Když si přisedla - 2. čast

Leželi jsme vedle sebe už dlouho.

Tři hodiny, které zmizely, jako by nikdy neexistovaly.

Ještě jsme se líbali. Pomalu. Bez spěchu. Její tělo bylo uvolněné, teplé, stále přitisknuté ke mně. Prsty mi přejížděla po hrudi, jako by si chtěla ten okamžik zapamatovat.

Pod ní zůstával na prostěradle vlhký otisk toho večera.

Důkaz, že to nebyl jen sen.

Podívala se na mě jinak než předtím.

Klidněji.

„Měl bys jít,“ řekla tiše.

Nebyla v tom tvrdost. Spíš návrat do reality, která na nás čekala za dveřmi.

Přikývl jsem.

Oblékal jsem se pomalu. Ona mě sledovala, opřená o loket, s lehkým úsměvem, který nic nevysvětloval.

U dveří jsem se zastavil.

Políbili jsme se. Tentokrát kratší, ale o to intenzivnější.

Naklonila se ke mně blíž a zašeptala mi do ucha:

„Brzy se uvidíme.“

Pak jsem odešel.

⸻

Pár dní ticho.

A pak zpráva.

Krátká. Jednoduchá.

Přijedeš pro mě do Kladna?

Byl večer. Měl jsem čas.

Jel jsem.

Když nastoupila do auta, zdála se jiná. Klidnější. Uzavřenější. Chvíli jsme jen jeli a mlčeli.

Pak se na mě podívala.

Ten pohled jsem už znal.

„Ještě nechci domů,“ řekla tiše. „Stejně kouká na fotbal.“

Usmál jsem se jen koutkem.

Věděl jsem přesně kam jet.

Místo, které znal snad každý z naší vesnice. Tiché, schované, s vlastní historií, o které se nemluvilo nahlas.

Zastavil jsem.

Motor utichl.

Chvíli bylo ticho.

Pak se ke mně otočila. Pomalu. Beze spěchu. V jejím pohybu byla jistota, kterou jsem si pamatoval.

Do ruky mi vložila kousek látky.

Její.

Podívala se mi přímo do očí.

„Chci si na něj zase sednout,“ zašeptala.

Ten moment byl silnější než cokoliv předtím.

Nešlo o překvapení.

Šlo o to, že jsme oba věděli.

Co chceme.

Co se stane.

A že to stejně nezastavíme.

V autě bylo těsno, teplo a napětí, které se nedalo ignorovat. Každý pohyb byl intenzivnější, každý dotek měl větší váhu než minule. Venku občas prošel někdo kolem — ale v tu chvíli to bylo jedno.

Jako by ten svět za okny neexistoval.

Zůstala jen ona.

A způsob, jakým se mi znovu podvolila.

Bez slov.

Bez zábran.

Čas se ztratil stejně jako minule.

Když jsme se nakonec zastavili, zůstalo po tom jen ticho, zrychlený dech… a stopa, která ten večer připomínala ještě víc, než by bylo nutné.

Podívala se na mě.

Tentokrát bez úsměvu.

Ale s něčím hlubším.

Možná otázkou.

Možná varováním.