Sauna... pokračování povídky Pro mě tajemný muž
PÁTEK a ne ledajaký 13tého. Trošku počasí jako kdyby mělo krámy.
Sluníčko vylézá jen na pár sekund. Pofukuje. NO, tak hlavně že neprší.
Já tedy na pověry nevěřím, ani na černou kočku, ale ty náhody jsou někdy velké nenáhody, viďte?
Jedu jako vždy dopo do posilovny a pak mě čeká sauna s ním... jestli dorazí....
Dostala jsem minule při odchodu z gymu pozvánku od tajemného muže.
Tajemnost tkví v tom, že jsem neměla brýle na dálku. Usměju se.
Hlavní je, že si pamatuji, co jsem měla vidět. Zbytek je nepodstatný. Svaly. Tetování. Charisma. Úsměv. Chemie a jeho osuška uvázaná kolem pasu.
Pozvání znělo: Sejdeme se na 13h v pátek v sauně. Jako přes den, JO? Aha,... tak uvidíme, co bude ...
Byla jsem tak nějak zváštně natěšená už od rána.
Pěkně jsem si vyholila klínek. Hitlera jsem tentokrát moc hezky okolo upravila. Čistá linie. Širší proužek. No, minule jsem ho musela podříznout. Občas to sjede, no? Vzpomenu si, jak jsem si tenkrát proužek nabarvila na červeno ... no - pořád jsem tyto otázky dostávala kvůli mé barvě vlasů. Tak jsem to prubla.
Odcvičila jsem hodinku silový trénink a 45 minut ještě na pásu. Žádné jen tak jako chodím. Pěkně chůze do kopce na max 18 a rychlost tak, abych mohla dýchat. A pak? Hmmm... uvidíme. Rozhlížím se po posilce, ale nikde ho nezahlédnu. Třeba se jen chvástal, jako to pánové často dělají ... čert ví.
Stejně půjdu. Je rozhodnuto. Dnes je větrno a tak není třeba chvátat dom na terasu. Těšit se na kafíčko.
Vlezu do sprchy, nechám si omývat vodou i hlavu. Aspoň mě vlasy trochu ochladí v sauně.
Do ruky si nastříkám sprcháč... Pssssf. Zaprdí to. Musím si dát do tašky nový. Oooohh, to je opojná vůně...Přičichnu k dlaním... bych sama sebe vojela. Pomyslím si. Luxus. Budu mu vonět, jsem si jistá. Jsem čichací tip. Začnu se omývat na krku, obkroužím prsíčka, podpaží, boky, bříško, projedu frndičku sem tam... hmmm. Je vidět, že se holka asi těší. Stehýnka, nožky. Když se zvedám od nohou, pěkně se plácnu po prdelce.
Hmmm. Trochu rozvezná. I Ty jedna ďáblice. Hlavně ho nevyděs předem. Pousměju se pro sebe. Dovádivá jsem vždy, když se na něco těším. Na něco nepoznané. A tohle má nádych tajemna dost.... achhhh.
Stříknu si ještě podpažďák a zabalím se do prostěradla. Do druhé ruky vezmu ještě osušku a vyrazím směr sauna.
Přiznám se. Trochu mě tíží v břichu. Ale mávnu nad tím rukou. Třeba si dělal srandu a nebude tu. Utěšuji se, aby mě to více nerozhodilo.
Projdu kolem vnitřní sauny. Nakouknu. Tam není. Pokračuji tedy dveřmi ven. Obejdu panoramatickou saunu a raději se ani nedívám, jestli tam je nebo není. Mohla bych si to totiž rozmyslet. Přeci nejsem srab, že? Otevřu dveře a vstoupím.
Dveře sauny se tiše za mnou zavřou a svět venku zůstane někde daleko. Teplo mě okamžitě obejme. Uffff. Jiný svět. Jiná pravidla. Sedí tam už. Čeká na mě. Aha. Polknu na prázdno. Je rozvalený, jako by tu byl doma. A já vím, že dneska to nebude o hře na náhodu. Beze slov. Jen ten jeho pohled. Ten, který si pamatuji… i bez brýlí.
„Tak jsi přišla. To jsem rád, ahoj,“ pronese klidně, ale v hlase má něco, co mě přiměje lehce zpomalit dech.
Malinko se drze pousměju: "Ahoj. Jo, nemohla jsem si tohle pozvání nechat ujít."
Posadím se vedle něj. V cukuletu cítím, jak mi jedou čůrky potu po zádech a mezi prsa,... kůže,... horký vzduch. A mezi tím vším napětí, co by se dalo krájet. Jsem rozpálená už z toho cvičení. Ufff. Oddychnu si z toho horka. To bude asi dnes nářez.
„Říkals v pátek… že se budeme potit spolu,“ pousměju se, "já už začala." Okatě si roztáhnu trochu nohy, ať mi to chviličku větrá. On se opře a nechá po mě sklouznout svůj pohled. Ne spěšně. Vědomě si mě prohlíží. Ušklíbne se.
