mayiny myšlenky: „No sláva... konečně. Ten tón, ten pohled... to už není ten uťápnutý studentík. Cítím, jak se mi stahuje hrdlo. To, jak řekl 'kozy' s takovou tou syrovou přezíravostí, mě úplně dostalo. Moje temné peklo právě dostalo první záblesk světla. Ještě si s ním zahraju, ale ty klíče mu dám. Chci vidět, jak ty jeho silné ruce ovládnou ten volant... a později snad i mě.“
Alexovy myšlenky: „Ty krávo, já to udělal. Já jí rozkazuju. Srdce mi buší, že mi snad prorazí žebra, ale funguje to. Kouká na mě úplně jinak. Ty její cecky se pod tou košilí teď vyloženě dmou, jako by samy chtěly, abych si je vzal. Budu ji ovládat. Aspoň v tomhle autě.“
Maya pomalu, skoro obřadně, pustila klíčky do jeho dlaně. Její prsty se přitom dlouze otřely o jeho kůži. „Tady jsou, Alexi. Ale varuju tě... jestli s tím autem uděláš jedinej škrábanec, tak tě zničím. A věř mi, že já vím, jak se ničí lidé.“
Alex jen kývl, odemkl a otevřel jí dveře. Maya do nich vplula, její vemena se při dosednutí do hluboké kůže sedadla vlnila tak provokativně, že se Alexovi zamlžilo před očima. Obešel auto, sedl si za volant a sevřel ho svýma silnýma rukama.
„Tak kam to bude, Mayo?“ zeptal se a nastartoval motor, jehož zvuk jen podtrhl to husté napětí v kabině.
„Jeď rovně a u parku zahni doprava,“ řekla Maya a schválně si rozepnula další knoflíček u košile, protože v autě bylo najednou až příliš horko. „Uvidíme, jak zvládáš řídit pod tlakem.“
