Stepmom (2.část)

Začátek prosince. Čas adventu. Je kolem páté odpoledne a venku už samozřejmě tma jako v létě o půlnoci. Takový ten klasický páteční chladný podvečer, kdy se za váma zaklapnou dveře od bytu a vy se těšíte, až si sednete na gauč a vypnete v tý svojí hlavě celý ten kolotoč pracovních povinností. Ideálně s něčím dobrým k jídlu a pití na stole.

Hned po příchodu z práce moje kroky směřují do kuchyně. Pokládám nákupní tašky na podlahu u jídelního stolu. Pohledem periferně sjíždím spodní dvířka kuchyňské linky a ten mastnej flek na jedné z nich mě nechává klidnou asi stejně jako fanouška Sparty prohra v zápase se Slávií.

Ale!

Moje hlava i tělo mají momentálně jediný cíl. Sundat už sakra tu sukni, silonky a podprsenku a oblíct si na sebe něco pohodlnějšího.

Mířím tedy do ložnice, kde na sebe navlíkám bavlněný kraťasy, tenkou mikinu přes hlavu a na nohy si natahuju vlněný ponožky, co mi upletla babička k loňským Vánocům. Vlasy stáhnu do volnýho drdolu a najednou jsem zase o dost šťastnější.
Tedy...
Jen do chvíle, dokud mi hlavou neprolítne zase ten mastnej flek. Vyrážím do kuchyně.

Podle hlasu ozývajícího se z předsíně je mi jasné, že už nejsem doma sama.

,,Adam bude za pět minut tady,“ říká Martin, zatímco pokládá telefon na jídelní stůl. Já, právě ohnutá u kuchyňské skřínky a s hadrem v ruce. Soustředěná. Vydrhnout už sakra ten flek. Martin se mnou evidentně můj aktuální objekt zájmu nesdílí, jeho je vzdálenej kousek vedle od toho mýho. Aniž by cokoliv řekl, pokládá svoje velký, teplý ruce na moje boky a jednou z nich pak přejíždí po mým zadku.

A přesně v tu chvíli ten flek přestává zajímat i mě.

,,Fajn, já zatím udělám popcorn!“ řeknu, abych rozptýlila myšlenku na to, jak sedím na kuchyňský lince, a jak mi tenhle modrooký fešák rejdí jazykem a prsty v klíně. Tři minuty, které zbývají z těch původních pěti, jsou na tuhle akci totiž vážně málo. Jakmile se chci zase sklonit, tentokrát pro hrnec na popcorn, Martin mi jednu ruku obtočí kolem pasu a tou druhou mě chytne za bradu. Otočí mi hlavu tváří k sobě a dost důrazně mi řekne přímo do ucha: ,,Dal bych si něco jinýho, než popcorn!“
Ve chvíli kdy mi palcem silně tlačí na ret a pomalu s ním chce zajet skrze moje zuby do mojí pusy, ozve se domovní zvonek.

Ztuhneme.

Teda, já ztuhnu, Martin už je předpokládám chvilku tuhej dost.
,,Doprdele,“ zkonstatuje opět přímo do mýho ucha, ,,já bych tě tak ojel.“

Nechá mě stát v kuchyni na hranici tachykardie a s mokrým klínem a jde otevřít dveře. Po chvilce se vrací nejen se svým synem, ale i s tím mým. Původně to měl být jen klidný rodinný večer u televize. Teď bych řekla, že kromě komedie na obrazovce tu bude hrát i menší drama v mojí hlavě.

Popcorn na stole, pizza objednaná a skoro za dveřmi. Nohy pod dekou, sklenička Modrého Portugalu v ruce a v televizi obraz zelenýho chlupatýho chuligána, kterej nesnáší Vánoce asi stejně tak, jako ho já miluju.

,,Mě to dneska nějak nebaví," hlásí můj syn Tom, zatímco se zvedá z gauče, ,,jdu zapařit FIFU. Adame, jdeš se mnou?"

Na tváři mi cuknul skoro až škodolibej úsměv. Jako by na tenhle znuděnej tón moje podvědomí celou dobu čekalo. Mrcha dole už zahájila recitaci Ódy na radost a vypadá to, že nebyla jediná. Martinova ruka už je pod dekou a mačká moje stehno.

Čekala jsem Adamův okamżitý souhlas, ale ten nepřichází. Otáčím hlavu směrem k němu a podivám se mu do očí. Správná chvíle mu mocí telepatie vštípit jediný co musí teď udělat.

Běž!

Nic.

Sakra, začíná to být kritický. Znovu.

BĚŽ!

,,Ty jo, mně se dneska nějak nechce, kdyžtak zítra," odpovídá najednou Adam, aniž by se mnou přerušil oční kontakt. Ty jeho tmavý zelenohnědý oči se na mě dneska dívají nějak jinak. Září. Skoro jako by říkaly "tu ruku na tvým stehně chci mít já". Ale spíš si to namlouvá jen moje právě ukrutně nadržený já.

Ano, namlouvá. Fuj! Evo! Na co to myslíš?

Klišé co? Že se jmenujeme oba zrovna takhle.

Vypadá to, že jedinej kdo v týhle místnosti řeší nějaký okolnosti jsem já, protože Martina zřejmě nezastaví ani vědomí, že jeho dospělej syn leží asi metr ode mě na gauči. Rukou jede po stehně výš a moje pozice v tureckém sedu mu nahrává k volnýmu přístupu přesně tam, kam potřebuje. Odhrne bavlněnou látku stranou, a pomalu zasune jeden z prstů do tý mrchy, která už přímo žadoní o zásun tvrdýho ptáka. Ale co hůř. V tuhle chvíli si pokládám otázku:,,Kterýho z těch dvou chci právě víc?"