„Jo, to jsem říkal,“ odpoví tiše a mrkne na mě. Chvíli mlčíme. Jen kapky potu, které stékají po kůži. A něco mezi námi, co se pomalu rozpouští… nebo naopak houstne.
Ticho. Horko. On mě sleduje. Neuhýbá. Neuhýbám ani já.
A mezi námi něco, co už není nevinné. Posune se blíž.
Ne prudce. Tak, že to cítím ještě dřív, než se mě dotkne.
„Bez brýlí si mě nepamatuješ, jo?“ pousměje se lehce.
„Pamatuju si přesně to, co potřebuju,“ odpovím.
A to je ten moment, kdy už nejde o slova.
„Víš,“ zašeptá těsně u mého ucha, „některé věci si člověk nepamatuje hlavou…“ jeho ruka se zastaví těsně u mého stehna „…ale tělem. To jistě sama znáš, když si chlapy musíš omakávat, abys je poznala ...“
Podívám se na něj. Už se neusmívám tolik hravě. Teď je to jiný. Hlubší. Blíž. Sauna najednou není horká jen kvůli teplotě.
Nakloním se také víc k němu. Tak blízko, že cítím jeho dech na krku. „Tak ukaž… co si mám zapamatovat,“ zašeptám.
Jeho odpověď není ve slovech. Jen v tom, jak se kě mně přiblíží ještě víc. A v tom, že najednou není kam ustoupit.
Ani potřeba. A přesně v tu chvíli mi dojde - že tohle nikdy nebylo o sauně. Ale o tom, kdo z nás dvou ztratí kontrolu jako první.
Sauna mě vyždímá. Nejen horkem. Možná i díky 2h tréninku... Vzduch je těžký, dech zrychlený… a já vím, že kdybych tam zůstala o minutu déle, nezatočila by se mi hlava jen z tepla. „Potřebuju vodu, zchladit se a jít na vzduch,“ vydechnu.
On jen kývne. Ten pohled… pořád stejný. Sleduje mě, jako by přesně věděl, co se ve mně děje.
Dojde mi pro vodu a já si zatím hodím studenou sprchu. Cítím, že stojí za mnou a dívá se. "Ty nejdeš nebo je to na tebe moc studené?" cáknu na něj. Přiblíží se ke mně zezadu. Přimáčkne mě k sobě a moje tělo do jeho zapadne jako puzzle. Mačká se na mě, asi si nechce nechat stříkat studenou vodu na pytel. Posuměju se. Je to příjemné, jeho pevné tělo a? .... OH, yes, polotvrdě tlačící se čumil. Vypnu vodu, vymačkám vlasy a zamotám se znovu do prostěradla. On osušku. Podá mi vodu. Vyjdeme ven. Chvilku nabíráme ten vlahý vzduch na venkovní terase. Upíjíme z jedné skleničky. Studená voda mě na vteřinu vrátí zpátky do reality. Jen na vteřinu.
„Vedle je už dodělaná odpočívárna. Půjdeme ji vyzkoušet?“ řekne klidně. Kývnu a jdu první. Dveře tiše za námi zaklapnou. Jsme tam sami. Dřevěné lehátko přes celou šířku, tlumené světlo, barevné fialové žárovky, ticho… úplně jiný svět než před chvílí.
Lehnu si. On vedle mne. Blízko. Příliš blízko na to, aby to bylo náhodné. Chvilku se jen naše oči vpíjí do sebe. Mlčíme. Teď není třeba mluvit. Jen vnímat a prožívat to před tím... Co vlastně předtím??? Otočím se k němu. Tělo na tělo. Teplo už není ze sauny. Je mezi vámi.
Má ruka se opře o jeho hrudník. Hmmm. Předu jako kočička. Projíždím mu rukou mezi chloupkama na prsou. Není to žádný medvěd, ale holý též ne. Tak akorát. Pomalu mi ruka sklouzne níž. Hladím mu břicho. Ty jeho vytrénované buchtičky. Klobouk dolů. Vidím v tom obrovskou dřinu a odříkání. Respekt. Zastavím se… na hraně, kde už to není nevinné.
Zvedne ke mně oči. Ten moment. Kdy se neptá. Já také ne. Nakloním se k němu. Rty se jen lehce dotknou. Nejdřív opatrně… jako test. Pak už ne. Polibek se prohloubí. Pomalej. Hladovej. Takovej, co mě stáhne dovnitř, ani nevím jak.
Ztratím pojem o čase. Jen jeho dech. Jeho rty a šikovný jazyk. Jeho kůže. Jeho reakce pod mými prsty. Též se zapojí. Rozváže mi prostěradlo na prsou a jedna půlka sjede po mém těle na lehátko. Začne si pohrávat s mými prsy, bradavkami. Jeho ruce jsou velké, ale měkké. Palcem si hraje nějaký čas se vztyčenými bradavky a rukou hladí další části. Achhhh. Uteče mi z úst.
