Byl to obyčejný letní tábor navenek – děti, ohně, hry, večerní nástupy.
Ale pro mě a pár dalších vedoucích to bylo jiné místo.
Každý večer po zhasnutí světel jsem věděla, že někdo čeká za rohem sprch, někdo se loudá kolem mé chatky s oknem bez závěsu, někdo „náhodou“ prochází lesní cestičkou právě ve chvíli, kdy se převlékám venku u stanu.
Nikdy jsem to nekomentovala, nikdy nezakřičela, jen jsem to nechávala probíhat – pomalé pohyby, delší zdržení u umývání, lehké prohnutí zad, když jsem si natírala krém na stehna.
Někteří kluci se stávali odvážnějšími postupně – dotyk při předávání jídla, který trval o vteřinu déle, ruka, co se „omylem“ otřela o bok při tanci u táboráku, pohledy, které už ani neskrývali.
Občas jsem si sedla na schody chatky v krátkých šortkách a nohy nechala volně rozkročit, zatímco jsem si četla, a věděla jsem, že z protějšího lesíka někdo kouká.
V noci, když už všichni spali, jsem někdy vyšla ven jen v tričku a kalhotkách, prošla se kolem chlapeckých stanů, zastavila se na chvíli u zipu jednoho z nich, poslouchala tiché šustění uvnitř a pak odešla, aniž bych cokoli řekla.
Ráno pak vidím jejich pohledy – směs viny, touhy a nejistoty – a já se jen usmála, jako by se nic nedělo.
Celý tábor byl pro mě takovou tichou hrou: já věděla, oni si mysleli, že nevím, a přesto to pokračovalo den za dnem, noc za nocí, až do posledního odjezdu.