Nenechám se pobízet. Též trhnu za jeho osušku a ..... Ohhh. "Jsi dobře vybavený," prohlásím a olíznu si mé rtíky. Bere to jako souhlas k větším intimnostem. Přehoupne se na bok. Nepouští vůbec mé rty z jeho prostoru. Přejede po linii boků na stehna a zpátky jede úžlabinkou až k mojí frndičce. Na chviličku přeruší líbání a olízne si dva prsty. Je vidět, jak se táhne jeho slina ze rtů na prsty. Hmmmm. Krásný pohled... než s nimi zmizí v mých útrobách a začne jemně úřadovat. Udělám stejnou věc, protože ani pikador se nejí bez kečupu nebo hořčice. Samo. Neklouzalo by to.
Je po obřízce. Takže tam si budu muset jistě více máknout. Nebude tak citlivý. Je fajn, že aspoň jsem si dobře lehla. Používám na lazení pravačku. Ta umí mít grády v tisku i jemnosti a tak rychle se neunaví jako levá. Přejedu po něm dolů a nahoru. Chytnu u kořene pevněji a podívám se mu do očí. Ta se mu lesknou od těch všech světýlek a také hravostí. Znovu nalíznu a jsem ráda, že mám teď čas si vzdychnout. Protože já se začínám přibližovat k vrcholu. Tento muž se vyzná. To tedy.
Vrátím se zpět na místo činu a zapojím též i můj um. Střídám intenzitu honění, chviličku mu objedu i nahoře po bambuli a zase na tvrdo sjedu dolů. Je slyšet jeho vzdychání a možná se trumfujeme, kdo bude z nás dřív. Pousměju se. Jistě to tak není. O tom to hlavně není. Je to o tom, udělat si dobře způsobem a rychlostí, která nám vyhovuje. A tady mi vyhovuje asi vše. Hlavně také že jsme tu sami. Můžeme si oba hekat, jak chceme. Já najednou cítím škubání a jak mi něco těplého stéká do ruky a po níruce. On vydá hrdelný zvuk a začne s sebou škubat. Možná to vše podpořilo i můj vrchol. A já se přenesla přes práh uvolnění též. Vyndá prsty a olízne si je. "Hmmmm, fajnšmejker," uculím se. Utřu si ruce do jeho osušky a lehce se odtáhnu. Jen o kousek. Dívám se na něj a vím, že tohle už nejde vzít zpátky.
„Tohle si zapamatuju i bez brýlí,“ zašeptám.
A on se jen pousměje, spokojen. Mlaskne mi polibek na čelo, protože ví, že tohle je teprve začátek. "Krásně voníš, má neznámá," prohlásí.
Oba se na chvíli jen zhluboka nadechneme. Ticho. Jen zpomalený dech a teplo, které ještě doznívá v těle.
Pomalu se přetočím na záda a nechám ruce volně podél těla. On si jednu dá pod hlavu. A druhou hladí mojí paži. Klid. Ten zvláštní, nabitý klid po něčem, co se nedá úplně pojmenovat.
Koukáme nahoru… pak ven. A v tu chvíli mi to dojde. Odpočívárna je celá prosklená.
Na terase venku, jen pár metrů od nás, leží na lehátkách dva mladí kluci z fitka. Známé tváře.
A rozhodně nekoukají jinam. Pobavení. Možná trochu víc, než by bylo „náhodné“.
Zůstanu chvíli úplně v klidu. Pak se lehce pousměji. „No… tak to jsme měli publikum.“
On se ani nepohne. Jen krátce vydechne nosem, pobaveně. „Vypadá to tak.“
Otočím k němu hlavu. „A myslíš, že viděli… všechno?“
Teď se konečně podívá na mě. Ten pohled má v sobě něco drzého. „„Nevypadají, že by si stěžovali. Záleží… co všechno jsi jim chtěla ukázat.“
„Hele… možná je dobře, že jsi neviděla všechno.
Někdo jinej to za tebe sledoval docela pozorně.“
„Možná by sis ty brýle měla sundavat častěji…
Je s tebou pak mnohem větší zábava.“
Krátké ticho. A koutky mi cuknou. „Příště si asi vybereme jiný místo.“
On se nakloní blíž, hlas mi sklouzne těsně k uchu: „Nebo stejný… jen budeme vědět, že nejsme sami.“
Tssssss. Drbnu ho pěstí do ramene: "Ty si ale tajtrdlík jeden, viď?" Hladí si ho a dělá ublíženého.
Přitáhe si mě blíž a povídá: Hele,... příště to přesuneme do auta. Tam už nás nikdo sledovat nebude... chci Tě mít jen pro sebe v autě.
......... ......... ........ ........ ........ ....... ........ .......
Dojedu domů... a jediné, co mi chybí, je jeho jméno.
